První příčinou vznikajícího konfliktu byl vzrůst relativního významu tohoto regionu jako zdroje ropy. Na jedné straně začínaly být světové rezervy ropy rychle vyčerpány. Na druhé straně způsobil překotný růst asijských ekonomik obrovské posílení poptávky po energii. Dnes je obtížné tomu věřit, ale během devadesátých let byla průměrná cena ropy méně než 20 dolarů za barel.

Druhá příčina války byla demografická. Zatímco už v sedmdesátých letech dvacátého století poklesla evropská porodnost pod přirozené nahrazování obyvatelstva, pokles v muslimském světě byl daleko pomalejší. Koncem devadesátých let byla porodnost v osmi muslimských zemích na jih a na východ od Evropské unie dvaapůlkrát vyšší než v Evropě.

Tato tendence byla zvlášť výrazná v Íránu, kde sociální konzervatismus revoluce z roku 1979 - který snížil věk manželství a zakázal antikoncepci - vedl spolu s touhou nahradit mrtvé z irácko-íránské války - v prvním desetiletí k pozoruhodnému přebytku mladých mužů. Více než dvě pětiny obyvatelstva Íránu byly v roce 1995 čtrnáctileté nebo mladší. V roce 2007 byla tato generace připravena bojovat.

V roce 1950 měla Británie třikrát více obyvatelstva než Írán. V roce 1995 počet obyvatel Íránu předstihl počet obyvatel Británie a v roce 2050 měl být o polovinu větší.

Západ nevnímal obrovskou demografickou změnu na Blízkém východě. Domníval se i nadále, že může Blízký východ ovládat tak, jak ho ovládal během dvacátého století.

Třetí a možná nejvýznamnější důvod války byl kulturní. Od roku 1979 byl nejen Írán přemožen vlnou náboženského nadšení, což bylo přesně opakem sekularizace Evropy.

Ideologický koktajl, který dal vzniknout "islámismu", byl stejně mocný jako extremistické ideologie Západu z dvacátého století, komunismus a fašismus. Islámismus byl protizápadní, protikapitalistický a antisemitský.

Do roku 2007 mohli islamisté bojovat proti svým nepřátelům pouze terorismem. Avšak íránský prezident Ahmedinedžad, veterán z íránsko-irácké války, chtěl vážnější zbraň. Rozhodl se zrychlit výrobu íránských jadernyých zbraní.

Za jiných okolností by bývalo nebylo těžké zabránit Ahmedinedžadovým ambicím. Izrael zničil preventivně irácká jaderná zařízení leteckými útoky v roce 1981. Neokonzervativní komentátoři požadovali, aby k podobným útokům proti Íránu přikročil prezident Bush v roce 2006. Avšak prezidenta varovala ministryně zahraničí Condoleeza Ricová, aby raději používal diplomacie. Evropské i americké veřejné mínění bylo ostře proti útokům na Írán. Invaze do Iráku byla zdiskreditována tím, že nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení a neschopností americké armády potlačit krvavé povstání.

Američané nechtěli zvýšit své vojenské angažmá v zahraničí, chtěli je snížit. Evropané nechtěli slyšet, že si Írán vytváří vlastní zbraně hromadného ničení. Íránci měli čas vyrobit si jaderné zbraně. Sen o nešíření jaderných zbraní, který už narušily Izrael, Pákistán a Indie, byl nyní definitivně v troskách. Nyní měl Teherán jaderné zbraně, zaměřené na Tel Aviv. A nová izraelská vláda Benjamina Netenjahua měla jadernou střelu, zaměřenou na Teherán.

Ničivý vzájemný jaderný útok ze srpna 2007 neznamenal pouze selhání diplomacie, ale také konec ropné éry. Někteří dokonce konstatovali, že je to začátek konce Západu. Ano, tak se dalo interpretovat následné rozšíření konfliktu, když irácká šíitská populace ovládla zbývající americké základny ve své zemi a Číina pohrozila, že zasáhne na podporu Teheránu.

Avšak historik se musí ptát, zda skutečným významem války z let 2007-2011 nebylo vlastně ospravedlnění původního principu Bushovy vlády, která chtěla v regionu vojensky zasahovat preventivně. Protože kdyby byla tato zásada v roce 2006 dodržena, Íránu by bylo zabráněno vyrobit si jaderné zbraně jen s minimálním úsilím. A k Velké válce v Perském zálivu by možná nikdy nedošlo.

Kompletní článek v angličtině ZDE