Toho lze pozorovat čas od času v metru. Stařík či stařenka zaslechnou na pohyblivých schodech přijíždějící vlak. Odstrčí surově mládež před sebou (každý před nimi je mladší) ve jménu práva starších na úctu, ve jménu hesla -- stáří vpřed - a hlavně ve jménu vyššího poslání. Tím je dosažení cestovního cíle ve stanoveném čase, takže vystresovaný důchodce klopýtá po schodech s nepříčetným výrazem a belhavě uhání na nástupiště, kde se mu zdaří vstrčit hůl mezi zavírající se dveře, s náběhem na infarkt dopadne na sedadlo a vystoupí s blaženým pocitem, že to metro stihl a teď už má zase před sebou jen to nekonečné prázdno stáří. A k mání času, co jen libo.

Politické strany jakoby se rozhodly letos vyřešit úplně všechno. Například s definitivní platností zavést Zlatou éru lidstva, za předpokladu ovšem, že bude zvolena ta správná strana, tedy "ta naše".

Občané-voliči mají doma kalkulačku, nebo alespoň papír a tužku, a tak si už dávno spočítali, že ODS a sociální demokraté mohou počítat s nepatrnou většinou (menšinou) hlasů, a tudíž rozhodující stranou je strana komunistická a její ochota se koaličně přiženit. Respektive, komunisté by museli být sami proti sobě, kdyby se hned ženy vdávaly, muži ženili nebo vstupovali do registrovaného partnerství, protože povolební flirt a dočasné intimní vztahy nejsou na úkor cti dbalé panny, ale součástí budoucí, pragmatické strategie, kterou by ostatně , u vědomí své převahy a důležitosti, volila každá politická strana. Lidovci, co do počtu hlasů a křesel poslanců a senátorů nebudou komunistům konkurovat, nemluvě o tom, že už ze samé své podstaty by sotva mohli uvažovat o oranžovém spojení a malé strany se nedohodnou na společném programu, byť dočasně účelném, takže statečně spějí k debaklu. A to silou společnou a jednotnou.

Občan-volič, poučen předchozími, věru mnohými lety, stojí už dávno na druhé straně propasti "mezi politikou a námi, prostými lidmi" a tvrdí unisono, že nahoře všichni lžou a kradou, politika jej nebaví a odpuzuje, občan je počestný člověk a nebude se špinit špínou. Pravda je, že české noviny připomínají stoku a čtenář má po setkání s denním zpravodajstvím pocit, že se právě úspěšně probrodil močálem. Vrahounské gangy zločinců a policistů na jedné lavici obžalovaných, nepřehledné a vyčerpávající kauzy mizejících, kradených, podivných milionů a miliard, ještě nepřehlednější kšefty nesčetných firem a jejich sestersky sestřinných společností, korupce, téměř už oficiální příjem zdrojů, bitva na život a na smrt o peníze, nezaměstnanost a denní strach o práci, o bydlení, katastrofa enormního zvyšování nájmů, ceny plynu, elektřiny, přes 400 miliard korun dluhů domácností, které zpracovány reklamou považují za vrchol štěstí, utratit co nejvíce dalších vypůjčených peněz v supermarketech a všude jinde, kde se dají vyhodit z rozmaru i z nudy, a přibližně asi deset tisíc jiných okolností, vytvořily v republice nedýchatelno.

Na tváři lehký smích křečovité bodrosti , v srdci hluboký strach, co bude zítra, nemluví už lidé jako za časů zapomenuté normalizace o televizních pořadech jedné televize, ale výhradně o penězích.

Rok 1989 jsou schopni vnímat (či módně : reflektovat) lidé, jimž tehdy bylo tak patnáct a výše, kteří se pro změnu na rok 1968 (1948 ) dívají jako na časy egyptských faraónů a pro změnu se podivují, jak ještě mladší, tedy lidé, kterým je dnes dvacet a tak okolo, považují už rok 1989 za čas pyramid a záhadné sfingy.

U pamětníků, zatížených věkem a především strachem nastává ovšem věčné hledání, kdo za současnou mizérii vlastně může. Je to zbytečné, protože v podání politických stran jsou to vždy její protivníci. Co se týče těch ostatních , odpověď je nepříjemná a obecně nepřijatelná : všichni. Tak jako všichni mohli za rok 1989 a dále, za rok 1968 a dále, 1948 a dále, 1918 a dále - a tak k počátkům lidstva. Všichni, jen vinu má každý výhradně svou a její díl i váha jsou různé podle individuality, jíž nelze sloučit v celek.

Volič roku 2006 se strachuje (některý upřímně) z návratu komunistické "totality", přičemž mnozí odkráčejí k volbám s heslem nesmiřitelného boje proti minulosti a hrdě a potajmu dají svůj hlas komunistům, sociálním demokratům, v naději na koalici, která bude lidštější než nelidskost "našeho" pojetí kapitalismu. V překladu -- uvolní existenční hrůzu z budoucnosti, ať už přiznanou či tajenou, či odháněnou televizními baviči a nekonečným útokem na primární lidské pudy a nejhorší charakterové vlastnosti.

Kdyby se dnes našla politická strana, která by dokázala věrohodně lidem slíbit generální odpuštění dluhů, nízké nájmy, dost práce a vysoké mzdy, mohla by jít do vlády bez voleb. Takovou stranou je ovšem teoreticky pouze strana lidovců, která by to musela zařídit u instance Nejvyššího, ale takový zázrak žádný věřící ještě nevymodlil. Všemohoucí se, jak ukazují dějiny, do volebních výsledků moc neplete, už proto, že má jiné starosti. Z hlediska nejbližších vesmírných sousedů jsou naše trable poněkud zanedbatelné , a když se Měsíc, nebo Venuše nebo Pluto nebudou zajímat o náš pozemský život, co teprve ti vzdálenější, kteří nás nemají ani na dohled.

A tak se mezi lidem, který už také začíná podléhat psychóze, že "letos jde o všechno", začal šířit názor, že hlas poctivého patří v roce 2006 ekologům. Ti nepatří k těm, kde všichni lžou a kradou a ochrana medvědů nebo vzácného horského koniklece , je také východisko. Čestné, rozumné, perspektivní.

Možná, pravda, se po tom, až naši dva, tři ekologové budou v Parlamentu, přestane těžit ropa a vládní činitelé připevní majáčky na čepici rikši, ale o tomto výsledku panují jisté pochybnosti. My ostatní budeme tradiční.

V časech, kdy jsme už dávno přestali rozlišovat, který pravověrný pravičák i levičák býval komunistou za Husáka i Stalina , nebo estébákem, nebo obojím, je to holá skutečnost. Poválečný svět také musel žít s bývalými nacisty a fašisty a někteří prý ani neskončili v Norimberku nebo jinde u soudu. Alespoň jsem to zaslechl. Navíc milionové masy byly jako vždy nevinné, neb byly pomýlené.

Zbývá tedy říci :

Letošní volební kampaň bude nejbrutálnější v časech po roce 1989. Ať už budou výsledky jakékoli, povedou k jedinému, co je jisté: k upevnění diktatury peněz, která je nemilosrdnější než diktatury ideologické, jež z barikád nastupují cestu k rozšafným pantoflím strejdů klimbajících pod pendlovkami s revoluční čapkou s dodatečně přišitou bambulí.

Howgh.