Komentátoři, kteří se pokoušejí odhadnout kurz zahraniční politiky Spojených států v druhém volebním období prezidenta George Buse, především zdůrazňují, že to bude protiteroristická politika. Vycházejí ze základní charakteristiky uplynulých čtyř let a z volební kampaně. Navíc z postu ministra zahraničí odešel Colin Powell, který prý vedl svůj úřad tak, že v historii nelze nalézt příklad menší disciplíny ve vztahu k Bílému domu. Ministryní se stává Condoleezza Riceová, která je naopak pokládána za mimořádně loajálního člena Bushova týmu. A post ředitele CIA převzal Porter Gross, který již tuto instituci očišťuje od lidí nevěřících Bushově politice.

Jenže před čtyřmi lety by téměř nikdo neřekl, že to bude boj proti terorismu, co bude definovat Bushovu zahraniční politiku. Až události 11. září 2001 přiřadily Bushově zahraniční politice cíl a zajistily hlavní titulky novin. Nabízí se otázka, zda by základní politická orientace USA byla bez tragedie 11. září stejná - a jestli se v následujících letech nemůže přihodit něco, co hlavní cíle i titulky změní.

VÝVOJ MEZINÁRODNÍ SITUACE vyvolává pocit nejistoty. Podle švédského Institutu pro výzkum míru rostou od roku 1999 světové výdaje na zbrojení. V roce 2003, což je zatím poslední rok, o němž existují souhrné údaje, stouply tyto výdaje ve srovnání s rokem 2002 o 11 %, a v roce 2002 o 6,5 %. Z oněch 956 miliard dolarů, které vydal v roce 2003 svět na zbrojení, 47 % připadá na Spojené státy. Žádný další stát se na těchto výdajích nepodílí více než pěti procenty.

Postavení USA jako vojensky nejsilnější mocnosti se upevňuje. Zároveň ale dochází k proměně prostředí, v němž se mezinárodní politika odehrává. Mnohé analýzy, například právě zveřejněná rozsáhlá studie Mapování globální budoucnosti do roku 2020, kterou zpracovala Národní zpravodajská rada USA, předpokládají pokračování globalizace. Jenže jedním dechem dodávají, že globalizace bude ztrácet západní rysy. Vše nasvědčuje tomu, že charakter budoucnosti určí nástup Číny, ale i Indie a s nimi možná též Brazílie a Indonésie.

Právě během prvního Bushova prezidentského období bylo možné zaznamenat změnu strategie těchto rodících se mocností. Především jde o nákup firem orientovaných na těžbu surovin a na nejmodernější výrobu. Je víc než symbolické, že Čína koncem roku 2004 koupila počítačovou divizi IBM. Zdá se, že již brzy nebudou mít největší ropné nadnárodní společnosti domovskou adresu v USA či v Evropě, ale v Asii. Je zřejmé, že pokles ceny dolaru podněcuje země s valutovými přebytky, aby takto investovaly.

Otázkou je, jak budou Spojené státy této výzvě čelit. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Peking chystal s USA soutěžit v oblasti zbrojení. Přiložený graf, který pochází ze zmíněné studie zpravodajských služeb USA, ukazuje, že v roce 2025 by měly být čínské výdaje na obranu na přibližně poloviční úrovni současných amerických výdajů, které činí 400 miliard dolarů (v roce 2000 byly 300 miliard). A schválené plány předpokládají, že v roce 2009 stoupnou americké vojenské výdaje na 500 miliard. USA si vojenskou převahu zachovají. Jenže se zdá, že čínští komunisté se nechystají světový kapitalismus porazit ve válce, ale koupit si jej.

Mapping the Global Future - National Intelligence Council 2020 Project ZDE

NOVOU ZAHRANIČNĚPOLITICKOU DOKTRÍNU USA schválil prezident Bush v listopadu 2002. John Gaddis, profesor z Yale University, v článku nazvaném Velká strategie v druhém období a zveřejněném v nejnovějším čísle časopisu Foreign Affairs, charakterizuje tuto doktrínu jako za největší zlom v americké politice od dob Franclina D. Roosevelta. Tehdy po japonském útoku na Pearl Harbor Roosevelt vyvedl USA z izolacionalismu. Nový stupeň intervencionalismu, který Bushova doktrína ztělesňuje, se dá shrnout do dvou základních bodů:

• preventivní útoky proti ohniskům, v nichž se teprve rodí budoucí nebezpečí pro Spojené státy.
• jednat pokud možno v koalici, nepodaří-li se to, konat bez ohledu na názory a zájmy spojenců i mezinárodních organizací.

Jádro Bushovy doktríny tvoří orientace na vojenskou sílu. Prvním testem této doktríny byla intervence do Iráku. Tam ale sázka na vojenskou sílu nepřináší kýžený efekt. V Iráku je dnes více bojů než v době útoku na jaře roku 2003. Gaddis připomíná, že dílčí vojenské úspěchy jsou spojeny s tím, že "úcta k americké kultuře, institucím a vedení významně upadá". James Dubbins z Rand Corporation pak dodává, že "dokud budou americké vojenské operace v Iráku pokračovat, bude to podněcovat místní odpor, bude se radikalizovat obyvatelstvo v okolních zemích a a bude skomírat odvaha pro mezinárodní kooperaci".

V takovéto situaci je jediným řešením přenést tíhu ozbrojených akcí na samotné Iráčany. Zatím se ale zdá, že připravované irácké volby budou ve znamení velké volební pasivity - chtěné či vynucené -- sunnitů a vítězství radikálů ze strany šíitů. To dílem povede k radikalizaci sunnitských bojůvek a možná i k propojování iráckých a íránských šíitů. Tak se znovu otevře otázka, jak naložit se zbývajícími státy tak zvané osy zla, tedy především s Íránem a Severní Koreou.

ÍRÁN BY MĚL BÝT dalším testem životaschopnosti Bushovy doktríny. Obsazení Íránu (a Sýrie) by se mohlo jevit jako cesta k pacifikaci situace v Iráku. Svého času také vypadal útok na Laos a Kambodžu jako cesta k vítězství v Jižním Vietnamu. Jenže vše nasvědčuje tomu, že porážka íránské armády by mohla jen rozšířit oblast, v níž Američané čelí partyzánům. Navíc Írán není bezvýznamná či izolované země. Nejde jen o velké obchodní dohody s Ruskem, které zahrnují i tolik diskutovanou dostavbu jaderné elektrárny. Podle dostupných informací má Írán například uzavřené dohody o dodávce plynu do Indie za 40 miliard a s Čínou dokonce za 70 miliard dolarů. Vyřadit takového hráče ze světové ekonomiky by mohlo destabilizovat světový politický systém.

Řešit preventivní válkou jaderný program Severní Koreje je též velmi sporné. Problém severokorejského jaderného programu je totiž do značné míry uměle vytvořený a jeho řešení silou by přineslo větší škody v Tokiu, Soulu, Pekingu a Moskvě než by představoval dosažený zisk. A tak se jako řešení nabízí návrat na Billem Clintonem odzkoušené diplomatické cesty, tedy popření Bushovy doktríny.

TYTO OTAZNÍKY jsou zřejmé i analytikům ve Washingtonu. Více než stopadesátistránkový projekt Mandát pro vedení, který Bushovi pro druhé volební období připravilo známé konzervativní pracoviště Heritage Foundation, obsahuje celou řadu doporučení - například bojovat proti terorismu na všech frontách (ze států jsou zvláště jmenovány Pákistán, Afghánistán,Írán, Irák, Saudská Arábie, Sýrie, Jemen, a Súdán), reformovat Světovou banku a zrušit Mezinárodní měnový fond, obnovit činnost vládní informační agentury zaměřené do zahraničí. Velké množství doporučení je adresováno i zajištění surovinových zdrojů, ale i práci zpravodajských služeb -- zvláště pak jejich orientaci na tzv. HUMIN, špionáž prostřednictvím lidí, nejen techniky. V souvislosti s Íránem se však nehovoří o vojenském útoku, ale o nutnosti "přesvědčit evropské spojence a ostatní země přijmout ekonomické sankce" a "podporovat demokratickou opozici" v Íránu. Doporučení urychlit takovou politiku obsahují také četné stati Michaela Ledeena z American Enterprise Inistute, dalšího konzervativního pracoviště. Podle Ledeena je 70 % íránské veřejnosti nepřátelsky naladěno proti vládě.

Halle Dalleová, ředitelka mezinárodních a obraných studií na Heritage Foundation, ve své analýze dospěla k názoru, že svět zůstává jednoznačně unipolární z hlediska americké vojenské převahy, což však nebrání ostatním hráčům v jejich úsilí vytvořit vyvažující síly. "Evropská unie, ekonomický rival, postupuje v procesu rozšiřování a politické transformace. Rusko a Čína směřují k vytvoření aliance."

V memorandu týkajícím se vojenských priorit na následující čtyři roky pak Heritage Foundation doporučuje (a) zvýšit výdaje na obranu na úroveň 4 % HDP, (b) co nejdříve uvézt do operační pohotovosti protiraketovou obranu a dále ji zdokonalovat, (c) připravovat "operace po konfliktu", (d) zvýšit roli armády v zajišťování vnitrostátní bezpečnosti, (e) upravit systém domácích i zahraničních vojenských základen. Zvláště onen požadavek přípravy "operací po konfliktu" je reakcí na zklamaná naivní očekávání, že Iráčané přijmou bez problémů cizí vojska a že se rychle podaří proměnit tamní kulturu -- což mimo jiné naznačovaly analýzy Hooverova institutu, odkud pochází i Condoleezza Riceová. Za vzor je dáváno působení australských vojáků na Východním Timoru, v některých jiných studiích i operace v Bosně a Hercegovině.

DOPORUČENÍ NEOKONZERVATIVCŮ adresovaná Bílému domu jsou dnes též méně orientovaná na jednoduchá vojenská řešení mezinárodních problému než tomu bylo ještě před dvěma lety. To platí i o návrzích takových autorů, jakým je Norman Podhoretz. Ten ve svém rozsáhlém článku příznačně nazvaném Válka proti IV. světové válce, který vyjde v únorovém čísle časopisu Commentary, trvá na správnosti Bushovy doktríny, ale nepřináší jednoznačná doporučení vojensky zaútočit proti Sýrii, Íránu či Severní Koreji. Soustřeďuje se na boj proti terorismu, přičemž se zdá, že Blízký východ se mu jeví důležitější než Střední východ a Střední východ důležitější než zbytek světa. Jeho doporučení týkající se Iráku se dají shrnout do prostého "Vydržet -- a nepodléhat lživé liberální propagandě".

Neokonzeravitvci v Bushově týmu nečelí kritice pouze zleva od lidí jako je Noam Chomski. Podle Patricka Buchanana, nestora amerického tradičního konzervatizmu (Podohretz jej označuje za "paleokonzervativní pravici"), je odpověď na otázku, kdo profituje z Bushovy doktríny, jednoduchá: "Jeden národ, jeden vůdce, jedna strana. Izrael, Sharon, Likud". Naopak liberální internacionalisté, kteří jsou soustředěni v takových pracovištích jako je Council on Foreign Relation, Brookings Institution či Carnegie Endowment, doporučují nevojenské nástroje moci a připomínají tak politiku Berlína či Paříže. Je taktéž pravda, že Condoleezza Riceová nefiguruje na seznamech neokozervativců, ale patří mezi přívržence školy politického realismu. Ta se vždy pyšnila tím, že pohrdala ideologickými předsudky a dávala přednost věcné analýze mocenské rovnováhy.

První Bushovo období v Bílém domě bylo ve znamení úspěšných vojenských operací v Afganistanu a Iráku, ale též konfrontací s některými významnými evropskými spojenci. Trvající ozbrojené srážky v obou zmíněných zemích a marné hledání zbraní hromadného ničení v Iráku více než kalí pocit z úspěchu. Navíc je zde problematické vypovězení Smlouvy o protiraketové obraně, odmítnutí ratifikace Kjótského protokolu či záporný postoj k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Jak píše John Gaddis, rok a půl po téměř univerzální sympatii, které se Spojené státy těšily po úrocích 11. září, nalezli Američané svoji zemi v postavení mezinárodního párii. Bylo by asi vhodné zvážit Gaddisovo doporučení, aby si Washington v druhém Bushově období "vzpomněl na umění mluvit měkce a na potřebu mezinárodní legitimity".

Článek vychází v Česku v týdeníku Ekonom a na Slovensku v týdeníku Slovo