V červenci 2006 však už Bursík hodnotil Modrou šanci ODS tak, že ODS šla do voleb s vůlí "uskutečnit reformy a modernizovat společnost", kdežto ČSSD ne. Navíc ČSSD prý není stranou "britského střihu, s kterou je možné se bavit" a je "škodlivě" spojená s odbory, které kvůli obhajobě každodenních práv zaměstnanců nezajímá konkurenceschopnost. Následně předseda SZ ujišťoval, že mezi trojkoaličními stranami je blízkost a ochota koordinace, která přetrvá, a radil předsedovi ODS, jak vyhrát volby, "aby se ODS odstřihla od Zahradila a Klause a stala se skutečnou proevropskou stranou".

A je to venku. Bursíkova snaha rozšířit původní stanovisko SZ na zákaz tolerovat menšinovou vládu ČSSD, pokud by ji zároveň tolerovali i komunisté, neměla oslabit KSČM. To by jinak Bursík nevytýkal ČSSD orientaci na odbory a nezval ji do vlády Trojkoalice. Kdyby něco z toho ČSSD snad v pominutí smyslů udělala, rázem by ztratila vliv a posílila KSČM, která by se pak prezentovala jako důsledná a nezkorumpovaná opoziční síla a stala se hegemonem levice. Bursíkův antikomunismus měl zakrýt manévr vzdalující SZ od ČSSD, pojištěný už dopředu zeslabením témat jako legalizace marihuany a euthanasie, na něž jsou ODS a lidovci hákliví.

Koncepce "ozeleňování" pravice není v Evropě úplně neznámá. Možnou spoluprací s pravicí vydírali slovně sociální demokracii zelení ve Finsku, Švédsku, Německu a Rakousku. Z nich však nikdo neskočil po vládě s "modrými" jako Bursík, pro nějž jakoby se ekonomická transformace 90. let, kdy Karel Kosík vymyslel termín "lumpenburžoazie", nekonala. V době tlaku na sociální stát, kdy se střední vrstvy rozestupují a jejich postmaterialistická, pro zelené životně důležitá část -- učitelé, studenti a pracovníci neziskovek -- patří spíš k těm "nižším středním", považuje Bursík argumentaci odborů za "bizarní" a kormidluje SZ do umírněného středu, který za ekologickou daňovou reformu vymění část svých dalších, o něco konfliktnějších priorit, zato si však připoutá osiřelé voliče US-DEU a SNK-ED. Idea jako první v Evropě ozeleňovat v praxi konzervativní neoliberály, svou loajalitou se zavděčit ODS, přilnout k ní a pak ji vymanit z vlivu zakladatele Klause, posílit vliv Petra Gandaloviče a udržet ODS v Evropské lidové straně, je jistě zajímavá. Co když ale tato ambice programově skřípe ještě víc, než před rokem Bursíkem odmítaná pravo-zelená předvolební koalice. Co když konzervativní a národovecký pilíř není hodnotou, kterou ODS zahodí po několika rozhovorech Bursíka s Topolánkem v baru, už jen proto, aby na části jejího terénu nemávali národoveckými a konzervativními fanglemi mladší, ostřejší a svalnatější hoši?