Třeba o Pobaltí vůbec neuvažovala, takže pozdější průběh událostí jí nedal za pravdu. Kupodivu, protože tato "Nesmrtelná", protože členka Francouzské akademie, toho opravdu o někdejším komunistickém světě ví více, než mnozí její krajané (třeba Stéphane Courtois a kol. v Černé knize komunismu, což je odstrašující příklad, jak se nemá psát vědecká práce) a mnozí badatelé z okolního světa.

Dalším, kdo se přímo pyšnil, že předvídal rozpad Sovětského svazu, byl Zbygniew Brzezinski, jenž si přitom mnul ruce radostí na přednášce v pražském Ústavu mezinárodních vztahů v roce 1990, a tvrdil, že to tušil a publikoval již dva roky předtím. Hm, třeba tušil, ale nepublikoval, a v roce 1990 již k tomu nebylo zapotřebí zvláštní prognostické prozíravosti.

Poznámka ŠOK: Brzezinski byl architektem americké strategie rozpadu SSSR a socialistického bloku patnáct let předtím, než se tak stalo... U něj bych termín prognostik nahradil termínem plánovač :-).

Jiní, jako Stathis Kalyvas, jsou upřímnější: nemohli jsme to předvídat, neměli jsme k dispozici žádnou solidní teorii. Pokud tedy má Jiří Polák takto průraznou disertaci, zasloužili bychom se s ní seznámit.

Polákovo argumentační centrum v článku však tkví jinde. "Nynější polští mocipáni by si měli vzpomenout, jak to dopadlo s komunistickým režimem, když se vzepřel vůli lidu vyjádřené hnutím Solidarita. Bude-li nynější pseudodemokratický režim ignorovat hnutí JOW, mohlo by to s ním dopadnout podobně." To je jasné, vzepřít se vůli lidu je vždycky na pováženou, ale k tomu musíme vědět, kdo je ten lid a jaká je jeho vůle, teprve pak se jí můžeme podřídit nebo vzepřít. Polákovi toto tajemství odhalil profesor fyziky Jerzy Przystawa, jenž v roce 1996 založil Hnutí jednomandátových obvodů JOW. Tou hlavní výhodou má být, že se zbavíme privilegovaného postavení politických stran jako jakéhosi archaismu: Polák zjistil, že "v poslední době je v celém západním světě samotný tento princip [politických stran] zpochybňován, v teoretických diskusích i v politické praxi (mimo jiné neustálým zmenšováním členské základny, klesáním účasti ve volbách, politickou apatií...)". Kdyby navštívil přednášku některého svého kolegy z dějin politologie, zjistil by i další věci - třeba i to, že o krizi či zániku politických stran se hovoří přinejmenším dvě stě let.

A ony, potvory, se vždycky dokázaly nějak proměnit a znovuzrodit, a to s uštěpačným smíchem, protože bez nich to nejde.

Hlavní tvrzení v Polákově úvaze zní takto: "Většinový systém je tedy mnohem demokratičtější než proporcionální reprezentace." To je opravdu originální autorský přínos, protože k takovému tvrzení se dosud nedopracovala nejen švédská, ale ani jiná politologie, bez ohledu na dílčí argumentační sváry, a chtělo by to alespoň podložit nějakým jasnějším pojetím demokracie. Polák věří většinovému principu a zásadní možnosti voličů nejen kontrolovat, ale i odvolat během mandátu nevhodně si počínajícího reprezentanta. Inu, z některých švýcarských kantonů tento princip známe, stejně jako institut "recall" v některých amerických státech, ale administrativně je to vždy nesmírně náročné. To Vladimír Iljič Lenin (u nás, tuším, že je to Petr Cibulka) byl jednoznačnější ve svém požadavku, aby byl reprezentant "kdykoliv" odvolatelný svými voliči; Lenin postup ještě zjednodušil, nebylo nutné shánět podpisy, stačilo zprostředkování stranických sekretariátů. Autorita stranického vedení se Polákovi nelíbí "v nynějších systémech - podobně jako za komunismu" a nemělo by svým poslancům do hlasování mluvit. A do výroby poslanců ano, nebo máme strany úplně zrušit? Zrušíme-li strany a přejdeme-li na většinový systém, můžeme si krásně představit naši poslaneckou sněmovnu s dvěma sty osobnostmi, kdykoli odvolatelnými svými voliči. Ta představa nepostrádá na půvabu, ale má velmi daleko k efektivnímu vládnutí, respektive k jakémukoli vládnutí.

V komunistických režimech se ostatně uplatňovaly většinové volební systémy, kde má tady Polák jejich demokratičnost? Pravda, třeba v naší zemi spolehlivě vítězila jednotná kandidátka Národní fronty s výraznou většinou. Polák je asi příliš mladý, aby si pamatoval pravidelné televizní vstupy v průběhu volebního dne se sdělením "domníváme se, že tentokrát Národní fronta vyhraje" (to aby se zdůraznilo, že do uren se před oficiálním sčítáním nikdo nekouká, i když je nutné zatleskat tomu, že voliči chodí k urnám radostně již v prvních hodinách).

Naznačené otazníčky nejsou adresovány pouze Polákovi. Jeho tvrzení souzní s převažujícím tónem v našich médiích a s apelem "změňme volební pravidla"! Mé kolegyně Vladimíry Dvořákové se televizní reportérka přímo ptala, jak dosáhnout ústavní změny a dospět k žádoucímu většinovému principu do Sněmovny, a po úvodní půlvětě, že jde o záležitost komplikovanou, ji televize odstřihla. Nechtěla slyšet a odvysílat, že většinový princip vlastně není žádoucí, ale že ano.

Není tu jistě místo na úvahy o míře demokracie skrývající se ve volebních pravidlech, ale několik suchých údajů se snad vejde. Většinového zastoupení se vesměs dožadují strany velké, které si věří, že třeba i s relativní většinou se stanou absolutními vítězi. Občas si k tomu opatřují většinovou prémii, což je vlastnost také proporčních systémů, které si třeba zajišťují, že s třetinou hlasů dostanou dvě třetiny mandátů. To byl princip Acerbova volebního zákona v Itálii, který zabezpečil vítězství Mussoliniho, a je jen mírnou ironií dějin, že po halasném italském přechodu k (tříčtvrtinovému) většinovému systému v roce 1993 považoval za nutné premiér Berlusconi navrátit se v roce 2005 k proporcionalismu s výraznou většinovou prémií. Jistěže myslel na sebe, ale stalo se naopak a Romano Prodi se svou Unií a s méně než jednoprocentním náskokem hlasů získal 340 mandátů ve Sněmovně, zatímco Berlusconiho Dům svobod se musí spokojit s číslem 277.

I to jsou rizika většinových efektů v proporčních systémech.

Ale propagandisté většinových systémů si také k tomu vyrábějí patřičnou rétoriku o tom, že jen takové jednobarevné vlády budou efektivní, akceschopné a také jasně odpovědné za své počínání, protože se nebudou moci vymlouvat za překážky, které jim do cesty staví koaliční partneři. Což je fakt; v jednobarevné vládě si premiér spíše než oficiální opozici musí ohlídat riziko z vlastních řad, o odpovědnosti je zbytečné mluvit. Také se většinového pravidla dožadují geograficky koncentrované menšiny (etnické, náboženské, jazykové), které žádné většinové pravidlo z celostátního zastoupení nevystrnadí a ve "svých" obvodech nemusí počítat s žádnou politickou konkurencí. Menší strany, zvláště geograficky rovnoměrně rozprostřené, se pochopitelně naopak dožadují proporčních pravidel. Snaha stát se absolutním vítězem a opačná snaha nebýt zcela poražen je jasná. A rovněž odpovídající volební geometrie: velké strany požadují co nejmenší volební obvody, kde se prosadí, malé strany naopak obvody početnější, kde budou všimnuty.

Abychom se dostali k suchým číslům. Dva nestoři politické vědy Dieter Nohlen a Giovanni Sartori se dostali do jakéhosi sporu, protože Nohlen tvrdil, že tady poroučí historická tradice a přechod od jednoho pravidla k druhému je velmi nesnadný, zatímco Sartori oponoval tím, že Nohlen bral do úvahy jen poválečnou Evropu a v čase své práce také ještě nemohl mít na mysli Sartorimu drahou Itálii. Od té doby se průzkumy zpřesnily, André Blais a Louis Massicotte (1997) vyšetřili volební zásady ve 166 demokratických i méně demokratických zemích a dospěli ke zcela opačnému tvrzení než Polák, totiž že míra demokratičnosti stoupá s přijímáním proporčních volebních pravidel. Zatím je třeba dodržet to, že o pojetí demokracie nebudeme diskutovat ani v případě Poláka ani zmíněných autorů, ale alespoň zaznamenáme číslo. Josep Colomer, jenž k roku 2002 zvažoval 82 zemí převyšujících 1 milion obyvatel a zařazených do kategorie "demokratické", napočítal více než čtyři pětiny volebních systémů proporčních a méně než jednu pětinu většinových. Také k tomu nabídl vysvětlení, že u proporčních pravidel jde o solidnější rovnováhy počínání a institucí než u většinových, a vyslovil přesvědčení, že proporční trend bude nadále pokračovat.

Vladimíru Dvořákovou v televizi odstřihli po slovu "komplikované", takže jen stručně pokusme dopovědět, co nestačila nebo nesměla.

Změna volebního pravidla není nikdy jednoduchá. A empirická prověrka volebních změn za posledních 150 let nasvědčuje tomu, že je taková změna proveditelná jen ve stranických systémech s efektivním počtem stran od jedné maximálně do čtyř. S údaji o prvních a dalších demokratických volbách se Česká republika a Polsko moc neliší (4,8; 4,6), což napovídá, že ani v případě polského JOW ani u politiků v naší zemi, kteří touží po jednomandátovém většinovém vládnutí, příliš úspěšná vyhlídka nevyvstává. Jiná možnost radikální volební změny v případě většího počtu stran nastává jen tehdy, pokud se zcela zhroutí stávající systém institucí a stran -- například ve Francii v roce 1958, v Itálii v roce 1992. Nemluvě o tom, že Polsko je od roku 1989 zářným příkladem snah o volební inženýrství, takřka každé volby probíhaly s pozměněným (byť ne radikálně) volebním systémem. A všechny měly jedno společné -- vždy dopadly jinak, než volební inženýři předpokládali.

Přeji Jiřímu Polákovi sen o jiném lidu a jiné vůli.

Doc. PhDr. Jiří Kunc, CSc. přednáší politologii na Filozofické fakultě UK v Praze