Hodně se v minulých dnech hovoří -- na summitu G8 i jinde -- o právu Izraele na odvetu za zajetí svých vojáků, anebo za útoky na své vojáky na vlastním suverénním území. Někteří lidé, například členové americké vlády, jsou, jak se zdá, přesvědčeni, že Izrael má neomezené právo útočit násilně na své nepřátele, ať to stojí, co to stojí.

Jde o problém symetrie a ekvivalence. Izrael prosazuje své právo používat výlučně síly jako nástroje své politiky a snaží se upřít všem svým protivníkům právo na totéž. Daří se mu argumentovat, že jen on sám má "právo na sebeobranu", zatímco pro nikoho jiného to neplatí. A mezinárodní společenství to podporuje.

Z arabského hlediska toto nemůže být správné. Není přece vůbec žádný důvod, proč by měl mít Izrael právo vstoupit na suverénní arabské území, ničit tam, unášet a likvidovat osoby, které Izrael považuje za své nepřátele -- a to opakovaně, beztrestně a neomezeně -- zatímco arabská strana totéž dělat nesmí.

Je důležité si uvědomit, že v obou případech, v případě nájezdu organizace Hamas, který vedl k invazi do Gazy i v případě útoku organizace Hizbullah, který vedl k útoku na Libanon, byla cílem izraelská pravidelná armáda, nikoliv civilisté. Je obtížné pochopit, jak je možno považovat tyto útoky za "terorismus" a nikoliv prostě za obyčejnou taktickou porážku pro izraelskou armádu.

Má to mnoho co společného s paradoxem moci: čím silnější se stává izraelská armáda, tím se také stává zranitelnější. Ztráta jediného tanku, zajetí jediného vojáka, poškození jediné válečné lodě má záporný, násobící se efekt. Každý takový minimální čin radikálně oslabuje představu, že je izraelská armáda neporazitelná, a tedy i její odstrašující schopnost.

Ve hře je ale také něco jiného: Izrael se bojí přiznat, že by mezi oběma stranami mohla existovat ekvivalence. A přesně to je morálním a psychologickým motorem pokračující izraelské invaze v Gaze i v Libanonu: pocit, že nyní musejí Izraelci jednat s protivníkem, který je jim odvahou, taktickými schopnostmi a "čistými" vojenskými akcemi prostě rovný a který se možná v budoucnu ještě zlepší.

Absolutní nezájem Izraele o osud civilistů během posledních několika dní je pro Izrael dlouhodobě typický.

Hamas a Hizbullah zosobňují přesvědčivé argumenty, proč by měla být vzájemně uznána parita protivníků v tomto konfliktu.

Pomalu eskalující válka v Afghánistánu, ničení v Iráku, zabíjení a ničení v Gaze a bombardování Bejrútu pomalu vedou mnoho lidí k přesvědčení, že Západ nedokáže zaujmout objektivní morální stanovisko a přímo či nepřímo se podílí na plánech zlomit vůli Arabů a muslimů a podřídit ji neomezené izraelské moci.

Navzdory tomu, čemu, jak se zdá věří Tony Blair, užívání síly nevytvoří liberalismus a umírněnost západního stylu. Zde nejde o demokracii, ale o právo postavit se proti aroganci Izraele a právo na to, aby se s člověkem zacházelo jako rovný s rovným. Pokud má Izrael právo "bránit se", pak toto právo mají i všichni ostatní.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Hussein Agha, Ahmad S Khalidi: A Framework for a Palestinian National Security Doctrine, Chatham House 2005, 2006, ISBN 1862031657. Brookings Institution Press