Proti ohromným modernizačním a demokratizačním podnětům jež uskutečnily republikánské instituce - za neustálé věrolomné opozice těch, kteří byli a nadále jsou přesvědčeni, že tato země je jejich výlučným vlastnictvím - , přetrvávají ještě dnes snahy nás přesvědčit, že II. republika byla jen krásným pokusem předem odsouzeným k nezdaru pro své vlastní chyby a nedostatky.

My, signatáři tohoto manifestu, rozhodně odmítáme tento výklad. Jeho jediným smyslem je zbavit generála Franka odpovědnosti za státní převrat, který přerušil demokratickou a ústavní legálnost republiky vzniklé většinovou vůlí španělského lidu a mající ty tragické důsledky, které všichni známe.

Žádáme dále, aby instituce současné španělské demokracie definitivním způsobem zrušily ty svazky - počínaje ulicemi v obcích a konče obsahem učebnic -, které je nadále spojují s oním nezákonným státem zrozeným krutou agresí proti vlastním občanům a který se držel u moci třicet sedm let prostřednictvím systematického a bezohledného zneužívání neblahých prostředků jež charakterizují přežívání totalitních režimů. Je ostudou, když nyní po třiceti letech života v demokracii stále ještě musíme připomínat na čí straně byl zákon a kde byl zločin. V těchto výsostných souvislostech nelze připustit, a je to velmi nebezpečné pro morální a politické zdraví naší země, přetrvávající snahy porovnávat zákonnou vládu demokratického státu s militaristickým spolkem, který povstal proti státu jehož obraně na svou čest přísahal. Vítězství vzbouřenců bylo možné jen díky pomoci fašistických a nacistických režimů, které se připravovaly k invazi po Evropě a vyvolaly druhou světovou válku. Ještě rozhodněji pak mu přispěly svou neomluvitelnou lhostejností státy západních demokracií, které - před tím než se samy staly oběťmi mocností v jejichž rukou nechaly Španělsko na pospas -, se rozhodly schovat za štít pokrytecké přetvářky neutrality v podobě londýnského výboru neintervence.

14.dubna 1931 mělo Španělsko příležitost a Španělé ji využili. Nehledě na krátkost svého života II. španělská republika rozvinula v mnoha oblastech veřejného života obrovskou práci jež udivila svět a povznesla naši zemi do postavení společenské a kulturní avantgardy. Mezi její výdobytky by stačilo uvést agrární reformu, volební právo žen, pokroky ve všech oblastech práva, účinné oddělení mocí, soustavné a pokrokové úsilí zaměřené na šíření kulturnosti i v nejokrajovějších oblastech země, rozhodný impuls k rozvoji vědy, jakož i příkladný rozkvět nejen vzdělanosti ale i organizace zdravotní péče. To vše dokládalo, že dobrá myšlenka generuje krásné skutečnosti schopné změnit život národa odsouzeného k chudobě, podřazenosti a nezájmu mocných a vlivných - velkých vlastníků, nejreakčnějších vojenských kruhů a hierarchii katolické církve -, kteří si pospíšili zbavit ho vší naděje.

Republika zajistila ty nejslabší a bez jakékoliv ochrany v tehdejší společnosti, jimiž byly ženy a děti, vytvořením jejich - na svou dobu privilegovaného - právního statutu. Návrat do minulých poměrů byl pro ně vskutku surový. Změna režimu je, ženy a děti, připravila o veškerá práva a přisoudila jim postavení podřadnosti a plné závislosti na vůli hlav rodin. Republika se postavila na ochranu veřejných institucí jako rozhodujícího prostoru v životě Španělů a vyzdvihla potřebu vyrovnávání podmínek života na venkově a ve městech, rozvíjela politiku rovnosti nejen mezi jednotlivci ale také mezi rozvinutými a zaostalými oblastmi země. Návrat do minulých poměrů byl surový v tom, že změna režimu zachovala historické nerovnosti jak individuální tak i kolektivní, zřekla se rozvoje veřejného sektoru čímž vytvořila deficit v mnohých oblastech života. Dodnes strádáme důsledky, který tento deficit vytvořil v oblasti základního a středního vzdělání. Republika podněcovala rozkvět španělské kultury ve všech oblastech umělecké tvorby a vědeckého výzkumu, intelektuální výměnu názorů a univerzitní život a to do té míry, že republika a její osud zůstanou na vždy spojeny v paměti jako kulturní vrchol, jehož naše země dosáhla v moderní době. Návrat do minulých poměrů byl ukrutný. Změna režimu vedla k nejtragičtějším ztrátám jež nikdy předtím španělská kultura nezažila. Přivedla k hromadnému exilu těch nejlepších, kteří opustili přednáškové sály a laboratoře, ateliéry a redakce, vydavatelství a musea. Autorita země a její intelektuální prestiž se ocitla v rukou improvizované sbírky oportunistů a druhořadých kádrů, kteří zredukovali kulturní život země na žalostnou manifestaci ubohých temnot.

Nyní, s odstupem sedmdesáti pěti let, my, signatáři tohoto manifestu nechceme pokračovat v nářcích nad smutnou brutalitou onoho zpátečnického zvratu. Naopak chceme oslavit vzrušující kvalitu toho co mu předcházelo. Chceme projevit vděčnost ambicím, kuráži, odvaze, talentu a oddanosti jedné generace Španělů, která v nás věřila když tvořila budoucnost své země. Oživovat jejich památku znamená věřit v naší vlastní budoucnost, která bude natolik lepší, svobodnější, spravedlivější a šťastnější, nakolik budeme schopni být na výši republikánských tradic jejichž jsme dědici. Pro Španělsko skutečně moderní, laické, vzdělané a rovnoprávné, pro jeho definitivní demokratickou normalizaci, pro vyvážený pokrok životních podmínek všech občanů chceme dnes, s odstupem sedmdesáti pěti let, oslavit výročí 14. dubna 1931 a navrhujeme, aby se toto výročí nadále slavilo jako oficiální uznání všech těch španělských občanů, kteří aktivně bojovali za svobodu, spravedlnost, rovnost, za společné hodnoty jež musí následovat demokratické budování španělské společnosti.

Originální španělský text, signatáři manifestu a spolupracující organizace na stránkách Memoria del Futuro

Přeložil Lubomír Molnár