Sporu, který měl především ekonomickou, ale též teritoriální a kulturní rovinu. Zrodila se politická uskupení konzervativně agrárních a radikálně liberálních zájmů.

Vývoj liberalismu: od radikálních reformátorů po obhájce privilegií

Liberalismus v této době prosazoval modernizaci, rozšíření volebního práva, tvůrčí individualismus a podnikavost proti tmářství církve a zakonzervovaným dědičným privilegiím, získaným bez vlastní přičinlivosti (Klíma 2003: 97-101). V té době znamenal jakousi "levici", po dosažení svých požadavků se však jeho radikální až revoluční zaměření vytrácelo a liberalismus se dostával do střetů s dělnickými vrstvami formujícími postupně sociálně demokratické hnutí. Nyní už to nebyli konzervativci, ale liberálové jako držitelé privilegií.

Liberalismus se postupně rozestoupil na zastánce minimálních zásahů státu do tržní ekonomiky a osvobození jedince od tlaku státních institucí a na stoupence rovnosti šancí, tedy částečné regulace trhu a sociálních opatření, na klasický a moderní liberalismus. Moderní liberálové se tak částečně přiblížili k sociální demokracii, zachovali si však hodnotu nadřazenosti jedince nad kolektivem. Naproti tomu klasický liberalismus volného trhu se stal během let nově důležitou součástí programů konzervativních stran, jimž co největší ekonomická svoboda a co nejmenší intervence státu ladily s konzervativní filosofií autority a povinnosti. V 70. letech se v Británii, USA, Francii i Německu vytvořil směr, označovaný jako Nová pravice, spojený s osobnostmi Margareth Thatcherové a Ronalda Reagana, uvnitř nějž existovaly dva proudy - neoliberalismus a neokonzervatismus. I když jeden klade větší důraz na neomezený trh a druhý na autoritu, v různých kombinacích se překrývají (Heywood 1994: 21-54, 77-86). Z rozmanitých variant jsou časté konzervativně (neo)liberální strany, propagující volný trh, striktní mravy, např. thatcherovská Konzervativní strana. Vyskytují se však i pravicové strany, liberální jak v politice, tak ekonomice, obhajující volný trh, otevřenou společnost, což je např. dnešní Svobodná demokratická strana (FDP) v Německu, která ovšem v minulosti byla i stranou sociálně liberální. Působí i strany konzervativní v politice i ekonomice, hájící s ohledem na soudržnost národa či kvůli křesťanským zásadám částečně regulovaný trh a striktní mravy, v minulosti např. britská Konzervativní strana či dnešní Křesťansko demokratická unie (CDU) v Německu, která je křesťanskodemokratickou a už i konzervativní, nábožensky vlažnější vrstvy oslovující stranou. Existují tedy tři pozice -- křesťansko-demokratická, konzervativní a liberální, přičemž každá z nich může ještě vykazovat odlišný přístup k ekonomických a politickým záležitostem.

Jistou zákonitost ve výskytu dvou základních odstínů nynějšího liberalismu, tedy pravicově (neo)liberálních a centristických či levostředových (sociálně) liberálních stran lze zjednodušeně popsat takto: Strany pravicově liberální, tedy stoupence neomezeného volného trhu, objevíme v zemích se silnou katolickou populací, kde fungují silné křesťansko demokratické strany s určitou sociální rétorikou, tedy v Beneluxu, Německu, Švýcarsku, Rakousku a dříve, před rozpadem Křesťanské demokracie, i v Itálii. Pravicoví liberálové jsou zde oproti křesťanským demokratům pravicovější v ekonomice, avšak byli o něco levicovější v pohledech na neekonomické otázky, jako interrupce, rozvody, pornografie atd.

Naopak centristické liberály (či sociální liberály) najdeme v protestantských zemích, kde se místo katolických, křesťanskodemokratických stran vytvořily silné sekulární, konzervativní strany, jež si do ekonomického programu "přetáhly" pravicový neoliberalismus. V tomto prostředí konzervativně-neoliberální konkurence se tudíž liberálové zformovali jako zastánci rovnosti a sociální spravedlnosti. Jde především o Británii, Skandinávii (kde však centrističtí liberálové vznikli i díky transformaci agrárníků) a o specifické Nizozemsko (kde existuje pravicově liberální Lidová strana demokracie a pokroku a sociálně liberální Demokraté 66) (Klíma 2003: 119-121).

Strany konzervativně neoliberální objevíme v EPP společně s křesťanskými demokraty, a v ELDR společně s pravicovými neoliberály a méně rozšířenými sociálními liberály. Přitom některé politické strany z různých důvodů mezi EPP a ELDR přebíhají (Pavlovský 2001: 65-83, Mikošková 2001: 24-43, Sandström 2002: 97-123, Sokol, 16. 5. 2001). Výše zmíněné odstíny liberalismu však celý ideový záběr tohoto směru nevyčerpávají. U některých liberálních stran ve specifických podmínkách nelze vyloučit ani jejich příklon k nacionalismu nebo vyloženě ke krajní pravici. V demokratickém Rusku se vedle sociálně liberálního hnutí Jabloko Grigorije Jablonského či neoliberálního Svazu pravicových sil vytvořila i liberálně nacionalistická Lidově republikánská strana generála Alexandra Lebedě či přímo ultrapravicová Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského, která zpočátku slibovala vybudování moderní tržní ekonomiky pod heslem Svoboda, zákon, Rusko (Zevelev, Sviriděnko, Šelechov 2000: 580-621). Zatímco ruské nacionálně liberální formace nepatřily k ELDR ani ke světové Liberální internacionále, její součástí byla Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Reprezentovala v Rakousku třetí, pravicový nacionálně (či německo-) liberální tábor, a to vedle sociálně demokratického a křesťansko sociálního tábora. Pokus FPÖ o změnu kursu směrem k sociálnímu liberalismu v 1. polovině 80. let skončil propadem preferencí, po němž se objevil roku 1986 charismatický lídr Jörg Haider, jenž národně liberální orientaci obnovil a zradikalizoval. FPÖ následně evropští liberálové odvrhli, účast "zmodernizované", krajně pravicové FPÖ v rakouské vládě pak přivolala silnou kritiku EU, USA a Izraele (Fiala 1999: 53-70). Kombinace liberálních a nacionálně populistických idejí je však zřídkavá.

Liberálně centristické, jinými slovy sociálně liberální strany si naproti tomu celkem přirozeně osvojily postmaterialistické hodnoty, podobně jako zelení. Platí to o nizozemských Demokratech 66, z menší části o německé FDP v minulosti, o rakouském Liberálním fóru, odštěpeném od Haiderovy FPÖ, britských Liberálních demokratech, stojících částečně nalevo od Labour party, severoirské Alianční straně, maďarském Svazu svobodných demokratů, slovinské Liberálně demokratické straně, částečně polské Unii svobody a též o některých balkánských stranách, též o již neexistujícím Hnutí levicových radikálů ve Francii. Sociálně liberálním levým středem je i přes svůj název dánská Radikální Venstre, tedy Radikální levice, přičemž ještě existuje pravicově liberální Venstre, tedy Levice, s historickým názvem ještě z doby, kdy stála vlevo od konzervativců. Od ní se pak odtrhli levicovější liberálové, a zvolili název Radikální Venstre. Podobně lze zdůvodnit zavádějící název francouzského Hnutí levicových radikálů.

Větší odstup od postmaterialistických hodnot mají pravicoví neoliberálové. Konzervativně neoliberální kombinace nevzniká jenom osvojením si ekonomického neoliberalismu konzervativci, ale též zabudováním konzervatismu do programu neoliberálů. Např. nizozemská pravicově liberální Lidová strana demokracie a pokroku (jejíž známou poslankyní je emigrantka ze Somálska Hirsi Ali), se v otázce multikulturní společnosti ocitla jinde než nizozemští sociálně liberální Demokraté 66. Stejně tak maďarský pravicově liberální Svaz mladých demokratů někdy volil až nacionalistickou rétoriku, a přešel od ELDR k EPP. Sociálně liberální centristé, tak pravicoví neoliberálové spolupracují v jedné Liberální internacionále a ELDR (Moller and Albrectsen 2002: 3-10, Sandström 2004: 157-184, Philip 1993: 447-461, What's the ELDR Party?, D66 democraten).

Čekání na ekologicko neoliberálního voliče...

V českém stranickém systému se již pevně usadila uskupení s "klasickou" programovou nabídkou -- ODS, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM. K překrytí s obvyklými západoevropskými poměry chybí ještě zelení, případně nacionální populisté, které ovšem částečně zastupuje KSČM. Prostor vymezený sympatizantům sociálního liberalismu již okupují zelení a vznik dalšího sociálně liberálního, konkurenčního uskupení by byl tudíž komplikovaný. O ustavení nějakého dalšího OH či českého ekvivalentu nizozemských Demokratů 66 či dánské Radikální Venstre však proevropská pravice neusiluje. Jak ukazují předchozí pasáže, snaží se její subjekty oslovit vícero nesourodých vrstev voličů zároveň a přitom zůstávají stát tam, odkud původně přišly - na pravici či pravém středu jako obhájci volného trhu, silného individua a nekritických vazeb na Spojené státy. Neoliberálnímu "jádru" se tedy snaží vytvořit navíc jakousi postmaterialistickou slupku nadbíháním mladým lidem, "občanské společnosti", neziskovému sektoru, menšinám a subkulturám odkázaných často na kvóty, granty a dotace (i když zároveň posilují tržní prvky ve školství a zdravotnictví), "lidskoprávními" aktivitami směrem k Číně, Tibetu, Bělorusku, Čečensku a Kubě (ačkoliv zůstávají nevšímaví k činům proamerických diktatur v Saudské Arábii, Pákistánu atd), moralizujícími protesty vůči korupci a klientelismu a teoretickým zaujetím pro životní prostředí (přitom opomíjí sociální a odborovou tématiku a obhajují neregulovaný trh), halasným, ale elitářským evropanstvím. Je pro ni typický velmi hloupý antikomunismus, který nevidí příčiny vzestupu nedemokratické KSČM v chybách dnešního systému, ale naopak současný marasmus vykládá jako důsledek nedostatečné ochoty skoncovat s KSČM (!!) a tak prozrazuje nahrazování analýzy povrchní mobilizační rétorikou, čímž paradoxně znemožňuje podniknout proti růstu KSČM skutečně efektivní kroky ne na poli represe, ale v ekonomické a sociální politice. Částečně navazuje na dědictví "nepolitické politiky" Václava Havla, jež každodenní složité politické problémy převádí na souboj pravdy a lži a dobra a zla a proto troskotá.

To vše zvětšuje pravděpodobnost, že proevropská pravice nezíská, ale naopak ztratí věrohodnost před většinou rozmanitého publika, na něž se obrací. Platí to ovšem i pro tu menšinu zelených, která je s "nepolitickou politikou" a proevropskou pravicí propojená a která účelově střídá -- vždy s černobílou, dramatickou argumentací ve stylu souboje pravdy a lži a záchrany před hrozícím nebezpečím -- militantní tažení proti neoliberalismu s uzavřením spojenectví s neoliberály, pokud potřebuje jejich peníze, či militantní antikomunismus žádající tresty za propagaci marxistických symbolů s návrhy na dialog s KSČM.

Existuje ještě další důvod permanentních neúspěchů proevropské pravice, neustále a marně se pokoušející o integraci s cílem konkurovat nedostižitelné ODS. Většina zde popisovaných stran se podobá i životopisem: vznikly jako uskupení kolem nějaké výrazné, ambiciózní osobnosti či skupiny osobností v ODS (méně často pak v ODA), kterým se nepodařilo prosadit. Taková osobnost pak vykazuje programovou a praktickou setrvačnost s politikou mateřské strany, s obdobnými odštěpenci nedokáže kooperovat, a pokud se jí časem podaří uspokojit ambice jinde, jí založené uskupení, kterému dominovala, zeslábne nebo končí.

US vznikla jako uskupení vícero nespokojenců z řad ODS, později přibyli militantní antikomunisté z DEU. Měla mírný zelený náběh od počátku, od roku 2002 velmi zesílil. Její pravicoví voliči se časem vrátili k ODS a žádné postmaterialisty na úkor zelených ani díky "přeběhnutí" od EPP k ELDR, ani díky aktivitě Karáska a Fischerové, nezaujala. Spíš naopak. Zbývající proevropská pravice se od ní navíc odtahuje kvůli její "umazanosti" s levicovou ČSSD, v integračních koncepcích se s ní příliš nepočítá a její špičky připravují přechod do ekonomické sféry. Potenciál US-DEU se paradoxně blíží nule, byť je dosud nejpočetnější a k tomu vládní proevropskou liberální stranou, se zachovanou strukturou alespoň ve velkoměstech.

K ODA, vzniklé s pocitem intelektuální převahy nad ODS, tíhla kdysi část "prozeleně" orientovaných volnomyšlenkářů jaksi instinktivně, kvůli její uhlazenosti, z potřeby podpořit hodnoty svobody, otevřenosti -- po Listopadu 1989 spojované s pravicí -- a přitom se distancovat od příliš hlučné, masové, pragmatické a razantní ODS. Prodlužování života dnešního formálního zbytku ODA je podle všeho posledním, pragmatickým krokem, zaručujícím vyplácení státních peněz za zbývající mandáty. Torzo ODA už svou činnost ani nepředstírá. Patří k ELDR.

ED Jana Kasla, typická "strana jednoho muže", si činí ze skupin proevropské pravice největší ambice. Chce ji integrovat, ale pod Kaslovým vedením, což už vedlo ke nevraživosti Kasla a Zielence, jenž přešel k SNK, a k vytvoření opoziční platformy ED kolem Jiřího Witzanyho. Jako malá, velkoměstská "konzervativně liberální strana pravého středu" s důrazem na udržitelný rozvoj patří spolu s ODS k EPP (!).

CZ působí jako "strana dvou mužů", Jiřího Lobkowicze a Josefa Brože. Na rozdíl od US-DEU, ODA a ED nestřídá různé kombinace konzervatismu a neoliberalismu, ale je více prostoupená obecně moralizující "nepolitickou politikou", od začátku působí nazelenale. Kromě internetové prezentace a občasných článků z jednání jejich evropských spojenců z EDP -- spolupracující s ELDR -- nevykazuje aktivitu, je virtuálním uskupením.

Dnes již neexistující Nd byla "stranou jedné ženy", Moniky Pajerové, jež soupeřila s iniciátory CZ. Nd budila dojem méně profesionální kopie CZ, nabízela taktéž "nepolitickou politiku" s podstatně větší dávkou citů.

SOS představuje jistou anomálii -- jakýsi ekologizovaný zbytek OF, teoreticky působící celostátně, ve skutečnosti pouze na Olomoucku se zde známým ekologem Pavlem Nováčkem, na Královéhradecku díky spojenectví s tamními ED a VpM a především na Liberecku. SOS se hlásila od počátku k liberálnímu a ekologickému středu, odmítala pravo-levé dělení, z jejích textů i činů prosvítala často malá praktičnost a reprodukce těch názorů a postojů OF, které kdysi zapříčinily jeho úpadek. Donedávna připomínala spíš debatní klub slušných intelektuálů a přátel bez výrazné osobnosti, rozpolcený ovšem na dvě poloviny, nevystavující se turbulencím celostátní politiky, přežívající díky dobrovolnému sebeomezení SOS na lokální a krajské volby. Působení SOS zajišťuje především její ojediněle příznivé postavení na Liberecku, kde za ni kandidoval a letos do ní i vstoupil Petr Pávek, charismatický bohém silně kontrastující na šedivém pozadí SOS. Proslulý Pávek, kombinující ekologické, mediálně zajímavé a individualistické, pravicově populistické názory a akce by patrně rád stál v čele SOS a odtud mířil dál do velké politiky. Jedni v něm vidí naději na vzestup SOS, druzí v jeho populismu a radikalismu spatřují riziko zničení strany. SOS se tedy odlišuje -- i když z ní do SZ nedávno přešly některé zelené osobnosti - nejen zelenou autenticitou, ale i stabilními pozicemi a příchodem ambiciózní osobnosti do svých řad. Hlásí se zároveň k ELDR i ke G-EFA.

VpM je opět malou pravicovou "stranou jednoho muže", Martina Dvořáka, odštěpence z ODA. Působila jen regionálně, v Hradci Králové, po odchodu Dvořáka do významné funkce v USA nad ní visí otazník.

Nejkurióznější zůstává LIRA, "lobbyistická kancelář jednoho muže", Milana Hamerského z ODA. Působí jako 10 členná skupina přátel, poskytující organizační a reklamní zázemí vytipovaným osobnostem, za jejichž získané mandáty pak LIRA dostává finance. Její neoliberalismus dosahuje největšího radikalismu ze zde zmíněných stran. Ve snaze získat si některé zelené do koalice vystupuje též s některými ekologickými požadavky. Prakticky nejde o politickou stranu.

Z toho, že popisovaný proud české "zelenající" proevropské liberální pravice jeví tytéž rysy již řadu let, lze odhadnout, že i do budoucna zůstane v pozici mezi silným "modrým" neoliberálně konzervativním pólem ODS a malým "zeleným" sociálně liberálním, postmaterialistickým uskupením. Pokud jde o šířeji definované stoupence středu, ti jsou v českých podmínkách přitahováni jak ODS, tak KDU-ČSL, tak ČSSD. Obdobně, jako se nejrůznější levicové a středové skupinky 90. let rozešly mezi ČSSD a KSČM a nebo skončily, lze očekávat, že i "zelenající" neoliberálové a skuteční, nepočetní zelení liberálové, jejichž chuť na politiku nevyhasne, když se příchodu ekologicko neoliberálního voliče nedočkají, skončí opět převážně v ODS nebo -- především v případě SOS -- u Strany zelených.

Úryvek pochází z 35stránkové studie Zelenání proevropské liberální pravice, jež vyšla po úpravách začátkem tohoto roku v pražské Politologické revui č. 2 / 2005 na str. 226-261. Byla dokončena loni na podzim, zachycuje tudíž rozložení sil, nálad a postojů v tehdejší SZ a nezahrnuje tudíž překvapivé přibližování dnešního vedení SZ k ODS.