Nepochybným přínosem polistopadových změn je "Listina základních práv a svobod". Aby se však tato fráze stala věrohodnou, musí být řádu a pořádku ve společnosti dosahováno především na základě a v rámci zákonů. Jiné mocenské prostředky a praktiky se s výjimkou takových, které zákon předpokládá, vylučují. To za prvé. Za druhé, obsah zákonů musí být výsledkem určitého konsensu reprezentantů lidu, tj. členů zákonodárného sboru, které si lidé ze svého středu vybrali za nejdůvěryhodnější a nejschopnější. K tomu, aby autenticky reprodukovali při tvorbě zákonů jejich vůli a zájem. A za třetí, aby tak činili předvídatelně a odpovědně, řídí se zákonodárci principy dominujícího pořádku, jak jsou zakotveny v ústavě. Na základě těchto vypočtených předpokladů musí zákonodárný sbor přijímat nové zákony jen tehdy, jestliže nebudou svým obsahem v rozporu s právy, jejichž ochranu zaručuje "Listina".

Přitom zákonodárci se rekrutují především z exponentů politických stran, které svými programy v podstatě reflektují často až extrémní zájmy vyhraněných částí společnosti. Je tak nasnadě, že parlamentní zákonodárný sbor se vinou nejen lapidárně naznačených faktorů občas zpronevěří svému poslání a "vytvoří" zákon, který je v rozporu s Ústavou a "Listinou". A protože nikdo jiný než zákonodárný sbor nemůže ve státě přijímat, měnit a rušit zákony, bude záviset na Parlamentu, zda svojí vůli vloženou do zákona změní. Tolik simplifikované schéma.

Vyspělá podoba doktríny dělby moci přinesla na uvedený problém řešení v podobě orgánu kontroly ústavnosti soudního typu. Oproti početnému sboru zákonodárců, vesměs se rekrutujících z právních laiků až nihilistů, tak stojí nepočetný tým ústavněprávních odborníků. Proti politikům s mandátem poslance či senátora stojí soudci ústavního soudu, v jehož pravomoci je případně zrušit jejich produkt, zákon. Až potud mají věci svojí logiku kompatibilní atmosféře "demokratického očekávání" v právním státě. Což není nic jiného, že alespoň vztahy mezi nejvyššími ústavními orgány, v daném případě mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, budou závislé v konečné instanci jen na vůli lidu.

Důvodem prezentované úvahy je kritické zohlednění činnosti ÚS ČR z hlediska dělby moci, a to od doby jeho vzniku doposud. Pravomoci, které mu svěřuje ústava, a kompetence dané zákonem o ÚS ČR, zohledňovaly při svém vzniku především euforickou vizi ústavodárce. Podle níž jen rámcově -- nikoliv precizně detailně -- vymezené pravomoci ÚS umožní, aby svou činností v budoucnu soustavně rozvíjel a rozšiřoval necelé čtyři desítky základních práv a svobod zakotvených v "Listině. "

Díky tomu při uplatnění jeho základní pravomoci -- zrušení zákona -- se tak nemusí ústavní soudce striktně a převážně opírat o detailně rozvedené hypotézy a dispozice zakotvené v procesní normě. Ale v rámci extenzivně pojaté zásady o svojí nezávislosti, jak se začala v devadesátých létech prosazovat, si tak může volně až libovolně vytvářet účelovou interpretaci ústavních práv a svobod ad hoc, jak lze zjistit z textů odůvodnění některých jeho nálezů.

A co stojí za teoretickou úvahu hodnou dalšího rozvíjení, zrušením zákona tak paradoxně dojde k jeho nahrazení jakousi quasi normou, "popisovanou" právě v odůvodnění zrušujícího nálezu.

Dovoluji si proto vznést několik možná poněkud provokativních otázek -- nedochází tak ke kurióznímu stavu, když právní úprava, obsažená v zákonech vydaných Parlamentem, či-li mocí zákonodárnou, se tak stává platnou ve znění nálezu ÚS ČR, či-li ve výronu moci soudní?

Nestaví se tak především v extrémních případech "na hlavu" vztah závislosti soudu na zákonech a "neextremizuje" se tak nezávislé postavení soudní moci do podoby, která nese jisté prvky nebezpečí jakési "soudcokracie"?

Není vzrušené konstatování kolegů advokátů, že Ústavní soud si někdy tak usurpuje postavení jakéhosi "negativního" zákonodárce, až natolik vzdálené realitě?

A konečně, neprotiví se Ústavní soud v naznačené situaci zároveň rezondétru koncepce, podle níž svojí koncentrovanou ústavněprávní profesionalitou vyvažuje laickou masu zákonodárců, když odborné hledisko je někdy nahrazeno momentálními, konjunkturálními aspekty? Zdůrazňuji tím hledisko zohlednění mimoprávních aspektů, neboť i ústavní soudce je samozřejmě "jen člověk", na jehož uvažování spolupůsobí i jeho vlastní způsob vnímání světa a jeho místa v něm.

Samozřejmě tím nemíním rozhodování na základě "politické zakázky", typické pro diktatury.

Příklady by bylo jistě možné nalézt zejména v některých tzv. "restitučních" kauzách, v nichž je priorizován účelový výklad nadřazenosti práva vlastnit majetek nad opačně vyznívající úpravou v platné legislativě. Anebo konkrétněji, když zvolil po vzoru rozhodování evropského soudního dvoru libertariánskou negaci zákazu noční práce žen proti paternalistickému zákazu, obsaženému v úmluvě Mezinárodní organizace práce.

Jednou z nejčastějších výhrad vůči současnému stavu práva u nás, je jeho nepřehlednost a obtížná předvídatelnost. Ze zkušeností získaných při výkonu advokacie, a to v souvislosti zejména se zastupováním obcí v restitučních sporech, musím s politováním konstatovat určitou oprávněnost otázky, zda i ÚS ČR nenese určitý podíl na vytvoření kritizovaného stavu, a to již z pohledu nadhozených problémů. A zda tak jeho naznačené působení není multiplikačně i příčinou některých, na první pohled chaotických úprav přijatých zákonodárným sborem, a to ve snaze alespoň improvizací zhojit Ústavním soudem narušenou konzistenci společensky nezbytné legislativní úpravy.

Nicméně závěrem - a rovněž ve snaze o projev úcty k instituci ústavního soudu, jenž s výjimkou nadhozených otázek během svojí krátké historie nesmírně obohatila český ústavní systém - svojí úvahou samozřejmě v žádném případě nechci zakrýt zásadní podíl zákonodárného sboru na problematickém stavu současné legislativy.

Autor je advokát. Přednáší ústavní právo na VŠE v Praze, je členem katedry ÚP na PF ZUČ v Plzni, přednáší sociologii práva na VŠAP v Praze. Je též členem právnického konzultativního orgánu prezidenta ČR