Kniha pozůstává ze dvou svazků. První má podtitul Zrada ideálu. Přináší stručnou historii a analýzu demokratické teorie a praxe od nejstarších dob až po dnešek.

Nejstarší, řecká, zejména aténská, demokracie byla vládou všeho lidu (t.j. všech občanů) na základě rokování za přímé úcasti všech a přímé volby výkonných orgánů na omezenou dobu. Podobný systém se vyvinul v Římě pod názvem Republika, kde však přístup k vládě měla zpočátku jen aristokracie. Teprve po úporných bojích získal (omezený) přístup k moci i prostý lid (plebs) .

První díl: Doba Předliberálních a neliberálních společností Nový rozmach demokratické teorie nastal až v době osvícenství, počínaje švýcarským filosofem J.-J.Rousseau. Prof.Behrouzi přináší podrobnou analýzu jeho myšlenek. Následující kapitolu věnuje rozboru Marxovy ideje demokracie, kde rozlišuje mezi mladým a pozdějším Marxem. Poukazuje na to, že u mladého Marxe se vyskytuje myšlenka přímé demokracie, kterou se později přestal zabývat. Následuje kapitola nazvaná Bolševismus a idea ˝proletářské demokracie˝.

Druhý díl: Liberální stát a liberální demokracie. V devatenáctém století začala ideji demokracie konkurovat idea liberalismu. Pod tímto pojmem se skrývá řada různých teorií, které však mají společné prvky: individuální svoboda, morální a společenský primát jedince (individualismus), ústavní ochrana občanských svobod a práv, morální a právní rovnoprávnost občanů, odloučení veřejné a soukromé sféry, víra v suverenitu a nezávislost jedince v soukromé oblasti, víra v morální a intelektuální neutralitu státu, a konečně víra v odloučení státu od společnosti a ekonomie a tudíž prosazování omezené státní moci.

V oblasti politiky vytvořila idea liberalismu doktrinu reprezentační vlády, t.j. představu, že legitimita systému je založena na principu volitelnosti reprezentantů, při čemž však volitelné jsou jen osoby splňující kriteria, která je staví nad řadové občany. Reprezentační vláda se tedy neřídí instrukcemi občanů - což byl ideál předliberálního pojetí demokracie - nýbrž se pouze nechává legitimovat občasnými volbami. Jde o skrytě aristokratickou, nikoli skutečně demokratickou doktrinu Je to tato změna původního principu, kterou prof. Behrouzi označuje za zradu ideálu.

Vývoj byl od počátku odlišný v USA a v Evropě. Zde byla liberální revoluce vybojována sedláky, proletariátem a městským plebsem, avšak ˝liberální společnosti a státy vybudované na jejich mrtvolách se ukázaly být v podstatě výlučným majetkem zámožných tříd˝. Aby zabránily novým vzpourám, vyhlásily tyto třídy princip ˝demokracie˝ založené na reprezentační vládě, čímž vzniká iluze, že politika je vedena ve shodě s přáním občanů. Tento princip a tato iluze dosud ovládají západní režimy (avšak jsou soudobým politickým vývojem západních společností čím dále tím více zpochybňovány).

Devátá kapitola se jmenuje Schumpeter a liberálně-demokratická koncepce demokracie. Ekonom Schumpeter je hlavním ideologem této, na Západě převládající, koncepce. Tato koncepce redukuje politiku na snahu občanů dosáhnout co nejvyšší materiální úrovne bez ohledu na ekologické, morální a jiné hodnoty. Liberálně-demokratický stát se dostal do područí silných komerčních zájmů. Tento vývoj je nejzřejmější v USA. V nynějším - pozdním - stadiu liberálně-demokratického státu dochází ke krizi reprezentační demokracie.

Třetí díl: Situace pozdní liberální demokracie. Již v raném dvacátém století se objevily první příznaky krize. Vývoj byl zpomalen vlnou fašismu a nacismu, jakož i oběma světovými válkami, z nichž vyšly liberálně-demokratické státy vítězně. Nové krizové období nastalo v šedesátých letech - v době zhroucení tradičních hodnot, krize legitimity systému a snahy o navrácení moci do rukou lidu. Kritici poukazovali na to, že byl opuštěn morální obsah demokracie a systém se zaměřil pouze na metodu a procedury. Dále bylo zdůrazňováno, že převážil liberální aspekt, zatímco demokratický aspekt ustoupil do pozadí. Demokracie se dostala do područí liberalismu. Političtí myslitelé začali navrhovat různé reformy za úcelem posílení demokratických prvků. V poslední době kritika zesiluje. Mluví se o ˝fondové demokracii˝ (fund democracy), o ˝divácké demokracii˝ (audience democracy) a o tom, že volební kampaně a výkon mandátů byly zkomercializovány a podřízeny zájmům hlavních ekonomických aktérů a vlivu jejich lobyistů. Celý systém byl hluboce zkorumpován. Reakcí na tento vývoj je rozvoj teorií participativní demokracie a deliberativní demokracie.

Participativní demokracie. Tyto teorie zdůrazňují nutnost přímé úcasti občanů v rozhodovacím procesu, nutnost učinit rozhodovatele zodpovědnými občanům, jakož i důležitost demokracie na pracovišti. Nedostatkem těchto teoriií je, že jsou příliš abstraktní, že nenavrhují konkretní struktury a procesy, které by mohly přímou participaci (úcast) občanů zajistit.

Deliberativní demokracie. (Deliberace znamená debata) Tyto teorie vyrůstají z teorií participativní demokracie, ale odlišují se ostřejším rozlišováním ekonomické a participativní složky systému, jakož i větším důrazem na procesy na úrovni každodenního života prostých občanů. Základní idejí deliberativní demokracie je snaha po dosahování konsensu (t.j. stanoviska, na němž se většina občanů shodne). Kritikové těchto teorií poukazují na to, že jde o přílišné teoretizování, které někdy nemá přímou návaznost na konkretní politické procesy a také to, že dosahování konsensu může být manipulováno silnými komerčními zájmy. Nejznámějším konkretním uplatněním deliberativní teorie je Fishkinův model deliberativního zjišťování veřejného mínění (deliberative opinion polling).

Na závěr říká prof.Behrouzi: Naděje šedesátých let na poměrně rychlé obnovení původního ideálu demokracie jakožto přímé úcasti občanů v rozhodovacích procesech se prozatím neuskutečnily. Naopak, v osmdesátých letech - v době pres. Reagana a Margaret Thatcher - došlo k posílení neo-liberalizmu na úkor demokracie. Idea deliberativní demokracie nepřinesla nic radikálně nového. Cílem prof.Behrouziho je najít cestu zpět k původnímu ideálu demokracie, tak jak byl pojímán v antických Aténách, v díle Rousseauově a v dílech dalších myslitelů z doby předcházející období liberálně-demokratického státu. Tuto novou vizi předkládá autor veřejnosti v druhém svazku - Demokracie jako politické zplnomocnění občana. Přímá deliberativní e-demokracie. Informace o této vizi - kterou sdílí i české Hnutí za přímou demokracii (jakož i aktivisté a akademici v mnoha jiných zemích) musí být předmětem samostatného článku.