Někteří komentátoři vidí Klausovy kroky jako promyšlenou šachovou hru. Není ovšem jasné, co je promyšleného na tom, že šest týdnů po volbách udělá prezident tah, který měl udělat den po jejich skončení---tedy vyslechnout si názory předáků stran, které se dostaly do Poslanecké sněmovny. A není jasné, co bylo promyšleného na tom, že nechal předsedu ODS hledat řešení na půdorysu menšinové vlády, aniž by se vůbec pokusil---tak jak to udělal Václav Havel v roce 1996---vybídnout předsedu ČSSD k podpoře takového projektu.

Není prostě jasné, proč bychom měli považovat za správné Klausovo přesvědčení, že prezident tu není od toho, aby se do povolebních jednání příliš míchal. Takový názor by bylo možné respektovat v situaci, kdy by bylo možné snadno vytvořit většinovou koalici. Jenže při politickém patu se od prezidenta čeká více.

Klausovo selhání se ovšem neomezuje jen na jeho neochotu vést stranické politiky k hledání řešení. Lze koneckonců pochopit, že čestný předseda ODS má v tomto směru poněkud svázané ruce, neboť se už ani nesnaží předstírat nadstranickost. Jak by mohl například být rozhodčím setkání Topolánek-Paroubek, když má na sobě stejný dres jako Topolánek a snaží se opakovaně dát Parubkovi gól?

Hlavní Klausovo selhání spočívá v tom, že už dopředu řekl, že v případě, že Topolánek neuspěje se sestavením vlády, nepověří sestavením vlády automaticky předsedu druhé nejsilnější strany.

To, že sněmovna nemá předsedu a Paroubkova vláda nemůže podat demisi, je do velké míry právě důsledkem tohoto Klausova prohlášení. V situaci, kdy sociální demokraté vědí, že zastánce "standardních" řešení Klaus nemíní po volbách postupovat standardně, nezbývá jim, než si vynutit, aby v čele PS stál jejich politik, který bude mít možnost pověřit sestavením vlády předsedu ČSSD alespoň při třetím pokusu.

Klausova arogance by mohla být zapomenuta, kdyby alespoň pomohl stranám najít řešení na první pokus, a druhý pokus by tak byl jen teorií. Ačkoliv dobře ví, že jediným stabilním řešením současné situace je nějaká forma velké koalice (buď plně politická vláda nebo úřednická vláda podporovaná ODS a ČSSD), prezident bohužel není ochoten rozhádaným lídrům ODS a ČSSD jasně říci, ať začnou o velké koalici jednat. Přitom právě prezident je už z titulu své funkce momentálně snad jediným vrcholným politikem, který může o velké koalici mluvit, aniž by s okamžitě ozval hlasitý pokřik o "zradě na voličích".