Autorka Annie Cheney vydala knihu Body Brokers: Inside America's Underground Trade in Human Remains (Obchodníci s těly: Pohled na černý trh s lidskými ostatky), Broadway Books, 23.95 dolarů, a Joseph D'Agnese o ní přinesl zprávu v květnovém čísle amerického časopisu Discover.

Zatímco lidské tělo vcelku představuje hodnotu asi 5000 dolarů, je-li nabídnuto správnému kupci, podobá se ukradenému automobilu značky Corvette - totéž tělo má mnohem větší hodnotu, je-li prodáno na součástky. Mozek? 600 dolarů. Prázdná lebka po vybrání mozku? 900 dolarů. Tři tisíce dolarů za trup bez hlavy, bez rukou a bez nohou. Loket? 850 dolarů - a cena od 280 do 500 za různé jednotlivé orgány.

Mrtvoly mají velice důležitou úlohu při univerzitním výzkumu i při výuce anatomie. Šlechetní dárci, kteří odkazují své tělesné schránky univerzitám by se asi rozhodovali mnohem obtížněji, kdyby si uvědomili, že taková těla končí často úplně někde jinde a při tom překupníkům přinášejí zisky. Například o lidské mrtvoly projevují zájem semináře pro lékaře, kteří se cvičí v nových chirurgických operacích. Potřebují je i technici, kteří vypracovávají neinvazívní léčebné postupy, nebo firmy, které vyrábějí tkáně pro transplantace a tedy dodávají kůži, klouby, srdeční chlopně a kostní štěpy.

Dárci ani členové jejich rodin si při tom neuvědomují, že univerzity prodávají nepotřebné orgány z mrtvol těm, kdo nabídnou nejvíce peněz. Kromě toho se ale mrtvoly nebo jejich části bezostyšně kradou - z nemocničních márnic a dokonce z pohřebních ústavů, jak ukázal případ známého rozhlasového pracovníka Alistaira Cooka, který zemřel na rakovinu v r. 2004 ve věku 95 roků. Podle policejního vyšetřování došlo k vandalizaci jeho těla v New Yorku cestou do krematoria. Gang moderních vykrádačů hrobů uřezal mrtvole nohy a prodal je na trhu pro transplantaci poté, co zfalšoval doklady vymyšleným jménem "dárce", jeho věku a příčiny smrti. Letos v únoru byli u Nejvyššího státního soudu v Brooklynu obžalováni 4 zaměstnanci firmy Biomedical Tissue Services z New Jersey za ilegální uchvácení součástí lidských mrtvol a jejich rozprodej.

Tělo pana Cooka bylo jednou z více než tisíce mrtvol, které byly rozporcovány bez souhlasu rodinných příslušníků zemřelých. Ve článku nebylo nijak vyzdviženo nebezpečí, o němž se psalo jinde, že se totiž rakovina může rozšířit v pacientech, kteří dostali kostní štěpy z ukradených nohou. Rozřezány na malé kousky zřejmě byly implantovány do mnoha nemocných, kteří od nich očekávali své uzdravení.

Autorka Annie Cheney píše, že se takové zločiny rychle množí, protože se Američané stávají stále více odtrženi od smrti. Jakmile v rodině někdo zemře, je okamžitě dán do péče cizích lidí a tedy je jeho mrtvé tělo vystaveno různým živlům bez skrupulí. Autorka nabádá, aby na obchod s částmi lidského těla lépe dohlížely federální i místní úřady a aby se o osud svých zemřelých na cestě do hrobu zajímali i jejich příbuzní.

Součástí zprávy o knize je ukázka z televizního programu o "soudních vědách". Lékařský specialista zabořuje naběračku do velkého nerezového hrnce a vytahuje lidskou hlavu z vroucí vody, aby zkontroloval, jak postupuje oddělování měkkých tkání od kostí. Teprve potom bude prý moci posoudit, co bylo příčinou smrti. Vrací tedy hlavu do vody a čeká. Jedná se o záběr z programu CSI (Crime Scene Investigation), který získal cenu Emmy Award.

Dnes není při brouzdání po amerických televizních kanálech možné nenarazit na lidskou mrtvolu. Každý večer je možné hledět na programy CSI: Miami, CSI: NY, Crossing Jordan a Bones, kde se ukazují záběry lidských těl v různých fázích rozkladu. V modrém světle neskutečných laboratoří jsou mrtvoly vyvrhovány a tato činnost je ukazována do nejmenších podrobností, jak se nástrojem podobným zahradnickým nůžkám stříhá hrudní kost, jak jsou otvírány lebky, aby se dal vyjmout mozek, jak se slupují obličeje a ňadra...

Kupodivu prý tyto programy přitahují velké množství diváků, protože ukazují soudní vědu ve "fascinujícícím světle". Ve skutečnosti se ukazují hrůzné scény především proto, že mají diváky jemně vzrušovat. Když v programu CSI: MiamiCSI: NY pojednává klinickým jazykem o spermatu, slinách a vytírání různých tělesných otvorů vatovými tampony, i ti nejotrlejší diváci musí uznat, že nám televize přináší nový druh striptýzu - smrt se stala novým sexem.

Tyto programy, které mají vypadat věrohodně, ukazují fantazii, ve které vypadá smrt hrozně, ale ve skutečnosti hrozná není. Diváci jsou přesvědčováni, že i v tom případě, že by došlo ke zničení jejich tělesné schránky při hurikánu, vlně tsunami, při zemětřesení, pod lavinou bahna nebo při teroristickém útoku - tedy při reálném nebezpečí našeho moderního věku, oni sami zůstanou skvělí i v té smrti. Pracovník soudní vědy bude něžně zacházet s jejich mrtvolami a změní smrt na slovní křížovku, aby ji mohli jiní luštit a možná, že to bude dokonce cool.

Tento článek není jediným tohoto druhu. Americký univerzitní profesor měl nedávno v Ottawě přednášku, v níž se horlivě zastával možnosti prodávat tělesné orgány ještě za života dárce. Proč by nemohl dosud žijící člověk, zejména je-li chudý, prodat jednu ledvinu, část plic, nebo část svých jater a tak se těšit z nově nabytých peněz dokud žije? Proč by nemohl udělat dohodu se zájemcem o své tělo po smrti a inkasovat peníze buď okamžitě nebo je odkázat svým dědicům, jimž by byly vyplaceny po jeho smrti? Chce to jen trošku iniciativního přemýšlení. Pan profesor měl ovšem předem na mysli blaho nemocných, pochopitelně. V severní Americe je nedostatek lidských tkání a připomínky, že je možné podepsat rozhodnutí o jejich posmrtném darování zůstávají bez odezvy. Získat peníze místo vděčnosti nemocných zní mnohem přitažlivěji. V tomto případě to mohou být dokonce bezpracné peníze - stačí zemřít.

Předchozí text není příliš optimistický, ale situace není tak špatná, jak vypadá. Lidé mají stále soucit s jinými, jak o tom svědčí dvě novinové zprávy z Ottawy v jediném dni:

Paní Kim Astonová (44) chodila 3-krát týdně na dialýzu krve již po dobu 4 roků. Její ledviny byly těžce postiženy chorobou zvanou lupus erythematosus, která u ní propukla, když jí bylo 20 roků. Jejich funkce klesla na pouhých 8%, ale ani její manžel ani nejbližší členové rodiny neměli ledvinu, kterou by byla paní Astonová schopna přijmout a na nikoho jiného se nemohla obrátit, takže čekala, že snad dostane ledvinu od nějakého mrtvého dárce - a pomalu umírala.

Zatím začal ottawský finanční poradce pan Gerry Doyle s lékařskými i psychologickými testy a úspěšně zhubnul o 29.5 kg. Loni v srpnu zavolal paní Astonové - své sestřenici - že má pro ni dárek, chce-li podstoupit přenos ledviny. Odůvodnil své rozhodnutí slovy, že je Kim součástí jeho rodiny a když to nemohou udělat jiní, on se hlásí dobrovolně.

Nyní v dubnu se oba, Kim i Gerry zúčastnili v ottawském parlamentu kampaně Living Green Ribbon (Živá zelená stuha) symbolizující dárcovství tělesných orgánů živými lidmi. Zelená stuha je mezinárodním symbolem této kampaně, která se rozšíří ve spolupráci "Ledvinové nadace" a organizace Trillium Gift of Life Network po celém Ontariu. V této provincii čeká na transplantaci orgánů 1757 lidí.

Lidé, kteří ještě za svého života darují některý svůj tělesný orgán, jsou vystaveni zdravotnímu riziku podobně jako příjemce. Přes to se počet dárců ledvin ve srovnání s loňským rokem zdvojnásobil. Stalo se tak díky novému zákonu - Trillium Act of Life. Ten umožňuje, aby se nemocnice obrátily na příbuzné umírajících pacientů se žádostí o souhlas poskytnout tkáně a orgány takových pacientů pro transplantraci.

Zatímco je přenos ledviny pana Doyla příkladem vzájemné pomoci v rámci rodiny, 46-letý pan Kevin Gosling se rozhodl, že část svých jater daruje tomu, kdo je bude schopen přijmout. Co ho k tomu vedlo? Četl, že v Torontu umírají lidé, kteří čekají na játra od vhodného dárce. Ze 400 čekajících v torontské Všeobecné nemocnici jich už 100 zemřelo. Loni čekalo v Torontu celkem 713 pacientů a 141 jich zemřelo. V Kanadě bylo zatím provedeno asi 60 přenosů jater z živého dárce, ale všechny se týkaly příbuzných osob. Výjimky byly skutečně výjimečné: Přede 2 roky daroval spisovatel divadelních her Michael Healey část svých jater autorovi Tomovi Walmsleyovi.

Pan Gosling se ale rozhodl darovat část svých jater naprosto neznámému člověku - a měl s tím vážné problémy. Byl podezírán z toho, že tak patrně nečiní s čistým svědomím. Jenže on opravdu neměl žádnou tajnou dohodu, nebyl blázen, nebyl zanícenec, který by chtěl být za každou cenu operován, ani nespáchal žádný hrozný hřích, který by chtěl před Bohem smýt darováním života formou translaplantace jater. Byl si vědom toho, že půl procenta živých dárců při přenosu umírá - to je 1 ze 200. Proč to tedy chtěl udělat? Vždyť mu to přece nemělo přinést žádný osobní prospěch! Naopak věděl, že utrpí jistou finanční ztrátu, když se bude zotavovat a nepůjde mu plat. Po celé řadě různých testů nakonec pan Gosling obstál a jeho játra dnes fungují v jednom dítěti, jehož rodiče jsou panu Goslingovi velice vděčni. A on? Během 12 týdnů se mu játra na 90-95% zregenerovala a on se cítí skvěle. Původně chtěl zůstat anonymním dárcem, ale přesvědčili ho, že by svolením k uveřejnění svého činu ještě více napomohl kampani za dárcovství tělesných tkání a orgánů.

Snad bude případů s krádežemi tělesných orgánů z mrtvých lidí a jejich pokoutních přenosů ubývat, jestliže se podaří získávat více takových dárců jako jsou pánové Gerry Doyle a Kevin Gosling a další nejmenovaní účastníci kampaně Živá zelená stuha.