Je zbytečné se zabývat detaily faktu, že Jiří Vančura líčí pouze jednu z minimálně dvou protichůdných verzí průběhu i interpretace někdejších událostí, absurdní dramatiky tohoto typu si již nejen čtenáři Britských listů užili dost v loňském roce.

Přestože se dokážu vcítit do toho, že se Jiřímu Vančurovi definitivní výsledek nelíbí (o to víc, že během jeho působení v redakční radě byl zaměstnancem i jeho blízký příbuzný, který pak přišel o práci), čekal bych od něj větší nadhled.

Soudní spor vyvolal předseda Výboru pro Literární noviny v obraně proti pokusu redaktorů (podporovaných dalšími lidmi, hlásícími se k dotud bohužel vágně definované Společnosti pro LtN), kteří nejprve z novin ostentativně odešli, a následně se je neúspěšně pokoušeli převzít a ještě později poškodit, aby mohli se svým projektem A2 zaujmout jejich místo. Nemusel doběhnout až do hořkého konce. Alexandr Kliment nabízel na konci roku 2005 stažení své žaloby, pokud druhá strana formálně odstoupí od svých minulých pokusů o ovládnutí novin. Patrně důvěra ve vlastní sebestylizaci morálních vítězů velela druhé straně na tuto nabídku nereagovat. Soud tedy proběhl, s jasným výsledkem. Z okruhu A2 přesto slyšíme výkřiky: chyťte zloděje.

Kdo to volá?