Zdravotnictví pro své fungování potřebuje zaměstnance s velmi vysokou úrovní znalostí. Tento fakt je podtržen skutečností, že se pracuje s lidskými životy. Již samotná příprava na zdravotnické povolání je náročná a vyžaduje od budoucích zdravotníků mnoho odříkání. Po nastoupení do zaměstnání pokračuje vzdělávání dále, a to jak celostátně organizovanou cestou, tedy postgraduálním navýšením kvalifikace a specializací, tak i samostatným celoživotním učením jako samozřejmou součástí práce zdravotníka. Zaměřím se nyní na problematiku vzdělávání lékařů.

Před rokem 1989 bylo vzdělávání lékařů po ukončení lékařské fakulty povinně doplňováno o tzv. atestaci I. Stupně trvající přibližně 2,5 roku v některém ze základních medicínských oborů (dle vyhlášky MZ 77/1981). Další navyšování kvalifikace a specializace bylo možné, ne však již povinné, formou atestace II.stupně (3 až 5 let), nebo nástavbové atestace, případně cestou vědecké kariéry s prakticky celoživotním průběhem. Tento systém se udržel ještě dlouho po roce 1989, ale v posledních několika letech byl zaměněn za nový jednostupňový systém s atestační přípravou v délce okolo 5 až 6 let. Na rozdíl od dřívějška není nyní zaměstnavatel povinen umožnit lékaři atestaci bezplatně, ale dokonce ji není povinen umožnit vůbec (dle zákona 95/2004 sb.). Lékař, pokud má podstoupit přípravu k atestaci, je většinou nucen podepsat se zdravotnickým zařízením dohodu o navýšení kvalifikace. Tato dohoda obsahuje zpravidla jediný bod, kterým se lékař zavazuje zaplatit svému zaměstnavateli náklady na vzdělávání, pokud od něho odejde dříve, než do 5 let od atestace. Částky, kterými se lékaři upisují, se rok od roku zvyšují a v tomto roce již nezřídka přesáhly částku jeden milion korun! A to i přesto, že skutečný náklad na vzdělávání se pohybuje v řádech desetitisíců.

Lékař, který se připravuje k atestaci, se učí dvojím způsobem: V prvé řadě jde o vlastní práci, kterou každodenně vykonává - to je plnohodnotná práce, při které ošetřuje pacienty a každodenním stykem s nimi si upevňuje znalosti, nabývá na jistotě a setkáváním se s méně obvyklými stavy získává další zkušenosti. Oporou jsou mu v tomto zkušenější kolegové a garantem by měl být primář či přednosta oddělení. Druhým způsobem zisku vědomostí je klasické školení, a to formou kurzu. Tyto kurzy probíhají většinou pod záštitou IPVZ (Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) a jejich náklady jsou přibližně okolo stovek korun na jeden den školení. Celková délka kurzů je v každém oboru jiná.

Samotná práce lékaře je již od nástupu do praxe pro zdravotnické zařízení zisková, a to nikoli málo. Veškerá práce v rámci předatestační praxe je totiž zdravotními pojišťovnami proplácena ve stejné výši jako práce atestovaných lékařů. To se však nemocnice snaží často zamlčet. De facto to vypadá, že se pacient ošetřil sám. Nemocnice vykazují, že pacient nebyl ošetřen lékařem v atestační přípravě, ale druhoatestovaným lékařem. Pro pojišťovnu se vykazuje u všech příjmů a propuštění pacientů z hospitalizace stejně jako u ambulantně ošetřovaných pojišťovací kód 11022, tedy vyšetření druhoatestovaným lékařem. Nikoho ještě nenapadlo zjišťovat, čím to, že všechny pacienty (stovky hospitalizovaných a ambulantních pacientů ošetřených denně) oficiálně ošetří primáři, zatímco všichni ostatní lékaři údajně jen stojí a přihlížejí. Nemocnice neatestovaným lékařům vyplácejí na platu zpravidla jen tarifními tabulkami stanovené minimum (dle zákona č. 330/2003 Sb.), tedy tarif 12/1 (cca 14300 kč čistého). Pokud však má lékař tu smůlu, že pracuje ve zprivatizované nemocnici, pak je jeho finanční odměna dle zákona 14 570 kč ovšem hrubého, tedy něco přes jedenáct ticíc čisté mzdy (dle zákona o mzdě 1/1992 Sb, tarifní stupeň 10, tabulka z 1.července 2006). Aby si lékař vylepšil svou hmotnou situaci, přijímá noční služby a pracuje tak 250 až 300 hodin měsíčně. Je třeba dodat, že noční služba probíhá zejména v malých nemocnicích bez dohledu atestovaného kolegy a takovou práci neatestovaný konat nesmí. Tím se teprve dostává mladý lékař na standardní příjmovou úroveň. Po noční směně pokračuje lékař dále ve směně denní a koná tedy 32hodinovou směnu, po které by měl doma - s čerstvou hlavou - usednout k učebnici a načítat novinky ze svého oboru.

Tento stav vznikl tím, že kvůli nízkým platům odešli atestovaní lékaři do soukromých praxí. Neatestovaný lékař svou soukromou praxi mít nesmí, a proto jsou lékaři v nemocnicích - kromě vedoucích funkcí - většinou neatestovaní.

Ambulance soukromých lékařů však nejsou schopny poskytnout veškerou péči a už vůbec nemohou řešit vážné akutní stavy, které proto odesílají do nemocnic. Vzniká tak paradox, že to, co druhoatestovaný s vysokým příjmem nemůže vyřešit, pošle neatestovanému, který to za hodinovou mzdu přibližně 80 korun vyřešit musí. Rekord drží zejména některé nemocnice na střední Moravě s čistou mzdou 67 kč/hodinu. Stále však ještě nejsme u nejhoršího.

Atestační příprava lékařů vyžaduje praxi na různých odděleních. Pokud zdravotnické zařízení neobsahuje všechny nutné obory, pak musí lékař část či celou praxi pracovat mimo své domovské zařízení (zaměstnavatele). U přiděleného pracoviště vykonává opět plnohodnotnou práci, ale mzda je mu vyplácena z jeho domovského pracoviště. Tím pádem zaměstnavatel vyplácí každý měsíc mzdu "mrtvé duši", zatímco hostující pracoviště inkasuje peníze od zdravotních pojišťoven, aniž by odpovídající částku vyplatilo lékaři ve mzdě. Nejotrlejší nemocnice dokonce požadují od zaměstnavatele lékaře tzv. stážovné za údajné školení, které ve skutečnosti neexistuje. Zaměstnavatel lékaře nejen že se nesnaží o refundaci mzdy od hostujícího pracoviště, ale dokonce započítá lékaři na praxi jeho mzdu do nákladů na atestační přípravu. V tomto systému jsou zaklety ony statisícové částky uvedené v dohodách o navýšení kvalifikace. Po právní stránce je takový lékař vždy slabší stranou uvedeného smluvního vztahu lékař-zaměstnavatel.

Pokud je však lékař např. v atestační přípravě na obor praktického lékařství, pak pochopitelně žádného zaměstnavatele nemá. A tedy kromě toho, že nedostává mzdu, musí ještě platit stážovné. Je to samozřejmě hypotetický stav, který nenastává proto, že dnes téměř nikdo z absolventů z praktického lékařství neatestuje. Nenachází se totiž dostatek finančně zajištěných masochistů, kteří by toto nevolnictví dokázali snášet.

Hlavním smyslem takového atestačního systému je ztížit atestaci natolik, aby lékaři atestovali co nejméně. Nemocnice tak budou mít dostatek levné pracovní síly, která nemůže odejít do soukromé praxe ani k jinému zaměstnavateli. Přitom lékař bez atestace vykoná stejnou práci jako atestovaný. Znalosti a zkušenosti jsou věcí délky praxe a schopností, nikoliv nějakého papíru. Ten je jen dokladem o oficiálním přezkoušení lékaře.

Údajně tento stav vznikl na nátlak Evropské unie. Tzv. evropská atestace je však podivně individuální a v každé členské zemi EU je jiná. Všechny státy světa musí řešit problematiku postgraduálního vzdělávání lékařů, žádný stát však není tak originální, jako ČR, která zavedla atestační apartheid. Jenom pro příklad, Velká Británie tuto problematiku řeší tím, že lékař absolovent pracuje postupně na různých pracovištích podle předepsaných praxí, ale pracovní smlouvu má vždy s pracovištěm na kterém je právě opravdu fyzicky přítomen a pracuje. Nemocnice tam musí počítat s edukační migrací mladých lékařů a jsou tedy pro tyto účely vybaveny i bezplatnou ubytovací kapacitou. První roky praxí nejsou ani v Británii procházkou růžovým sadem, ale rozhodně jsou snesitelnější než v České republice. Řada mladých lékařů by již dávno utekla do zahraničí, ale nevolnický úpis je nekompromisní a neumožňuje změnit zaměstnavatele ani v rámci ČR.

Úpisy jsou celkem běžné i v jiných oborech než jen ve zdravotnictví. Je třeba si však uvědomit, že vždy jde o místa velmi dobře placená a právě proto je úpis jedinou cestou, jak zaučeného pracovníka udržet. Dobře se dá pochopit, že si firma upíše vrcholového manažera s královským platem, protože by jinak její know how zadarmo odnesl konkurenci. Právě onen královský plat je zde protiváha úpisu a ztráty části osobní svobody. Morálně je však sprosté nechat si upsat chudáka, který má co dělat aby uživil sám sebe, natož rodinu. Už jen ten neskutečný čas strávený na pracovišti, nebo při vzdělávání po práci a to vše v nikdy nekončícím stresu. Znám argumenty, že 14 tisíc čistého ve státním je plat víc než dobrý. Vždyť je to téměř průměrná čistá mzda v ČR. Většina pracujících dostává méně. Problém je však v tom, že mzda musí být úměrná pracovnímu vypětí a kvalifikaci. Není to snad přímo v naší ústavě?

Lékař upsaný zdravotnickému zařízení na čtvrt, půl či celý milion korun, s platem kolem čtrnácti tisíc měsíčně na dobu 5 let po atestaci (tedy s vlastní atestací na 11 let) se nemá prakticky žádnou možnost vyplatit - nemá čím. Nemůže se tak například stěhovat, nemůže řešit rodinné záležitosti a je hračkou v rukách zaměstnavatele. Pokud bude zrušena minimální mzda, potom se nemocnice nemusí obávat odchodu zaměstnance ani při sebevětším snížení mzdy. Naopak co nejnižší mzda zaručí, že se zaměstnanec nikdy nevyplatí a tedy neodejde. Nepodepsat úpis znamená být nezaměstnaný. Lékař absolvent má tedy na výběr: nezaměstnanost, nebo nevolnictví. V případě, že zaměstnavatel prohlásí, že jeho práce není prací, nýbrž výukou, tak de facto nemusí vyplácet mzdu žádnou. Tento stav dosud nenastal, ale je již právně v Český republice možný. Ústava ČR a listina základních lidských práv a svobod se tak stává jen rolkou toaletního papíru, kterou si můžeme akorát ...