2. 5. 2006
Dnes Dolejš, zítra kdokoli z násBrutální útok na poslance Jiřího Dolejše vyvolal pochopitelně značnou pozornost médií a Britské listy nejsou v tomto směru výjimkou. Vítám, že útok odsoudili i antikomunisté, například Boris Cvek či Jan Faltýsek. Vážím si i odsudku paní Kavalírové z Konfederace politických vězňů, její postoj bych však ocenil ještě více, kdyby bývalí političtí vězňové přece jen dokázali přiznat podstatný rozdíl mezi Miladou Horákovou a "agenty - chodci". Jan Faltýsek má jistě pravdu, když říká, že není antikomunista jako antikomunista, a že každý útok na komunistickou stranu nemusí být nutně nedemokratický. Tak zásadní ideový systém, jakým komunismus bezpochyby je, vyvolává nutně postoje, které s ním tím či oním způsobem nesouhlasí. V tom skutečně není nic nedemokratického, naopak je to přirozený projev demokratické plurality. |
Když však čtu články zmíněných antikomunistů, nemohu se zbavit pocitu, že jim nejde ani tak o vyvrácení komunistického světonázoru, nýbrž o jeho odsouzení z pozic jedině správného, tj. antikomunistického postoje. Jan Čulík má podle mne pravdu, když tento způsob polemiky přirovnává k předlistopadovým agitkám. Chci-li něco teoreticky překonat a vytvořit tím podmínky pro překonání praktické, musím bez ohledu na vlastní pocity a předsudky uznat kritizované stanovisko jako legitimní a sobě rovné. Názor, že kapitalismus bude dříve nebo později vystřídán vyšším a spravedlivějším typem společnosti (tj. že dojde k sociální revoluci) je stejně legitimní jako postoj vyjádřený parafrází známého hesla "kapitalismus na věčné časy a nikdy jinak". To, že se první pokusy o uskutečnění ideje beztřídní společnosti zvrhly v pravý opak, na uvedené legitimitě nic nemění. Pouze zpřesňují (bohužel i za cenu oněch tak často zmiňovaných zmařených životů) naše poznání v tom směru, že způsobem prosazeným v sovětském Rusku a postupně i dalších státech to nepůjde. V tomto směru se dnešní komunisté (alespoň většina z nich) i antikomunisté shodují. Nemají --li ovšem antikomunisté ve svém teoretickém arsenálu nic jiného než neustálé připomínání zločinů učiněných ve jménu idejí komunismu, jejich pozice je slabá a uvědomění si této slabosti vede k neférovému podsouvání dnešním komunistům iluzí a omylů jejich otců a dědů. Stejně neférové je i neustálé ztotožňování komunismu a nacismu jen proto, že Stalin používal podobné praktiky jako Hitler. V článku Mýty o KSČM jsem tento problém již rozebral a tudíž jen opakuji, že na rozdíl od dnešních nacistů došlo v komunistickém hnutí k sebereflexi a odsouzení zločinných praktik. Navíc by se antikomunisté měli zamyslit nad tím, zda Stalin a jeho následovníci jednali skutečně jako komunisté, tj. v souladu s původními ideály socialistického hnutí nebo zda na myšlence komunismu pouze parazitovali při prosazování vlastních skupinových zájmů. Pokud by se řídili racionální logikou a nejen vlastními pocity a předsudky, museli by dojít ke stejnému závěru jako převážná většina dnešních komunistů, podle něhož byl stalinismus zradou komunismu a ne jeho projevem. Demokraticky založení antikomunisté by také měli jasně deklarovat, co jim na dnešních komunistech vadí. Že mají na některé problémy odlišný názor, to je snad projevem jejich nedemokratičnosti? Nebo snad název jejich politické strany? Proboha, co je na slovu "komunistický" tak odpudivého? Že to někomu připomíná zločiny stalinismu a maoismu? A to máme snad zrušit název Velká francouzská revoluce jen proto, že někomu připomíná gilotinu? Myslím, že všechna ta slovní ekvilibristika má za cíl zastřít podstatu antikomunismu, kterou je konec konců apologetika kapitalismu, ať již se projevuje v rovině ideologie nebo prostředky politického násilí. Cvek, Faltýsek i další demokratičtí antikomunisté si přejí zachovat kapitalismus a nepřipouštějí si možnost jeho vystřídání nějakým vývojově vyšším typem společnosti. Kdyby tomu tak nebylo, komunisté jako významní (nikoli ovšem jediní) uchovatelé Marxova odkazu by jim nemohli vadit anebo by předložili vlastní, od komunismu odlišný koncept možné budoucí sociální změny. Neustále opakované podezření, že by se komunisté opět vrátili ke starým stalinistickým praktikám v případě podílu na moci, je sice pochopitelné v době, kdy ještě žijí oběti těchto praktik, nicméně mělo by být konfrontováno se skutečností v rámci demokratického dialogu. Namísto toho ale antikomunisté strkají hlavy do písku a polemický dialog nahrazují odsudky a proklínáním. Nechtějí vidět, že dnešní komunisté jsou jen radikálnějšími demokratickými socialisty, v podstatě se odklonili od tzv. bolševizace (procesu, kdy se komunisté oddělovali od tradičního socialismu) a od dnešních sociálních demokratů se liší kromě zahraniční politiky hlavně tím, že nepřestali mluvit (nejen cudně přemýšlet) o budoucím zániku kapitalismu. Ale cožpak je například nechuť k NATO nelegitimní z hlediska demokracie? Vždyť podobný názor sdílí miliony občanů členských zemí a nikdo se nad tím nepozastavuje. Účelová předvolební antikomunistická kampaň, kterou roztáčejí politici typu Topolánka či Kalouska, vypouští pověstného džina z láhve, protože inspiruje fanatiky, kteří se v zájmu vytčeného cíle nezatěžují demokratickými pravidly. Plně souhlasím s premiérem Paroubkem, že jde o neodpovědné podněcování "studené" občanské války. Války, která se může dříve či později změnit v "horkou" a smete i demokratické antikomunisty. Hitler také začínal se skupinkami hospodských rváčů a za krátký čas poslal do koncentráků i ty, kteří jejich zprvu ojedinělé incidenty bagatelizovali. Demokratičtí antikomunisté by měli proto na komunisty pohlížet nejen jako na politické protivníky, ale i potenciální spojence proti bohužel stále silněji se projevujícímu hnědému nebezpečí. Dnes byl zmlácen Jiří Dolejš, zítra to může být v zájmu boje za "jedinou pravdu" kdokoli z nás. A soudě podle projevů na různých webových prohlížečích by nemuselo zůstat jen u mlácení. |