Zdánlivě šílený úvod úzce souvisí s diskuzí, kterou vyvolal Fabiano Golgo svou statí "Kuba je Disneyland levice...Ale brzo se stane jen letoviskem pro kuřáky" (BL 8.8.). Článek nenechává nikoho na pochybách, komu Golgo fandí. Podle Golga je Fidel pro Latinskou Ameriku Walt Disneyem, a pro středostavovské puberťáky, jimž nic nechybí, je Che Guevara jeho myšák Mickey. Zkusme se zamyslet nad tím, jak by Golgo a pravičáci reagovali na to, kdyby někdo charakterizoval jejich milované Spojené státy (Fabiano Golgo není pravičák a neobdivuje "milované Spojené státy", pozn. JČ) z hlediska pořádku a morálky jako zemi, v níž se bývalá prostitutka souložením s šedesátiletými producenty propracuje na největší hvězdu Hollywoodu, pak v této bohulibé činnosti pokračuje s prezidentem velmoci, také s jeho bratrem, ministrem spravedlnosti, to vše pod bedlivým dohledem mafie, přičemž ona sama zemře v šestatřiceti na předávkování léky (sebevražda?) a její partneři jsou zavražděni a atentát na prezidenta nebude nikdy uspokojivě vyšetřen. Tato charakteristika je přitom historicky mnohem přesnější, než ta zesměšňující Golgova. Závěr jeho článku potom vyznívá, co do odhadované politické budoucnosti ostrova, značně zmateně, je však podle něj jisté, že Kubánci touží po západním konzumním šílenství.

Věcně Golgovi oponovali Josef Vít, Miloš Kaláb (s poukazem na články Harry Sterlinga a Deidre McMurdyové), Mesfin Gedlu a Petr Wagner. Na vyšší úroveň přesunul diskuzi Josef Provazník článkem "Britské listy na křižovatce" (BL 10.8.), při jehož tvoření by (alespoň podle mého možná pomýleného dojmu) v konfrontaci s detekční trubičkou neobstál.

Přes tento handicap však dovodil, že BL se stávají plátkem, v němž publikují "Josef Vít a jemu podobní zaslepenci" (zaslepenci pak byli použiti ještě dvakrát). "Leč, nitka upachtěného a zasmrádlého levičáctví z některých zdejších příspěvků čouhá jako sláma z bot. To je špatně a je to cesta do pekel, vážení přátelé!" říká Provazník a dle vlastních slov neuznává dělení společnosti na levici a pravici (to je teď módní, stejně jako je naproti tomu slovo "vykořisťování" tabu), ovšem potom by měl říci, z které strany tedy pocházejí příspěvky, které ho tak rozzlobily a vůči nimž se vymezuje. Přitom přehlédl, že dělení na pravici a levici je rozhodujícím politickým i společenským kritériem už téměř dvě století. Bohumil Kartous (BL stále na křižovatce) a Bohumil Ftorek (Jsou BL levicové?) pak odpověděli Provazníkovi zcela přesvědčivě.

Zdlouhavá rekapitulace byla nutná proto, že dává přehled o obou stranách sporu, ve kterém jde jak o Kubu, tak o směřování Britských listů. Čtenář si může sám udělat úsudek o tom, s jakou hloubkou pohledu a pravdivosti argumentovaly obě strany sporu. Rázným pohlavkem pak diskuzi uzavřeli Fabiano Golgo: "Kdo jiný a kde jinde může zcela vážně chválit člověk Castra, než zaslepený levičák na levicovém serveru? Pokud to tak půjde dál, tak se Blisty přiblíží některým pravicovým severům, jejichž zaslepenosti a ideovému zaměření se často vysmívám, jenže jen s opačným znaménkem." a Jaroslav Borovička: "To, co jste uveřejnili Petru Wagnerovi a Mesfinu Gedlu o Fidelu Castrovi, je opravdu těžký kalibr. Hlásky o imperialismu jak z dob normalizace. Britské listy se tím opravdu staví na roveň nechvalně známému Virtually a jim podobným. Bohužel," píše Jaroslav Borovička.

Připojím svůj celkový subjektivní dojem. Proti povrchnímu, v argumentaci zmatenému a Castra a Kubu zesměšňujícímu pohledu Golga, proti plácajícímu Provazníkovi a závěrečným odsudkům bez argumentace Golga a Borovičky stojí fakty podložená argumentace výše uvedených pánů, tzv. zaslepených levičáků. (Povšimněte si, jak se při nadužívání slova "zaslepený" sešli Golgo s Provazníkem.)

Bohumilové Kartous a Ftorek se shodli na tom, že BL opticky vyhlížejí jako levicové proto, že lidé s názory vlevo od středu, kterých je ve státě polovina, jak znovu prokázal povolební pat, nemají ve většinově pravicových médiích (70 % zní jejich odhad) šanci na uveřejnění svých příspěvků, proto jdou tam, kde jsou přijaty. Jsem o něco radikálnější, než jmenovaní pánové, a tak bych v procentu pravičáckých médií šel až na číslo devadesát.

Domnívám se, že existuje ještě jeden důvod, proč BL opticky vyhlížejí jako levicové noviny, a velmi krátce ho uvedl i Bohumil Kartous, já ho trochu rozžvýkám. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vstupní kontrola BL před uveřejněním článku je rychlá a brutální, přičemž dává přednost věcnosti a argumentační věrohodnosti, bez ohledu na přinášený úhel pohledu. Čeští novináři jsou zvyklí uveřejňovat své ideologicky motivované články (motiv zní: za každou cenu poškodit ČSSD a KSČM, pomoci pravici) v novinách, financovaných pravicovým vydavatelem a v prostředí pražských novinářů, v drtivé většině to pravicových deviantů. A -- což je podstatné -- bez rizika konfrontace s jiným názorem, bez rizika prohry a utržené ostudy, o profesních důsledcích ani nemluvě. Za článek útočící proti levici může být novinář jedině pochválen, bez ohledu na neetičnost použitých prostředků. Čím houšť, tím líp, zní heslo. A tak se jenom málokdo odváží na tenký led, jestliže je jeho článek semlet Čulíkovým a Kotrbovým mlýnem, neboli bezohledně fungující vstupní kontrolou a následně i prostřednictvím uveřejněných a většinou opačných názorů. Vzpomínám si, jak se v polovině devadesátých let, když se tvořila jinde dávno zažitá etická pravidla žurnalistiky, novináři navzájem ujišťovali v názoru, že kritizovat kolegu, rozebrat jeho článek a veřejně ho upozornit na chyby se jaksi nesluší, je to nekolegiální. Ovoce takto chybně pojaté a ze své podstaty nedemokratické žurnalistiky sklízíme: prakticky v každém článku lidově frontovních, respektovaných a společenskou realitu nereflexujících novinářů je možné nalézt hrubé prohřešky proti logice, faktům, části manipulativní a propagační. Opakuji: prakticky v každém publicisticky se tvářícím článku.

A doplním Kartouse svou hypotézou: pravicově píšící novináři a autoři nemají jenom málo odvahy postoupit martýrium na BL, oni nemají ani schopnosti a možnosti čelit kritice, a ty jim zase scházejí proto, že většinou nemají ve svých propagačních a difamačních kampaních proti levici pravdu. Když optikou své hypotézy poměřím pana Golga, zapadnou kolečka do sebe: začal nepříliš věrohodnou argumentací a posměšky, a po konfrontaci s jiným názorem skončil nadávkou a nepodloženým odsudkem.

Kočka jménem Britské listy nikam nesměřuje: má svá pevně vytýčená pravidla, podle nichž se řídí a - na rozdíl od té chlupaté - sežere stejk stejně ochotně jako kukuřici, přičemž se ohlíží jenom na to, aby maso nebylo zasmrádlé a kukuřice povadlá nebo moc tvrdá.