Reakce ŠK: Netrápí. Trápí mne, že členové KSČ v mé generaci, které jsem zažil v osmdesátých letech a na počátku let devadesátých, si s údivem a ulehčením četli Gorbačovou knihu Perestrojka a inspirovala je k tvůrčímu rozvíjení myšlenk sociální spravedlnosti, které měly platit pro konec 20. století. Neděsilo je nazývání chyby chybou a zločinu zločinem. Nehledali synonyma, aby náhodou neurazili ještěry ve svém okolí. Dívali se na minulost i její žijící fosilie jako na historii poznávání, které se nikdy v dějinách bez křivd, omylů a tragédií neobešlo. Trápí mne, že tento optimismus pohledu dopředu se později z KSČM vytratil a byl u mnohých členů i voličů nahrazen negativismem a stařeckým revanšismem. Proto KSČM přestala být atraktivní pro mladé.

Francouzi měli svého Napoleona, který se z Uchvatitele během několika dní změnil v milovaného císaře, aby se pak zpátky měnil v tyrana, Britové měli svého Cromwella i svou Johanku a Češi svého Masaryka, i když i za jeho vlády byl boj dělníků za svá práva (která nám připadají dnes všední a samozřejmá) tvrdě potlačován represivním aprátem státu. Etapy následující nejen v československých dějinách je nutné vždy posuzovat v historickém kontextu regionu, Evropy i geopoliticky rozdělného světa a nepřebírat ani ideologizující klišé, ani mechanicky hledat parlely.

Historie není řečí symbolů, byť populisticky líbivých, ale faktů. Znárodnění majetku rakouskouherské šlechty jako symbol očisty bývalého mocnářství od "zahálčivé třídy", pozemkovou reformu jako pragmatický krok k omezení moci agrární strany a nucené združstevňování se všemi tragédiemi jej provázejícími jako ideovou deformaci tehdy už senilnějících vládců - to vše jsou zástupné symboly.

To neznamená, že bych kvůli rozorávání mezí rezignoval na racionální argumenty o ekonomicky výhodném družstevnictví či pořebě společného vlastnictví složitého a drahého strojového parku na tehdejší vesnici. Ta ekonomicky dostačující velikost je i dnes, v roce 2006, od dvou tisíc hektarů výše.

Doposud žádný současný "kapitalistický" statek ale nedokázal řešit zemědělskou prvovýrobu i následný zpracovatelský řetězec tak efektivně, jak tomu bylo v Čubových Slušovicích do jejich "rozorání". Jsem rád, že KSČM ústy svého předsedy pro Britské listy řekla naprosto nedvojsmyslně a přímočaře, že se distancuje od praktik z 50. let a současně si je vědoma i nedostatků z let osmdesátých. Tato věta je příslibem analytického přístupu. Cením si toho o to více, že ideu sociální spravedlnosti hájí dnes hledáním spojenectví a podpory rozumných konceptů v rámci celé levice. Jsem rád, že KSČM nezavřela dveře těm, ktří vyznávají ideál demokratického socialismu či socialistické solidarity, aniž by k němu museli dospívat revoluční cestou. Jsem rád, že KSČM se hlásí k parlamentarismu Šmeralovu a nikoliv "kroucení krkem" Gottwaldovu. Budoucnost není v opuštění směmovních lavic a opuštění politické diskuze s protivníky, v rezignaci na boj idejí a rezignaci na úsilí o přesvědčení a pravidelně obnovovaný souhlas a mandát voličů. Revoluční cestou zítřka by pro komunisty měly být výzvy neregulované ekonomické globalizace a s nimi jdoucího sociálního vyloučení.

Revoluční cestou zítřka by pro komunisty měla být nutnost permanentního vzdělávání a bezbariérové docilování informační gramotnosti nutné pro překonání překážek v přístupu občanů ke znalostem, k pokroku, na překonání překážek k uchování důstojnosti, integrace společnosti. Cesta k pokroku nevede dnes přes věnce u hrobu Klementa Gottwalda či bezobsažné diskuze o mnoha marx-leninských floskulích, ale přes připojení k širokopásmovému internetu v každé základní škole. Nezpoplatněný, nediskriminační přístup k onomu leninskému učiťsja, učiťsja, učiťsja.

A i to měl na mysli ten Gorbačov, jehož myšlenky mne uprostřed osmdesátých let přivedly na politickou levici - do KSČM a posléze uprostřed let devadesátých i do sociální demokracie. Protože jsem zjistil, že cesta ke komunismu vede nejprve přes autentický, demokratický socialismus. A nemusí to být nutně cesta plná krve a násilí a ozbrojených pěstí dělnické třídy. Je to a musí to vždy být cesta úsilí o důstojný a plnohodnotný život všech. Protože demokracie nesmí být jen pro někoho, musí být pro všechny. Onen jiný svět, po kterém volá světové sociální hnutí, a zejména třetí svět, není jen možný, on je dokonce nutný. Cest k tomuto cíli vede mnoho. Vede k němu cesta komunistická, socialistická i sociálně demokratická. Každá má svá úskalí a rizika, ale i své přednosti a inspirace.

Toto by mohla být spojovací idea mezi současnou komunistickou stranou a sociální demokracií. Souhlasit by mohl jak eurokomisař Špidla či předseda ČSSD Paroubek, tak i europoslanec Ransdorf či předseda KSČM Filip. Souhlasit by mohl i mnohý důchodce či matka - samoživitelka.