Nacionálněpersekuční dekrety tvoří jen nevelkou část. Ze 143 dekretů prezidenta republiky obsahují pouze zhruba dvě desítky normy politické, mocenské a právní povahy. První poválečná československá vláda musela řešit mnoho zcela nových provozních otázek - často také pomocí dekretů. Směřování státu do budoucna ovlivnila, a to nesmírně významně, právě ona zmíněná dvacítka dokumentů politických, mocenských a právních.

Alois Matuška tvrdí, že Benešovy dekrety vycházely "z mezinárodních dohod o reparacích a konfiskaci německého majetku v cizině, přijatých na konferencích na Krymu a v Postupimi" . To není pravda. Dokonce ani postupimská konference, která schválila tzv. odsun Němců z Československa, se ani slůvkem nezmiňuje o konfiskaci německého majetku. Ta mohla být podle mezinárodního práva uskutečněna teprve po mezinárodní konferenci o reparacích, která, jak sám autor připomíná, vstoupila v platnost až v roce 1946. Ale konfiskace německého majetku začala v Československu dávno předtím, hned po osvobození země v květnu 1945: dekretem č. 5 /45, který uvalil národní správu na majetek státně nespolehlivých osob (19. května) a o měsíc později (21. června) dekretem č. 12/1945 Sb., který konfiskoval veškerý pozemkový majetek Němců a Maďarů. Jak mohly tyto dekrety vycházet z mezinárodních dohod, které ještě neexistovaly?

Ale nejde jen o to. Benešovy dekrety se netýkaly pouze Němců a Maďarů. Pravda, jedním z jejich cílů bylo opravdu připravit odsun Němců a Maďarů. Ale šlo o mnohem víc. Šlo o obnovení předválečné republiky v podobě, která by odstranila její zřejmé chyby, zejména v národnostním uspořádání a v sociální oblasti. V podstatě bylo možno uvažovat o dvojím řešení: buď vytvořit plně demokratický stát "švýcarského" (v podstatě federálního) typu, v němž zaujmou jednotlivé národy (Češi, Slováci, Maďaři, Němci a Poláci) rovnoprávné postavení, nebo vytvořit unitární socialistický, slovansky národní stát, kontrolovaný opět českou politikou...

Toto řešení, jemuž posloužil sílící válečný radikalismus, mělo v řadách české exilové politiky jednoznačně převahu. Znamenalo převrácení reality v osvobozeném Československu v sociální oblasti (obrovské konfiskace majetku) i v národnostním složení. Z nově vzniklého unitárního socialistického státu, který se uvázal vazalskou závislostí na Sovětský svaz, měli být vyhnáni Němci a Maďaři. To vše měla uskutečnit bezprostředně po skončení války národněsocialistická revoluce řízená vládou pěti stran (nár. socialisté, dvě komunistické strany, lidovci, sociální demokracie a slovenská Demokratická strana). Opozice nebyla připuštěna.

Pražská vláda řídila poválečnou revoluci prostřednictvím národních výborů a legislativy. Legislativou revoluce byla právě dvacítka Benešových dekretů. Týkaly se

1. Úprav ústavy, právního řádu, státních a společenských orgánů.

2. Potrestání zločinů, "kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu", Šlo zejména o tzv. retribuční dekret, který zřizoval lidové (víceméně stanné) soudy.

3. Všeobecných konfiskací. Tento hluboký zásah do vlastnických poměrů v Československu spolupůsobil, že v rukou státu se ocitlo 2/3 československého průmyslu. Československo se stalo socialistickým státem.

4. Dekrety všeobecně politické (kupříkladu o závodních radách) a zejména zákon o totálním zestátnění filmového průmyslu, natáčení a promítání; první mocný cenzurní zásah státu.

5. Dekrety protiněmecké a protimaďarské, které zbavily německé a maďarské obyvatelstvo majetku, veškerých práv, zavedlo pro ně pracovní povinnost a sběrné tábory atd.

Je tedy velký omyl považovat za Benešovy dekrety jen tyto poslední, nacionálněperzekuční dekrety. Je zapotřebí vidět dekrety prezidenta republiky v jejich celku jako legislativu poválečné revoluce, kterou česká emigrace připravovala již přinejmenším od konce roku 1943. Domnívá-li se Alois Matuška, "že čs. vláda a prezident Beneš nepostupovali svévolně a protiprávně, ale v souladu s mezinárodním právem", nechť si tuto víru třebas i ponechá. Ale realita byla úplně jiná. A myslí-li si, že Benešovy dekrety neměly nic společného s vyhnáním Němců, velice se mýlí.

Na základě Benešových dekretů totiž nezůstalo Němcům v Československu vůbec nic. Neměli ani majetek, ani náznak jakýchkoli práv. Byli v postavení otroků. Takže ministerstvo vnitra mohlo vypracovat dekret, jímž byli Němci zbaveni československého občanství (č.33/1945 Sb.) a další dekret "O odsunu civilního obyvatelstva a vnitřním osídlení", jímž se měla ustavit "Nejvyšší rada pro odsun a vnitřní osídlení". Tento dekret předložilo ministerstvo vnitra vládě v červnu 1945, tedy ještě před konferencí vítězných mocností. Pražská vláda si však nebyla stoprocentně jista stanoviskem západních mocností, a proto raději z tohoto dekretu (dekret č. 27/1945 Sb. o vnitřním osídlení) vyškrtala vše, co se týkalo odsunu Němců a Maďarů. Pro vyhnání Němců zvolila pražská vláda méně deklarativní cestu. A začala, stejně jako celá poválečná revoluce brutálním divokým odsunem Němců.

Poválečná národněsocialistická revoluce vedla k závažným materiálním, právním i sociálně psychickým škodám. Ještě po šedesáti letech se o jejích revolučních zákonech, které doslova převrátily dosavadní realitu, hovoří tak, jako kdyby šlo jen o odsun Němců. Odsun Němců je dodnes populární. "Omyl", považující za Benešovy dekrety pouze dekrety protiněmecké a protimaďarské, usnadňuje české politice vyrovnat se s revolucí, která se odehrávala před 60 léty.A tak žijeme neustále ve společenském klimatu značně poznamenaném poválečnou iracionalitou a nenávistí.