15. 8. 2006
Když byl Izrael ještě socialistický státO tom, jak Židé zaseli na Blízkém východě sémě imperialismuTaké ortodoxní Židé pracují. Někdy... - foto: B.Olšer
V poslední době je stále častěji slyšet zuřivé invektivy na adresu Izraele z úst muslimů i jim bezvýhradně oddaných příznivců, zejména z řad mladých českých komunistů. O židovském státu prohlašují, že "je nositelem asociální politiky, ohrožující svět brutálním imperialismem, ovládaným bezcitnými oligarchy, kteří na Blízkém východě zaseli sémě antagonismu a zla..." Podívejme se tedy blíž na historii židovského státu a jeho údajné pravicové protiobčanské snahy. Z podnětu Theodora Herzla a ruských Židů v čele s Chajmem Weizmannem se začalo poprvé vážně mluvit o Židovské národní domovině v Palestině na počátku 20. století. Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy. |
Ha-Šomer Ha'cair - Mladý strážce - měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po'alei Erec Jisra'el - Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem jako socialisticko-sionistická strana, prosazující "konstruktivní socialismus". Mapai pak s malými přestávkami vládla Izraeli až do roku 2001, kdy byl premiérem levicové koalice Jeden blok Ehud Barak. První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu a jmenovala se Deganja - Chrpa. Založili ji ruští Židé a z prvního dítěte, které se zde v roce 1915 narodilo, se později stal generál a ministr obrany židovského státu Moše Dajan. Kolektivní socialistické družstevnictví, dotované Židovským národním fondem našlo mezi Židy v Palestině velký ohlas a začaly vznikat další kibucy a s nimi i princip multikulturalismu. V roce 1926 to byl kibuc Migdal Eder - Ederská věž, jehož zakladateli byli iráčtí Židé, kibuc Mišmar Ha-Emek - Stráž údolí zase založili židovští přistěhovalci z Polska a osadu Kfar Baruch postavili Židé z Rumunska. A to ještě nebyla řeč o hymně sionistického hnutí, dnešní hymně Izraele zvané Hatikvah - Naděje. Její text napsal v roce 1878 maďarský Žid Naftali Herz Imber, hudbu složil moldavský přistěhovalec Samuel Cohen na motivy symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany, který přiznal, že si tuto melodii "vypůjčil" ze švédské lidové písně... V roce 1927 vzniklo hnutí Kibuc Hameuhad - Jednotný kibuc, které si dalo do vínku marxismus a celistvost Izraele. Také sdružení Zemský kibuc, čítající kolem osmdesáti komun s takřka 42 tisíci členy, byl úzce spojený s levicovou Stranou práce země Izrael - Mapai. Ben Grün-Gurion tenkrát prohlásil prohlásil: "Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!" Izraelská sionistická politika se utvářela na základě silných levicových prvků. V roce 1897 byla ve Vilniusu založena Židovská socialistická dělnická strana. O deset let později postavili ruští Židé na pobřeží Středozemního moře osadu Pahorek jara, dnešní Tel Aviv, v němž nyní žije asi tři sta tisíc Rusů. Prvním jeho starostou byl ruský Žid Meir Diesengof. V roce 1919 byla Židy na Blízkém východě založena Komunistická strana Palestiny, dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda - Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země. V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník - Židovské Hnutí společných kibuců - má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy. "V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu formou kapesného, říká hrdě David Raz z kibucu Hachotrim, do něhož se jako uprchlík ze Znojma nastěhoval před více než půl stoletím. "Byli jsme vlastně první a jediní na světě, který zrealizovali ideu komunismu," směje se a přiznává, že on v tuto ideu věří stále. "Když někomu poslala bohatá teta z Evropy šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli, hlavní byla vlastní střecha nad hlavou, vzpomíná Milan Maršík, další český kibucník. "Vše tady je podnes společné. Platy neexistují. Každý člen komuny dostává roční rozpočet. Jeho výše je určena podle toho, zda žije sám, nebo s manželkou a dětmi. Z těchto peněz, zhruba 1500 šekelů za měsíc, si musí platit snídaně, obědy i večeře, elektřinu a plyn. Voda a byt je zdarma. Z této částky si musím našetřit též na cestu do zahraničí, na auto..." Opravdu - nesmlouvaný imperialismus. A pokud někdo hovoří o ukrajinské Židovce Goldě Meirové, dívčím jménem Goldí Mabovitzová, jako o tvrdé kapitalistické válečnici a Železné lady, je třeba podotknout, že to byla nejen významná izraelská levicová politička, premiérka Izraele, jeho velvyslankyně v SSSR, členka kibucu Merhavia a představitelka Všeobecné konfederace židovských pracujících Histadrut i strany Mapai, ale též vůdčí osobnost světové Socialistické Internacionály. Přesto budou nedoukové jako z rukávu dál sypat vůči Izraeli jen pejorativní přídomky. Netoleratní, rasistický, fašistický, xenofóbní... Vůbec jim v tom nezabrání ani fakt, že šestimilionový židovský stát tvoří příslušníci asi sta národů a etnik, že jsou v něm svobodně přístupná nejsvětější místa tří největších monoteistických náboženství, že jsou zde běžně stavěny nejen synagogy, ale i kostely a mešity, z nichž zní pětkrát denně hlas muezzínů a že izraelští muslimové si v zemi s HDP přes 20 tisíc dolarů na obyvatele vydělají za měsíc tolik, co jejich soukmenovci v okolních zemích za půl roku. Tolik tedy o tom, jak Židé zaseli na Blízkém východě nenáviděné "sémě imperialismu, nenávisti vůči islámu a antagonismus". |