Pět tisíc let
se cesta zatemňuje.
Na začátku je výkřik.
Hlad! křičí Adam
a Eva mu otevírá svá stehna.
Ale sotva se Adam nasytí,
rozhlíží se, kde by co snědl.
Jíst! zní pralesem, kde jeden přes druhého leží odpočívající stromy,
uřícené hrou.
Jíst!
První lidské slovo ostře rozkmitává les.
výkřik probouzí tisíce svatých zvířat ve větvích,
která přestávají vybírat oříšky ze skořápek,
ulamují si hole, vycházejí z lesa a křičí:
Jíst!
Mají v rukou pevné režné provazy,
kterým se neposlušným ženám dají svázat ruce,
jimiž si svírají strachem sevřená stehna.
A zatímco ženy podléhají a muži si je berou,
nad jejich hlavami se vznáší podivný bílý hlad.
Hlad po mléce!
První přikázaní nikdy nepřestává znít.
Hospodáři zapalují své statky, s nimiž lehá popelem všechno dávné mléko
a s hladovým slovem
se rozcházejí na jih
válčit,
na západ
dobývat,
na východ
směňovat,
a na severu vcházejí do měst, kde se v obrovských krychlových krystalech
ukrývá
jídlo.
Jsem mezi nimi,
když přibíjím jednu z dívek za ruce na dveře kostela,
beru do rukou její kotníky, rozpažuji a vcházím do ní
ALE
v tu chvíli se všechno uvnitř i vně úplně mění,
vřava naráz uléhá do přízračného klidu, ve kterém
večerní slunce ozáří starou silnici minulosti i budoucnosti,
na níž vidím všechno.
Pohledem zpátky vidím, kolikrát jsme se už setkali a proč,
pozoruji v mnoha variacích jedinou scénu, v níž jsme se tisíckrát
znásilnili, okradli, zavraždili a oplodnili.
Pak (jakoby i tohle už bylo předem napsáno) otáčím hlavou směrem k silnici budoucnosti,
uprostřed níž stojí malá holčička, hrající si s míčem,
která je jako první předurčena utnout kořeny hladu.
A tak současně s míčem, který holčičce padá z rukou,
zapadá kulička mého hladu do jamky nasycení.
Spolu vidíme shora naše dvě těla, jak se do sebe zakusují,
holčička zvedá ruce a zastavuje naši rychlost,
hrubost se mění v jemnost, rvačka v objetí,
jeden druhému darujeme své tělo a srůstáme v Ní.
Konečky dvou prstů
maluji kruh
po obvodu tvých ňader
a po stále napjatější kůži vystupuji na jejich tenké růžové vrcholy
a ty, která jdeš celou cestu myslí se mnou,
otevíráš ústa a odpovídáš na mou nevyřčenou otázku:
Dám jí tolik mléka, kolik ještě žádné děťátko nedostalo...
do Britských listů poslal autor
