Například ta, že člověk má být v první řadě věrný sám sobě, svému přesvědčení a svým cílům a teprve v druhé řadě se případně zabývat míněním druhých. Velice brzy na mě však z čtení objektivistických textů dýchl stejný nepříjemný pocit, jaký jsem znal už z článků pana Záloma.

Jindřich Kalous (a nejen on) vytýká panu Zálomovi argumentační nepoctivost a neschopnost korektně definovat pojmy. Už si přesně nepamatuji, co nás o správné definici učili ve škole, ale bylo to něco v tom smyslu, že musí platit "zleva doprava" i "zprava doleva". Příklad: definuji-li televizor jako přístroj pro dálkový příjem obrazu a zvuku, pak je-li tato definice přesná a korektní, musím na větu "přístroj pro dálkový příjem obrazu a zvuku se nazývá..." zareagovat jediným možným slovem "televizor".

V mailové korespondenci, kterou jsem s panem Zálomem chvíli vedl, jsem mj. chtěl znát jeho definici etiky a morálky, kteréžto pojmy ve svých článcích také používal. Jeho odpověď zněla: "Morální je to, co je v souladu s lidským životem." A už se mi začalo trochu rozsvěcet, kde se bere ten nepříjemný pocit -- neodpověď vydává za odpověď a ještě se přitom tváří naprosto suverénně jako nositel jediné správné pravdy.

No a posléze jsem přišel i na to, z čeho toto neochvějné přesvědčení o vlastní neomylnosti, které na nás čiší takřka z každé věty jeho článků, vlastně pramení. Objektivisté totiž hlásají:

Objektivisté se prostě ničím takovým nesmějí nechat zmást a rozkolísat. Je nutné zastávat pevný postoj "ať si říká, kdo chce, co chce, nositeli jediné správné pravdy jsme my". Nás, obyčejný póvl, žijící v bludech, není žádoucí přesvědčovat, diskutovat s námi, argumentovat. Nám je akorát potřeba tu jedinou správnou "pravdu" vtloukat do hlavy tak dlouho, až ji "pochopíme". Kdo čte už po x-té větu "z práva na život automaticky vyplývá právo na majetek", jistě chápe, o čem mluvím.

Ale rozčilovat se nad tím nemá smysl, protože pro nadlidi pravidla normální diskuse neplatí. Smiřme se s tím.