Psát do prázdna

Rakušanka Elfriede Jelineková získala Nobelovu cenu za literaturu jako desátá žena v historii tohoto ocenění a zařadila se tak po bok jedenácti autorů německé jazykové oblasti, mezi nimiž najdeme tak významné osobnosti jako Thomase Manna, Hermanna Hesseho, Heinricha Bölla nebo Güntera Grasse. Rozhodnutí Švédské královské akademie bylo protentokrát stejně nečekané jako odvážné: zpráva o udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění za rok 2004 rozhodně nebyla přijata s lakonickou samozřejmostí jako v případě předchozího laureáta, Jihoafričana J. M. Coetzeeho. Především v autorčině vlasti, kde bývá odpůrci označována za "prznitelku umění a kultury" a příznivci velebena jako černé svědomí Rakouska, vzedmula zpráva vlnu emocí, jež sahaly od rozpačitého či vlažného přijetí přes neskrývané nadšení až po výroky o plivnutí do tváře rakouskému národu.

Dílo prozaičky, dramatičky, esejistky, libretistky a příležitostné překladatelky ze štýrského Mürzzuschlagu Elfriede Jelinekové tematicky osciluje mezi dvěma základními motivy: kritikou vykořisťujícího vztahu mezi mužem a ženou, a snahou o odkrývání skrytých ideologických a mocenských struktur včetně reflexe historie a politické současnosti Rakouska.

Jelineková bývá označována za poslední feministickou autorku v německé jazykové oblasti. Její román Milovnice, který vyšel v roce 1975, je považován za jeden z prvních náročných textů feministické literatury. Strohá kompozice románu, cynismus a tvrdost pohledu, jímž autorka zkoumá mýtus zvaný láska, vyvolal zaslouženou odezvu a první literární vavříny. V dalších prózách (např. Vyděděnci, Die Ausgesperrten, 1980, Pianistka, Die Klavierspielerin, 1983 nebo Děti mrtvých, Die Kinder der Toten, 1995) pak důsledně obnažuje principy patriarchální společnosti, všímá si mechanismů mužského ovládání žen na všech úrovních mezilidské komunikace od zdánlivě běžného rozhovoru až po manželskou sexualitu. Současně odkrývá i hluboce zakořeněné předsudky a myšlenková klišé týkající se "neškodných", ač hluboce ideologických forem prožívání, jako jsou například právě sexualita nebo dokonce sport. Románem Chtíč (Lust, 1989), který jistou dobu pokládala za svou nejdůležitější knihu a současně výsledek ztroskotaného projektu, se pokusila o "ženské porno". Přestože původně zamýšlela vytvořit román pojednávající o sexuálních touhách žen, jakýsi protipól ke knize francouzského spisovatele a filozofa Georgese Bataille Příběh oka, proměnil se jí původní záměr v líčení mužské touhy a extrémní varianty každodenního domácího znásilňování a komercializované pornografie.

Charakteristickým rysem autorčiny kritiky mužského světa je i skutečnost, že se nevyhýbá ani ostré kritice "ženského" vidění světa. Kdo by čekal černobílé vidění vztahu muž-žena, byl by zklamán. Jízlivě až cynicky popisuje stereotypy chování, které si ženy osvojují, přičemž se odmítají vymanit z role, která jim byla vnucena. Na vině nejsou jenom muži: i ženy jsou vinny za stav, v němž se ocitly.

Vrchol autorčiny dosavadní prozaické tvorby představuje román Lačnost (Gier), který vyšel německy v roce 2000. Jelineková v něm vypráví o pohledném četníkovi Kurtu Janischovi, který je pro majetek ochoten udělat cokoli. Janisch prahne po domech stejně jako jeho románová žena a milenky lační po zahrádce, respektive po jeho těle a lásce. Zvrácenost vztahů je vystupňována i zasazením děje do Štýrska, spisovatelčina rodného kraje, tedy doprostřed nádherné přírodní scenérie nedaleko poutního místa Mariazell.

Lačnost ovšem nepřináší nečekané téma nebo nový způsob vyprávění. Tematicky i formálně se pohybuje na již známém terénu mezi tragédií a fraškou, který známe z předchozích próz. Nicméně odkrývání temných vášní a manipulací s lidskými bytostmi působí v románu Lačnost mnohem děsivěji. Elfriede Jelineková jistě není prvoplánová autorka, její způsob psaní zahrnuje i množství interkulturních odkazů z oblasti literární historie, psychologie a filozofie. Současně ale na čtenáře líčí nástrahy a pasti. V případě románu Lačnost je to třeba už samotný podtitul -- "zábavný román". Pokud bychom totiž Lačnost četli doslova jako "zábavný román", tedy jako příběh z kategorie lehkých žánrů, například červené knihovny nebo detektivky, příliš bychom se nebavili. V románu dojde k vraždě, vzplanou city, provozuje se sex stejně jako v detektivce nebo laciném románku. Jenže právě v této "zábavě" autorka odhaluje triviální mýty, jež mají ideologickou povahu, a podrobuje je kritice. Oblast, v níž má vládnout radost a bezstarostnost, se tak ukazuje jako napadená děsivě manipulujícími mechanismy, a vyvolává tedy mnohem závažnější otázky, než bychom u románu, který nás má pobavit, čekali.

Mnohem hlubší kořeny než v případě analýzy patriarchální společnosti má v rakouské poválečné literatuře kritická reflexe historie a politické současnosti. Elfriede Jelineková tak může být vnímána jako pokračovatelka díla Ingeborg Bachmannové, Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho, kteří ve svých románech ostře kritizují rakouskou společnost a politickou reprezentaci. Právě tito tři autoři ze svých literárních postojů ovšem vyvodili i osobní důsledky: emigraci. Zatímco Bernhard si vystačil s emigrací vnitřní a uzavíral se ve svých domech, ze kterých pravidelně dával najevo své pohrdání vším rakouským, tak Ingeborg Bachmannová i Peter Handke opustili Rakousko úplně, aby si "rozvázali" ruce, získali odstup a mohli se na svoji rodnou zem podívat z odstupu -- Bachmannová strávila poslední třetinu svého života v Římě a Handke odešel nejprve do Německa, aby se nakonec usadil na předměstí Paříže. Pro oba však Rakousko zůstalo důležitým tématem jejich tvorby. Jelineková ovšem zatím setrvává v Rakousku a nediplomaticky promlouvá ke stavu společnosti, předsudkům i sílícím projevům intolerance. Stále dokola opakuje své pravdy a nenechává nikoho na pochybách, že její poměr k Rakousku rozhodně není nezaujatý nebo lhostejný. Pro tento vztah existuje v němčině výraz "Hassliebe", nenávistná láska, a literární žánr dostal označení "antivlastenecká literatura" (Anti-Heimatliteratur). Její autoři neopěvují Rakousko jako překrásnou zemi oplývající kulturními statky, zemi bohatou na přírodní krásy, v níž je radost žít. Právě naopak. Připomínají pozapomenuté či z mysli vytěsněné činy a zločiny a vracejí národu jeho paměť, kterou se snaží politické reprezentace vyretušovat nebo ignorovat. I pro Jelinekovou má zásadní roli ambivalentní vztah Rakouska k nacistickému Německu a poválečné tíhnutí k antisemitismu a rasově motivovanému násilí, na což autorka ustavičně upozorňuje. V tomto smyslu je možné hovořit o Jelinekové jako angažované spisovatelce, která se sebevědomě vyjadřuje k nejrůznějším politickým a společenským nešvarům. Přirozeným důsledkem její angažovanosti a strachu z nárůstu volebních preferencí extrémní pravice byl i vstup do Komunistické strany Rakouska, z níž vystoupila až po téměř dvaceti letech, v roce 1991, za což si vysloužila odpornou přezdívku "rudá pornografka". Přestože nemusíme souhlasit s autorčinými politickými názory, není možné nevšimnout si zásadní jednoty mezi jejím dílem a veřejnými prohlášeními.

Literární svět Elfriede Jelinekové je podivně strnulý, jeho postavy nezažívají vývoj, nýbrž stávají se nositeli typizovaných dějů. Autorka předkládá svůj literární svět už "hotový", nicméně přesto stěží interpretovatelný z hlediska jednotící ideje. Tím zvyšuje tragický moment děje a současně dramatický účinek na čtenáře, který s téměř voyerskou slastí sleduje temné vášně románových postav a pokouší se proniknout do jejich vnitřního světa. Jenže právě proto, že všechny postavy trpí fatální slabostí a zvráceností není snadné se s nimi ztotožnit, možná dokonce ani s nimi soucítit. Dramatický účinek zesiluje i jazyk, kterým Jelineková vypráví své příběhy. Brutální svět mužů a jejich ženských obětí líčí nekompromisně, až fyzicky odpudivě. "Nepíšu běžným jazykem," říká Jelineková, "jde o umělý jazyk, je to jakási řečová kompozice. Jazyk je jako pes, který vás za sebou táhne na vodítku, takže jediné, co můžete dělat, je běžet za ním." Jaký je to jazyk?

Především specifiky rakouský, jak konstatuje v jednom rozhovoru z roku 2004. "Jsem vlastně provinční autorka, která pracuje určitým způsobem s jazykem... Stojím v linii, která začíná kdesi u raného díla Ludwiga Wittgensteina, pokračuje přes Karla Krause až k Vídeňské skupině. Jde o literaturu, jež se výrazně soustředila na problematiku jazyka, přičemž pracuje spíše s melodií, zvukovou podobou jazyka než s obsahy." V této linii najdeme i Ingeborg Bachmannovou, na niž se Jelineková svým psaním bezprostředně odvolává. Oběma autorkám je mimo jiné společné i základní téma jejich psaní: popis "způsobů smrti", jak nazývá svůj nedokončený cyklu próz Bachmannová. Z velkolepě koncipovaného cyklu, v nichž se rozhodla pojednat o nejrůznějších formách útlaku, ať už v podobě otevřeného násilí, nebo zastřeného a maskovaného za výrazy jako výchova, náklonnost či láska, vyšel ovšem za autorčina života pouze román Malina (1971), jakási předehra k celému cyklu. Obě autorky sdílí i východisko, že zatímco muž může být sám sebou, musí si žena, pokud chce mluvit, vytvořit mužské Já, osvojit si mužské vidění a jeho popis světa. Jenže zatímco Bachmannová hledá utopický prostor, jakýsi "ostrov blaženosti", a touží po proměně světa, Jelineková jen cynicky konstatuje, že žádná utopie není možná a na každodenních událostech a za zdánlivě neškodnými fenomény odkrývá děsivé ideologie a manipulace. Používá přitom jazyk, jenž se čtenáři zarývá do mozku. Současně útočí i na podvědomí, oslovuje smyslovost i představivost. Tohoto účinku dosahuje vystudovaná hudebnice Jelineková především důrazem na melodičnost a rytmičnost svých textů. A právě poukazem na melodičnost a rytmičnost v románech a dramatech, které "s jedinečnou vášní pro jazyk odkrývají absurditu a podmanivou moc sociálních klišé", zdůvodnila Švédská královská akademie své rozhodnutí udělit Nobelovu cenu právě Jelinekové, a to navzdory autorčinu přesvědčení, že jí kvůli specifičnosti rakouské němčiny a tematické omezenosti nemůže za hranicemi Rakouska nikdo rozumět. Jenže i v tom tvrzení autorka své čtenáře záměrně mate. Její dílo totiž jednoznačně staví na nejlepší tradici německojazyčné literatury dvacátého století. V katastrofické vizi světa, který se pozvolna propadá do temnoty, není možné přeslechnout inspiraci filozofií dějin německého filozofa a esejisty židovského původu Waltera Benjamina, v tragikomickém líčení lidské existence si zase s ničím nezadá se svým krajanem Thomasem Bernhardem, a podobně jako Ingeborg Bachmannová si uvědomila, že jazyk vyjadřuje cosi podstatného a tvoří klíčový rozměr lidského vztahu ke světu. Jelinekové je navíc vlastní i kousavý styl, který si osvojila u vídeňského spisovatele Karla Krause.

Literární svět Elfriede Jelinekové polarizuje: buď vyvolává silnou nevoli, nebo nadšené přijetí. Schopnost vydráždit čtenáře k nepříčetnosti je dána jen velkým spisovatelským osobnostem. Její texty dokazují, že literatura může nebo dokonce musí pod zdánlivě hladkým povrchem věcí a dějů odkrývat hluboké šrámy a upozorňovat na nereflektované nebo zastírané komplexy jednotlivců i celého národa. Přestože to není lehká a zábavná četba, rozhodně se vyplatí nezavírat před ní oči.

Elfriede Jelineková: Lačnost. z německého originálu Gier - Ein Unterhaltungsroman, Rowohlt Verlag, Reinbek 2000, ISBN 3498033344 přeložila Jitka Jílková. Odeon. ISBN 80-207-1204-6. EAN 9788020712042. KKK NA031256