Vždycky mě fascinovalo, jak nesmírně uzounké je spektrum názorů, které mnozí považují v České republice za jedině přijatelné. Skandál pro mnohé jsme tento týden vyvolali v Britských listech, když jsme při příležitosti onemocnění Fidela Castra vedle kritiky kubánského diktátora - publikovali i článek Mesfina Gedlu, afrického politologa z Ústavu mezinárodních studií, který Fidela Castra obhajoval. Kritikům bylo jedno, že článek Mesfina Gedlu byl publikován záměrně v kontrastu s textem kritickým vůči Castrovi -- nesnesli, že by ve veřejném prostoru mohl být zveřejněn i jiný názor.

Zdá se, že mnozí stále vnímají to, co se tiskne v novinách, nikoliv jako informaci, ale jako nábožensko-politický rituál, ujištění, že "my stojíme na té správné straně, a jsme ti správní, protože dovolíme publikaci jen těch správných názorů". Jistě, že je to pošetilé: současný svět je nepřehledný a zmatený a snažit se ho nacpat do ideologického schématu prostě nejde. Stejně komické je v českých médiích vytváření představy "černých ďáblů", nelidských, děsivých monster, třeba z Palestinců, kteří mnozí lidé v ČR vidí jako "ďábelské muslimské fanatiky". Je užitečné srovnat bigotní postoje českých komentátorů třeba s analýzou izraelského deníku Haaretz, který dokáže i Palestince vidět jako normální lidi.

Situaci zajímavě shrnul v Britských listech mediální konzultant Josef Ftorek: " Většina novinářů pracujících v masových médiích vyznává pravicovou politickou orientaci. Tomu odpovídají i masmediální výstupy včetně jejich ideologicko-estetických kódů (viz výrok moderátorky veřejnoprávní televize, která v hlavní zpravodajské relaci hovořila o "šanci", již má Česká republika v souvislosti s možným vybudováním americké raketové základny). Přitom levice a pravice má v české společnosti přibližně stejný počet příznivců. Ale médii prezentovaná sociální realita silně potlačuje levicové akcenty. Příznivci levice tak mají tendenci své postoje spíše skrývat, uchylovat se k mlčení, protože se nechtějí dostat do izolace a konfliktu s názorem, o kterém se domnívají, že je společensky dominantní."

Je zajímavé, jak silně připomíná tento postoj postoje občanů žijících ve stalinském Rusku, jako to pozoruhodnou analýzou jejich deníků dokázal německý historik Jochen Hellbeck svou novou knihou Revolution on Their Mind (Harvard University Press, 2006). Navzdory tomu, že život ve stalinské společnosti byl brutální, i tito lidé za Stalina zoufale toužili být součástí většinové společnosti a "šťastně pochodovat v davu".