Média věnovala zprávě o zásahu Ústavního soudu ČR do zákona o soudech a soudcích poměrně velkou pozornost, zčásti proto, že znamenala vydatné zpestření šedivého spektra témat z domácí politiky, zamořeného zprávami o povolebních tahanicích o rozdělení moci mezi parlamentní politické strany. Druhým důvodem přitažlivosti zprávy je okolnost, že se domněle týkala podstaty sporu mezi bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu ČR a panem prezidentem. Soudě podle titulků, novináři ji namnoze přijali se škodolibostí, pociťujíce zadostiučinění nad údajným dílčím úspěchem Ivy Brožové v jejím sporu s Václavem Klausem, jenž má v pojetí části veřejnosti význam bitvy o nezávislost justice mezi soudci a výkonnou mocí. Nejviditelněji se radovalo Právo, které si myslelo, že "ústavní soud klepl Klause přes prsty". Možná bylo přání otcem myšlenky.

Postoj médií byl zavádějící. Václav Klaus nikdy nevedl spor o platnost výše zmíněného paragrafu. Ten rozvádí ustanovení čl. 62 odst. f) Ústavy, podle kterého prezident republiky jmenuje předsedu Nejvyššího soudu ČR z řad jeho soudců. Podle nyní zrušeného §106 zákona o soudech a soudcích odvolává předsedu soudu ten, kdo ho jmenuje. V době, kdy pan prezident rozhodoval o osudu Ivy Brožové, jiný právní nástroj pro její odvolání nebyl k disposici, takže neměl jinou možnost, než jej použít. Nemohl zkoumat jeho ústavnost, protože mu to nepřísluší. Protože pan prezident jednal na základě tehdy platného zákona, nelze jeho postup považovat za svévolný. Zrušení zmíněného paragrafu je pouze vedlejším produktem snahy bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ČR udržet si židli stůj co stůj a pro posuzování rozhodnutí pana prezidenta je v podstatě bezvýznamné. Václav Klaus tedy neutrpěl porážku, naopak může být spokojen, protože Ústavní soud ČR svým zásahem vyvolal nutnost nejen zaplnit mezeru po zrušeném paragrafu, ale také provést hlubší revizi právní úpravy činnosti soudnictví. Výsledkem by mělo být další přiblížení našich právních poměrů stavu ve "starých" zemích EU. Teprve po rozhodnutí o doprovodné části ústavní stížnosti Ivy Brožové přikročí nyní Ústavní soud ČR k řešení jejího sporu s hlavou státu. Představa novinářů, že vyhověním jejímu návrhu na zrušení §106 zákona o soudech a soudcích Ústavní soud ČR naznačil, že jí dopřeje vítězství i v meritu věci, je naivní. K základům právních jistot patří zákaz zpětného působení právních úprav. Ústavní postavení Ústavního soudu ČR mu neposkytuje výjimku z tohoto pravidla. Je proto pravděpodobné, že při rozhodování o meritorní části ústavní stížnosti bude Ústavní soud ČR vycházet ze stavu práva v okamžiku odvolání Ivy Brožové a přihlédne i ke skutečnosti, že její působnost ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu ČR zanikla doručením rozhodnutí prezidenta republiky, tedy ještě před podáním stížnosti. Tím ovšem nechci říci, že zcela vylučuji možnost úspěšnosti ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud ČR je nevyzpytatelný. Zkreslené je i nazírání na její při jako na spor pouze s hlavou státu. Pan prezident nevystupuje v této hře jako sólový hráč. Jeho rozhodnutí se opírá o stížnost ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Němce, který se na něj obrátil, když se mu nepodařilo přimět vzpurnou soudkyni ke zlepšení úrovně práce "mírovými" prostředky. Ministr nemá právní prostředky, jimiž by mohl předsedkyni Nejvyššího soudu ČR přinutit ke změně chování, musel se proto obrátit na pana prezidenta. Věc projednal také ve vládě. Výsledkem byla kontrasignace prezidentova rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové premiérem. Podáním ústavní stížnosti tak bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR hodila rukavici také vládě, nikoli jen prezidentovi.

V osobnostní rovině je spor Ivy Brožové s hlavou státu příběhem vrcholové manažerky, která psychicky neunesla zjištění, že její úřad není doživotním lénem a nezastává jej z milosti boží, ale z rozhodnutí moci výkonné, která jí židli dala a opět vzala, a že pro hodnocení kvality jejího výkonu není důležité její sebeuspokojení, ale mínění jiných složek státní moci a odborné veřejnosti. Bývalá předsedkyně si neuvědomila, že její úřad je sice vrcholovou funkcí v rámci justice, ale současně je významný jeho charakter veřejnosprávní a politický, a že tedy není dost dobře možné, aby jej bez poruch ve vzájemné komunikaci s ostatními vrcholovými články státní moci zastával někdo, kdo ztratil důvěru hlavy státu, předsedy vlády a resortního ministra, přičemž takové poruchy se nutně budou přenášet do chodu jí řízeného soudu. Významnosti jejího úřadu odpovídá snížená míra šetrnosti v případě ztráty důvěry v očích těch, kteří ji kdysi mocí obdařili. Její postavení je nemilé i tím, že o její odchod z funkce stojí i významná část soudců Nejvyššího soudu ČR, a že nenašla pro svůj vzdor výraznou podporu v mínění právnické komunity. Podobné nehody patří k rizikům postavení vrcholového manažera a rozumný člověk v této situaci odchází, aby poučen chybami usiloval o úspěch jinde. Doufejme, že Iva Brožová nakonec pochopí trapnost svého postavení a odejde. Příběh by tak odumřel přirozeným způsobem a časem by se na něj zapomnělo jako na nezajímavou záležitost.

Nadčasový význam ale mají podněty k celospolečenské diskusi o postavení soudů a soudců v soustavě státní správy, které vyvolala rozhodnutí Ústavního soudu ČR, související se stížností bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.

Výsledkem prvního vstupu Ústavního soudu ČR do věci, jímž bylo pozastavení platnosti rozhodnutí prezidenta republiky, je zpochybnění autority hlavy státu a vlády a hlavně určité narušení chodu Nejvyššího soudu ČR, v němž vznikla velmi zvláštní situace. V mezidobí mezi odvoláním Ivy Brožové a pozastavením jeho platnosti Ústavním soudem ČR řídil soud jeho místopředseda Pavel Kučera, který umožnil přijetí do stavu soudců Nejvyššího soudu ČR Jaroslava Bureše, pravděpodobného designovaného nástupce odvolané předsedkyně. Tím byla naplněna startovní podmínka pro jeho případné pozdější jmenování. Prezident i ministr spravedlnosti zastávají právní názor, že odvolání Ivy Brožové nabylo účinnosti doručením prezidentova rozhodnutí, takže s Nejvyšším soudem ČR jednají prostřednictvím místopředsedy. Odvolaná předsedkyně Pavla Kučeru za to občas trestá drobnou šikanou a Jaroslavu Burešovi nedovoluje soudit. Současná přítomnost odvolané-neodvolané předsedkyně soudu, designovaného, ale dosud nejmenovaného budoucího předsedy, a místopředsedy, plnícího úlohu spojky s administrativně-správním a politickým okolím Nejvyššího soudu ČR, vytváří v úřadě nepříjemnou atmosféru. Část soudců proto dává najevo, že by bývalé předsedkyni konečně rádi viděli záda. To vše dohromady jistě není pro chod soudu dobré a je to horší o to, že neúnosný stav již trvá déle než pět měsíců a zřejmě ještě několik měsíců potrvá. Ústavní soud ČR rozhodnutím pozastavit platnost odvolání Ivy Brožové hájil nezávislost soudu a její individuální zájem, na možnost ochromení nejvyššího stupně soustavy obecných soudů ale nepomyslel. Nejhorší na tom je, že v okamžiku vydání rozhodnutí o pozastavení platnosti prezidentova rozhodnutí neměl jasno, jak by se měla situace vyřešit a ani v okolních státech nenašel precedens, o který by se mohl v dalším řízení opřít. Mimo to nepřímo pozastavil jmenování nového předsedy Nejvyššího soudu ČR, od jehož nástupu se očekává zlepšení úrovně činnosti soudu.

Druhým krokem, jímž Ústavní soud ČR na popud odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu ČR zasáhl do chodu státní správy, je výše zmíněné usnesení jeho pléna, jímž zrušil §106 zákona o soudech a soudcích a v odůvodnění vyslovil své představy o tom, jaké by do budoucna mělo být postavení předsedů soudů. Je to hluboký zásah do právní úpravy poměrů v justici, jehož účinky patrně nebude možno překonat pouhým napsáním nového znění zrušeného ustanovení. Okamžitým důsledkem je vyvolání právního stavu, v němž nelze odvolat žádného předsedu soudu z jeho funkce, a to až do zaplnění mezery v legislativě, která rozhodnutím Ústavního soudu ČR vznikla. Protože poslanecká sněmovna je v současnosti zablokovaná mezipartajními hrátkami o prebendy, lze se nadít, že tento stav může trvat hodně dlouho. Rozsah škod, které mohou následně vzniknout, nelze odhadnout. Není naděje, že by legislativní vakuum pohotově zaplnil senát, jemuž čl. 33 Ústavy sice umožňuje vydávat zákonná opatření s platností zákona, avšak to pouze v době, kdy je rozpuštěna poslanecká sněmovna.

Ústavní nález z 11.7.2006 nabude účinnosti uveřejněním ve Sbírce zákonů. Nabízí se otázka, proč Ústavní soud ČR nepředešel případným nežádoucím účinkům okamžitého zrušení §106 zákona o soudech a soudcích odložením účinnosti svého rozhodnutí na dobu nezbytně nutnou pro uskutečnění legislativního procesu, nezbytného pro zaplnění vzniklého legislativního vakua, když to zákon o Ústavním soudu ČR připouští a v minulosti bylo takové opatření použito. Chtěl-li tím Ústavní soud ČR vzkázat ostatním článkům státní moci, že ho jejich případné potíže nezajímají, je to špatné poselství.

Usnesení Ústavního soudu ČR je závazné pro všechny občany a orgány ČR, nezbývá než je vzít na vědomí a vyrovnat se s jeho důsledky. Právě proto je ale na zákroku Ústavního soudu ČR zajímavá nejednotnost právnické obce v názorech na jeho správnost. Ilustruje ji např. protikladnost názorů dvou znalců ústavního práva, bývalých soudců Ústavního soudu ČR, universitních profesorů Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky, kteří k této věci vystoupili v komentovaném zpravodajství ČT ve středu 12.7.2006. Ostatně ani plénum Ústavního soudu ČR nebylo jednotné, a to do takové míry, že tři jeho členové vyjádřili veřejně na internetových stránkách Ústavního soudu ČR svou kritiku nálezu . Není to úplně obvyklý úkaz a jeho závažnost zvyšuje skutečnost, že jedním z "odpadlíků" je sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, známý kritik poměrů v české justici. Pro něho se §106 možná stal noční můrou. V době, kdy se zákon o soudech a soudcích připravoval a projednával ve sněmovně, byl místopředsedou Zemanovy vlády a předsedou Legislativní rady Vlády ČR a v době jeho novelizace byl současně ministrem spravedlnosti. Příprava a projednání zákona ve sněmovně probíhaly pod jeho dohledem. Shodou okolností právě §106 neprošel sněmovnou v té podobě, v jaké byl vládními legislativci připraven, a přes odpor senátu padl za oběť poslanecké "lidové tvořivosti". Tehdy Pavlu Rychetskému nezbylo, než se podřídit vůli sněmovny. Jako ministr spravedlnosti se o sporné ustanovení opíral při zákrocích proti soudcům. Dnes nakonec popírá protiústavnost paragrafu, jenž se do zákona dostal ve znění, jež mu nevyhovovalo. Dodávám, že jako laik soukromě sdílím jeho názor.

K pozoruhodnostem ústavního nálezu z 11.7.2006 patří i okolnost, že Ústavní soud ČR zahájením projednání ústavní stížnosti odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu ČR porušil princip rovnosti občanů před zákonem. Právo na podání ústavní stížnosti vzniká teprve vyčerpáním ostatních dostupných opravných prostředků. Iva Brožová nejdříve napadla rozhodnutí prezidenta republiky správní žalobou. V době, kdy podala ústavní stížnost, ani na počátku jejího projednávání Ústavním soudem ČR o ní nebylo pravomocně rozhodnuto. Jí uplatněný postup, při němž se "z opatrnosti" podává ústavní stížnost souběžně s jiným opravným prostředkem, aby během jeho projednávání s výsledným odmítavým rozhodnutím nevypršela lhůta pro podání ústavní stížnosti, Ústavní soud ČR sice kdysi připouštěl, ale v poslední době sériově odmítá pro nepřípustnost. A v případech, kdy takto podanou ústavní stížnost neodmítl, stejně s jejím vyřízením počkal až do projednání souběžného opravného prostředku. Vysvětlení, proč projednal právě stížnost Ivy Brožové, když jiným stěžovatelům ochranu jejich základních práv za obdobných okolností odepřel, by jistě bylo zajímavé. Inu, jsme si před zákonem rovni, ale někteří mezi námi jsou rovnější...od pádu totality se moc nezměnilo...

Třetím krokem bude projednání základní ústavní stížnosti Ivy Brožové před příslušným senátem Ústavního soudu ČR. Výsledek jeho rozhodování nebudu předjímat.

Celá aféra obnažuje závažné problémy v nazírání na postavení justice v systému státní správy, které by se měly stát předmětem celospolečenské diskuse. Záměrně zmiňuji celospolečenskou diskusi s vědomím, že se na mne vrhne celá právnická komunita s tvrzením, že jde o diskurs vyhrazený výlučně odborníkům, do kterého laici nemají co mluvit. Jenže stav justice jako výsledek počínání několika málo tisíc právnicky vzdělaných úředníků, placených z peněz daňových poplatníků, padá na hlavy všem, kdo se stanou "konzumenty" služeb justice. Názor, lapidárně vyjádřený slovy "zaplaťte nás, ale nestarejte se o to, jak budeme za vaše peníze pracovat", není v demokratické společnosti trvale udržitelný. Mimo to velká část diskutabilních problémů má povahu porušení zákonitostí obecné logiky, nikoli právnických šarád a rebusů. Nelze tedy širší veřejnost vyloučit z diskuse, protože s logikou si poradí.

Soudci mají oprávněně ve společnosti výsadní postavení, ale s rozsahem výsad nejsou spokojeni a dožadují se jejich rozšíření, zatímco "konzumenti" se dožadují jejich přesnějšího vymezení, aby neumožňovaly svévolný výklad právních předpisů, svévoli při vyhodnocování zjištěných skutečností, lehkovážnost při rozhodování o odnětí osobní svobody, vyvolávání zbytečných průtahů a jiné nešvary. Veřejnost přijímá s nevolí obtížnost až nemožnost dosáhnout postihu soudců za svévolná rozhodnutí ke škodě stran řízení a v této souvislosti odmítá princip neodvolatelnosti soudců. Všímá si neúčinnosti kárného řízení, vykonávaného senáty soudců obecných soudů, jež často "soudí" kolegy-soudce podle zásad stavovské solidarity. Soudci používají k obhajobě svých nároků axiomů, jež zasluhují přezkoumání zdravým selským rozumem. Většina z nich se objevuje v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 11.7.2006.

Prvním z nich je tvrzení, že k základním principům demokracie patří důsledné oddělení a vzájemná nezávislost tří sloupů demokratické státní moci -- moci zákonodárné, výkonné a soudní, v němž se požaduje zvlášť vysoká úroveň ochrany nezávislosti moci soudní. Tak, jak se u nás tato zásada běžně vysvětluje, je její rozsah vymezen velmi široce,ale přesto se soudci domáhají dalšího rozšíření až do absurdnosti. Nemyslí se při tom na to, že systém, jehož základní subsystémy nejsou ve svých činnostech účinně koordinovány, vzájemně se nepodporují, nebo dokonce vzájemně narušují své funkce, nemůže přežít, ať již k narušování funkcí dochází nevědomě, v důsledku nedostatečné výměny informací mezi subsystémy, nebo úmyslně či z vzájemné bezohlednosti. Takové věci, jako rušení části zákona, bez kterého se státní správa dlouhodobě neobejde, by se neměly dít jinak než po vzájemné dohodě subsystémů. Stejně tak je sporný požadavek na osamostatnění moci soudní i ve věcech personální a finanční správy, nárok na samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu a podobně. Nebylo by proti tomu možno nic namítat, protože je nakonec jedno, od kterého úřadu bere administrativa peníze. Jenže vyhovění těmto požadavkům by znamenalo, že určitý počet soudců se bude muset zabývat řízením činností, jež dosud řídí správní úředníci, což by byl protisměrný vývoj proti postupnému snižování administrativní náročnosti výkonu soudcovského povolání zřizováním funkcí vyšších státních úředníků, zavedením hlasových záznamů jednání, připravovanou digitalizací spisů apod.

Dalším axiomem, jehož použití se opírá o víru v možnost univerzálního pochopení hmotných a mezilidských vztahů uplatněním práva jako nástroje poznání, je tvrzení, že justice je natolik odlišná od jiných subsystémů státní správy, že v ní neplatí obecné principy správného řízení. Odtud plyne požadavek na neodvolatelnost soudců a omezení odvolatelnosti funkcionářů státní správy soudů, stejně jako odmítání principu vertikální podřízenosti a nadřízenosti funkcionářů správy soudů. Účelově se pak popírá obsahová specifičnost pracovní náplně předsedy soudu, která je jednoznačně manažerskou činností. Z toho se vyvozuje nepřípustnost uznání dvojí právní subjektivity a z ní plynoucího dvojího režimu odvolání předsedy soudu z funkce. Ve výsledku dochází k popření významu umožnění pružné výměny manažera, jehož výkonnost přestala být uspokojivá, pro udržení výkonnosti řízené organizace, čili vytváří se právní překážky, ztěžující nahrazení předsedy soudy, jenž nezvládá dobře své úkoly. Nakonec by bylo možno rozšířit požadavek na odvolání soudce jen na základě soudního rozhodnutí také na funkci předsedy soudu bez ohledu na její manažerský charakter, nebýt zavedené praxe kolegiálně solidárního rozhodování kárných senátů. V této souvislosti "konzumenti" naopak požadují, aby kárné a trestní přestupky soudců, státních zástupců a policistů řešily specializované soudy a státní zastupitelství, jež by byly personálně a organizačně odděleny od obecných soudů a běžných státních zastupitelství.

Konečně se dostáváme k axiomu práva soudce na nezávislý právní názor, jenž by bylo na místě respektovat, nebýt výstředního jednání některých soudců, kteří vyvyšují svůj nezávislý právní názor nad zákon a judikáty vyšších justičních autorit. Odstrašujícím příkladem je vážně míněné zpochybňování autority Ústavního soudu ČR částí soudců, kteří ustanovení o závaznosti ústavních nálezů považují za omezení soudcovské nezávislosti. Ustanovení ústavních nálezů pak hrdě ignorují, zčásti nezastřeně a veřejně, zčásti jejich tichým obcházením s uplatněním různých formalistických triků.

Posledním oblíbeným axiomem je tvrzení o rovném postavení všech tří sloupů demokratického právního řádu. Tento axiom je ale v rozporu se způsobem, jakým vzniká moc jednoho každého z nich. Tvrdíme-li, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid, pak nemůžeme nevidět nerovnost postavení moci zákonodárné, výkonné a soudní z hlediska bezprostřednosti spojení s lidem. Nejsilnější demokratický mandát má přirozeně moc zákonodárná, která svůj význam odvozuje bezprostředně od mandátu od voličů. Od ní pak odvozuje své postavení moc výkonná, závislá na moci zákonodárné nezbytností řídit se v činnosti jí vydanými právními normami a personálním rozhodováním o jmenování nositelů klíčových funkcí moci výkonné. Spojení mezi voliči a mocí výkonnou je zprostředkováno mocí zákonodárnou. Naproti tomu spojení mezi voliči a justicí prakticky neexistuje, pokud se nestanou společně účastníky soudního jednání. Soudci nabývají moc ustavením do funkce mocí výkonnou a při jejím výkonu se musí řídit normami moci zákonodárné. Axiom o rovnosti postavení tří sloupů demokratického právního řádu tak postrádá logiku. Tím je plně opodstatněno faktické podřízení moci soudní moci výkonné ve věcech, jež nejsou součástí vlastního výkonu soudcovského povolání. Moc zákonodárná je svým mandátem zavázána chránit zájmy a práva voličů, také proti selhávání vlastnímu, moci výkonné i soudní. Některé související úkony může přenést na moc výkonnou. Proto by měla být soudní moc podrobena dohledu a kontrole moci zákonodárné, případně v rozsahu zmocnění moci výkonné.

Používané axiomy ve svém celku v přezkumu zdravým selským rozumem obstojí jen částečně. Plyne z toho, že dobrého fungování moci soudní a jejího souladu s ostatními subsystémy státní moci lze docílit i jinak než uplatněním představ, předložených v usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 11.7.2006.

Autor je spolupracovníkem Sdružení Šalamoun