Před 72 lety otřásla Rakouskem občanská válka. Jižní soused Československa tehdy představoval raritu - soupeřily zde spolu dva fašismy. Rakouská společnost se dělila na tři znepřátelské tábory. "Černí", označovaní též jako austrofašisté či klerofašisté (dnes lidovci), hleděli k Mussoliniho Itálii a Hitlerovým Německem pohrdali, chtěli samostatné Rakousko založené na katolicismu, autoritářství a korporativismu. "Hnědí", čerpající sílu z "národně-liberálního" tábora (dnes haiderovci), se považovali za Němce, za otevřené nacisty a hodlali jednoduše přičlenit rakouské území k Hitlerovu Německu bez zohledňování nějakých rakouských specifik. "Rudé" představovali slabší komunisté a silní, tehdy radikálně marxisticky naladění sociální demokraté (dnes představuje rakouská soc. dem. umírněný levý střed).

Ozbrojené povstání sociálně demokratické milice Schutzbund proti austrofašistům mezi 12. až 15. únorem 1934 v dělnických čtvrtích skončilo pro sociální demokracii zle - stovkami lidí zabitých v boji, tisícovkami uvězněných, 9 účastníků revolty bylo popraveno, zemi ovládla diktatura austrofašistického kancléře Dollfusse ("černého" kancléře, který porazil "rudé", však později po chodbách kancléřství honil a nakonec zastřelil "hnědý" nacista jménem Otto Planetta, původem z Vyškova na Moravě).

Proud levicových uprchlíků z Vídně pak zamířil k demokratické hranici, která byla nejblíž. V české sociální demokracii a jejích družstevních a odborových organizacích zavládla vlna - v tehdejším významu slova - soudružské solidarity. 15. února 1934 se v ČSR uskutečnila symbolická stávka.

Spolek Včela věnoval rakouské sociální demokracii část budovy v Brně na Cejlu, pro členy Schutzbundu vzniklo asi dvacet ubytoven hlavně ve Znojmě, Mikulově, Hodoníně a v Brně. Týdeník Arbeiter- Zeitung začal být pašován z Brna, do Rakouska mířily i letáky a měsíčník Der Kampf, československé úřady zpočátku nečinně přihlížely i výrobě a dopravě falešných pasů, zbraní a výbušnin.

Československo však nechtělo přílišnou podporou "rudých" způsobit příklon austrofašistů k Německu, začalo tudíž rakouskému exilu - za přispění české soc. dem. -- šlapat na paty. Některé noviny začala cenzurovat, jiné zabavovat, a osoby přenášející materiál do Rakouska dokonce zavírat či vydávat do Vídně.

Česká pravice začala křičet, proč živíme a šatíme cizí, když nemáme dost pro svoje, a není divu, že ze situace plné ústrků vůči Rakušanům profitovali komunisté.

Řada rozmrzelých rakouských uprchlíků zahodila legitimaci soc. dem. a přešla ke komunistům. Po sovětské nabídce k pobytu zavládla v táborech euforie, a 1200 Rakušanů odjelo z ČSR do SSSR. A tak jako "hnědí" likvidovali "černé", odstraňovali i "rudí" "rudé". Asi 200 z rakouských antifašistů v SSSR tak při stalinských čistkách přišlo o život.

Stezky od Hodonína po Znojmo, po nichž se pašoval Arbeiter Zeitung, už za těch 72 let zarostly. Když se však zpětně ohlédneme na občasné opatrnictví české soc. dem., zlaté časy slibující teorii a katastrofální praxi českých komunistů a národní omezenost české pravice a srovnáme je s dneškem, uvidíme, že v jejich genetická výbavě z těch časů přece jen něco zůstalo.