Jak se vyrovnávají s vrozenými vlohami potomci jedinců obdařených výrazným talentem? Jakkoli se zdá, že jsou ve výhodě, z jejich výpovědí i z jejich jednání vyplývá, že své vlohy pokládají za jistý handicap. Vědí totiž, že vše, co udělají, objeví, předvedou, napíšou, namalují, zkomponují, bude dřív či později vystaveno neúprosné konfrontaci s dílem jejich rodičů, které mezitím vešlo v obecné povědomí. Chtějí-li toto prokletí setřást a chtějí-li se veřejně prosadit, mají v podstatě jen dvojí volbu: Buď setrvají v rodičovském stínu s tichou nadějí, že ten stín jen tak někdo nepřehlédne, nebo se pokusí z tohoto stínu vykročit, aby se odlišili. Volí-li druhou možnost, nejčastěji vymění obor, v němž vynikli otec či matka, za jinou, i když příbuznou disciplinu. Stupeň jejich odvahy je samozřejmě přímo úměrný stupni jejich ctižádosti a nezávislosti; ne každý syn má takové štěstí jako například debutující Domenico Scarlatti, který se mohl u medicejského dvora ve Florencii vykázat tímto průvodním dopisem: "Můj syn je orel, jemuž narostla křídla; nesmí zlenivět v hnízdě a já nesmím bránit jeho rozletu." Syn nicméně nezpychl a čas ukázal, že se v něm otec Alessandro, rovněž skladatel, nezklamal. V oblasti hudby je přenos talentu nejnápadnější a nejprokazatelnější; vědci to dokládají například na rodu, z nějž vzešel J.S. Bach, nebo na rodu vídeňských Straussů. Z domácí hudební tradice vyšli rovněž čeští skladatelé 18. a 19. století, kteří se posléze uplatnili v cizině (J.V. Stamic, Josef Mysliveček, J.K. Vaňhal ad.). Dědičnost muzikantských dispozic se ostatně projevuje dodnes: Bratři Ebenové, sourozenci Ulrychovi, Ondřej Havelka a Karel Zich se liší od svých uznávaných otců jen tím, že takříkajíc sestoupili z výšin vážné hudby do údolí písňových útvarů, ať už proto, že je jim tato oblast bližší, nebo proto, že je to obecný trend (popoví zpěváci vytlačují operní pěvce, muzikál zastiňuje operu apod.). Kritický čtenář může namítnout, že zmínění zpěváci vděčí za své vlohy spíš vlivu prostředí, v němž vyrůstali, než zděděným genům. Je to možné, ale neplatí to spíš pro herecké dynastie, jako je například rod Štěpánků, Vydrů, Hrušínských, Kostků či Kodetů, jakož i amerických Fondů a britských Redgravů? Rozhoduje-li v umění aristotelská mimésis, pak se jistě uplatňuje víc v herectví než v hudbě, a mimoto je zřejmé, že synové a dcery z hereckých rodin (Petr a Martin Štěpánkovi, Jiří Štěpnička, Simona Stašová, Tereza Brodská, Martin Preiss) nepůsobí většinou svým projevem tak spontánně jako jejich rodiče. Herectví ovšem podléhá dobovým konvencím stejně jako hudba, a tak je možné, že současné divadlo, ovlivněné jednak konverzačkami, jednak coolness dramatikou, teprv hledá svou tvář, a s ním i herci a režiséři. Za pozornost stojí, že vedle hereckých dynastií se výrazně uplatňují ještě dynastie lékařské. Ve výtvarném umění bývá význam otců a synů rovnocenný, jak to dokazuje dílo obou Breughelů nebo obou Cranachů. Případy, kdy synův věhlas předčil věhlas otcův, jsou ostatně vzácnější než jejich opak. Hrají-li se občas skladby Leopolda Mozarta, přispívá k tomu jistě jas jeho syna Wolfganga Amadea. O jistém španělském pedagogovi bychom se pravděpodobně vůbec nedozvěděli, nebýt jeho geniálního syna Pabla Picassa. Ivan Olbracht převýšil sociální notu, obsaženou v románech svého otce Antala Staška, stylovou úrovní vlastních próz (v tom smyslu se stal dokonce otcovým rádcem). I prozaik Milan Kundera zastínil odkaz svého otce, komponisty a pedagoga Ludvíka. V jiných případech je tento synovský primát přinejmenším sporný: Dílo Klause Manna je sice ideově nekompromisní, ale ironickou monumentalitou otcových románů neotřáslo; podobně surrealistický básník Zbyněk Havlíček nezastínil svým dílem psychologickou propracovanost románů, které vyšly z pera jeho otce Jaroslava. Dá se z toho vysoudit, že otcové v těchto případech vděčí za svou proslulost většímu úsilí a většímu odříkání? Je to možné, ale je to samozřejmě jen spekulace. Konfrontace otce a syna dopadá nejpříznivěji, není-li za ní cítit vzájemné soupeření, respektive je-li zřejmé, že otec neměl čas a možnost na syna výrazně působit. Jiří Mucha, syn malíře Alfonse, si zvolil dráhu spisovatele. David Radok vyměnil otcovu činoherní režii za režii operní. Vysoký styl dramatika Josefa Topola se v knihách jeho syna Jáchyma změnil ve výraz, korespondující s novou vlnou undergroundu. V těchto případech vstoupily do hry jistě i společenské podmínky, v jakých zmínění autoři vyrůstali, tj. vnější i vnitřní emigrace: Museli se odlišit jak od svých otců, tak od tvorby, kterou jim doba znechutila. David Radok se například v rozhovorech přiznává, že jeho vkusu nevyhovuje odkaz hudebních romantiků a že pravdu skutečnosti, což je termín jeho otce, objevuje v románech Franze Kafky (nedávno připravil pro Divadlo Na zábradlí dramatické pásmo z textů tohoto autora). Rafael Kubelík, rovněž syn slavného otce Jana, zase vybočoval z české interpretační tradice tím, že s partiturami českých klasiků (zejména Bedřicha Smetany) nakládal stejně jako s partiturami nejvýznamnějších světových skladatelů. Nesklidil za to vždy uznání krajanů, ale to je jiná kapitola.

Na některé dědičné vazby se zapomíná; přesto mohou být zajímavé. Karel Purkyně rozvinul úspěšně výtvarný talent svého otce přírodovědce Jana Evangelisty; svědčí to snad o souvislosti mezi pozorovatelskými vlohami a výtvarným projevem? Expremiér Vladimír Špidla se narodil divadelnímu režisérovi Václavovi; do jaké míry to předznamenalo jeho politickou dráhu? Otcem religionisty Tomáše Halíka byl editor Čapkových spisů Miloslav; do jaké míry ovlivnil synovu filozofickou orientaci? Z podobných hledisek bychom mohli probírat i vlohy básníka Ivana Blatného (syn dramatika), filmového režiséra Petra Schulhofa (syn skladatele), hudebníka Michaela Kocába (syn evangelického duchovního) apod. Nadaní spisovatelé se někdy, jak dokládají literární historikové, rodí i šantalům: To platí zřejmě o otcích Charlese Dickense (spisovatel ho zpodobil v postavě pana Micawbera) a Jamese Joyce. Jde samozřejmě o vliv nepřímý, protože doby, kdy Alessandro Scarlatti dohlížel přísně na zrání svého syna, nebo kdy mladý Ludwig Beethoven musel snášet dril svého opilého otce, dávno minuly. Autorita otců evidentně slábne a dnes ji uplatňují nanejvýš rodiče, kteří hodlají ze svých ratolestí vychovat budoucí sportovní hvězdy nebo virtuosy.

V některých případech se ovšem synova či dceřina snaha o osobitý výraz neobejde bez vzájemné kolize. Z historie víme o sporu obou Dumasů, který se týkal Dámy s kaméliemi, nebo o tvrdosti Kafkova otce, která se odrazila i v synově díle. I současnost nabízí několik výmluvných příkladů: Jiří Schmitzer se distancoval od svého otce už tím, že odvrhl jeho příjmení (Sovák).

S vyloženým despektem mluví o svém otci, herci Vladovi, zpěvák Richard Műller. Filmový režisér Jan Svěrák potrápí občas svého otce Zdeňka tím, že znectí jeho nápady, případně celý scénář. Moderátorka Tereza Pergnerová se netají tím, jak se musela vyrovnávat s nároky svého otce Eduarda. S rozporným ideologickým profilem svých ploditelů se zase museli vyrovnat písničkář Jan Burian a literátky Iva a Lenka Procházkových. Nejtragičtěji vyšel z této konfrontace vnuk známého levicového básníka S.K. Neumanna, rovněž básník , Stanislav, který po událostech z roku 1968 spáchal sebevraždu. Není samozřejmě snadné propojit přirozenou úctu k otci (k dědovi) s pochybnostmi o jeho jednání a o jeho díle, nehledě na to, že ze stárnoucích otců se často stávají nesnesitelní despotové.

Pragmatičtí rodiče většinou nevidí rádi, když jejich potomek zatouží po umělecké kariéře; domnívají se, že talent je něco výlučného a nespolehlivého, co je dáno jen lidem, kteří se už nějak proslavili. Ve skutečnosti v sobě nosí zárodek talentu téměř každý, ale neumí ho vždy rozpoznat a rozvinout. Na kom příroda skutečně šetří, to jsou géniové. Měli bychom jí za to být vlastně vděčni, protože géniové přečnívají jako vysoký strom nad okolní krajinou, a to je pro lidi, kteří se k němu přiblíží, krajně nebezpečné. Přitahuje totiž bouři.