Ministr Tvrdík po zahájení vojenských operací USA a některých spojenců proti Iráku v parlamentním vystoupení dramaticky strašil zbraněmi hromadného ničení Saddáma Husajna, které se jak známo nikdy nenašly, a ministr zahraničí Cyril Svoboda se na mezinárodní scéně snažil přiřadit Českou republiku mezi státy vojenské koalice proti Iráku, ačkoliv český parlament v rezoluci výslovně zdůraznil, že členy tohoto seskupení Česká republika není. To vše dostatečně vysvětlovalo postoj tehdejší vlády.

Američané nyní přijeli, aby si prohlédli vojenské prostory, kde by si mohli v případě souhlasu českého parlamentu a českých občanů vybudovat svá raketová a radarová stanoviště. Česká veřejnost se o všech těchto záměrech dověděla teprve nedávno, protože pokud se o tom objevily zmínky, vládní činitelé měli tendenci je bagatelizovat a tvrdit, že jde pouze o sondážní rozhovory. Jak vidět, realita byla a je jiná.

Nelze se proto divit, že možnost americké základny na českém území vyvolala velmi rozporné názory politiků i veřejnosti a podle předběžných zjištění je většina občanů v Česku, podobně jako v Polsku, proti takové základně.

Především si kladou otázku, proti komu se má vůbec taký raketový štít budovat. Varšavská smlouva patří do historie a NATO v Evropě už nemá protivníka, nové demokratizující se Rusko žádnou evropskou zemi neohrožuje, to dnes netvrdí ani ti největší američtí jestřábi.

Pentagon uvádí jen možnost ohrožení v budoucnosti iránskými raketami. Ale jaká je realita ? Iránský režim, se kterým nemá Washington diplomatické styky, byl sice zařazen prezidentem Bushem mezi tzv. darebácké státy a jeho teokratický vládní systém ovládaný fundamentalistickou skupinou šíitských kleriků má daleko i k primitivní demokracii, avšak zdaleka nemá vojenské prostředky, aby ohrožoval Česko a další evropské země. Snaží se sice zvládnout obohacování uranu, ale k výrobě funkční jaderné zbraně má daleko.

Vlastní sice nějaké rakety, ale i podle amerického Pentagonu pouze středního doletu do 2 500 kilometrů. I kdyby v dohledné době zvládl prodloužit jejich dolet, pak akční rádius těchto raket by s bídou zasáhl střední Evropu. Ostatně naše země a její sousedé nejsou v Teheránu považováni za hlavní odpůrce režimu. Ohroženi se mohou cítit jedině Izrael, Turecko a američtí spojenci na Blízkém východě. Je proto jasné, že výstavba nákladných raketových základen u nás, v Polsku, či v Maďarsku má sloužit k jiným, globálním cílům politiky Bushova Washingtonu a k posílení jeho postavení ve světě.

To si čeští lidé začínají uvědomovat stejně jako skutečnost, že každá taková raketová základna může sloužit jako cíl i k násilným zásahům teroristů, či k nepřátelským vojenským akcím v případě amerického konfliktu s jiným státem, jehož by se - podobně jako v případě útoku USA na Irák - Česká republika neúčastnila.

Při tom žádná země ve světě, kde jsou umístěny vojenské základny USA, nemá právo veta, pokud jde o jejich použití. Ostatně s cizími vojenskými základnami na našem území mají všichni čeští a slovenští občané ještě dobře v paměti, jaké vážné důsledky to může mít. To v minulosti uznal v odpovědi na otázku o možnosti cizích základen v Česku i prezident Václav Klaus a v poslední době dosavadní premiér Jiří Paroubek.

Jaké je stanovisko politických stran a jednotlivých politiků? Bohužel v předvolební kampani se o tom hovořilo jen asi jednou a vyplynuly z toho stejně rozporné odpovědi jako po oznámení, že k nám přijede si prohlédnout možnosti umístění takové základny americká vojenská delegace. Zatím lze jen konstatovat, že předseda ODS Topolánek i další představitelé této strany jednoznačně podpořili - jak také jinak - výstavbu americké raketové základny, lidovci jsou zatím nerozhodnuti, zelení spíše proti, komunisté rozhodně proti a sociální demokraté jsou pro referendum. Jiří Paroubek již oznámil, že o stanovisku jeho strany by mělo rozhodnout nejprve referendum stranické . Ovšem nějakých 17 000 členů této strany nemůže zastoupit všechny její voliče, natož pak občany této země.

Výstavba jakékoliv vojenské zahraniční základny na území jiného státu totiž představuje hluboký zásah do suverenity hostitelské země, zvláště pokud má - jako všechny základny USA ve světě - právo exteritoriality a hostitelský stát nemůže vetovat její použití ve vojenském konfliktu, jehož není účastníkem. Proto o tom může právem rozhodovat jedině celostátní referendum, jako tomu bylo v případě vstupu Česka do Evropské unie. Stanovisko, vyjádřeně nedávno v jednom celostátním listu známým sociologem a generálmajorem v záloze, že "by o takové raketové základně nakonec mohli rozhodnout vojenští odborníci, pak by již referendum nemělo smysl a lidé by si zvykli", je příkladem neodpovědného cynického postoje. Takového, jakého jsme už zažili dostatečně u komunistických činitelů po vstupu sovětských vojsk do Československa v roce 1968.

Američtí vojenští odborníci si vzhledem předcházejícímu souhlasu Špidlovy vlády a příslušných vládních činitelů nyní mohou zjišťovat, který ze tří nabídnutých vojenských újezdů by se jim pro základnu nejlépe hodil, ale to je vše.

USA tvrdí, že to potřebují pro podzimní zasedání Kongresu, aby mohly být schváleny potřebné finance. Ovšem je třeba jim připomenout, že konečné stanovisko je naše. Proto je třeba, aby se o tom začalo konečně diskutovat nikoliv jen mezi českými a americkými důstojníky, diplomaty a politiky, ale mezi českými občany. Jenom lidé, žijící v této zemi mají právo rozhodovat o tak závažné věci, ovlivňující život každého z nás, a pro tento účel je proto nejvhodnější referendum, nikoliv politiky ovlivňovaný parlament. A politické strany by si měly uvědomit, že je nyní jiná doba než tehdy, kdy Zemanova vláda odsouhlasila pod tlakem vedení Atlantické aliance Radou bezpečnosti OSN neschválený útok NATO na Jugoslávií, proti čemuž byla drtivá většina českých obyvatel.

Letos je na podzim nejenom zasedání amerického Kongresu, ale také volby obecní a senátorské v Česku. Proto kdyby čeští politici chtěli protlačit bez referenda umístění americké základny proti souhlasu většiny voličů, ti mají letos možnost za takové rozhodnutí to odpovědným politikům a jejich stranám spočítat ve volbách.

Autor je politickým analytikem sdružení Res publica