7. 2. 2006
Autisté soběVe svém předchozím článku "Právo na svobodu" jsem se pokusil upozornit na to, ze považovat (individuální) právo na (individální) svobodu za součást lidské přirozenosti (tedy za něco, co se samo od sebe prosadí všem ukladům navzdory) je přinejmenším nedůsledné, protože to neodpovídá nejen všeobecně známým historickým faktům, ale také každodenní společenské realitě (tvořené mimo rozumnost a vůli jedince také předivem mocenských vztahů, lidskou iracionalitou a nepředvídatelností). Pokud by totiž argumentace svobodou jakožto základním principem šla do důsledků, dobrala by se opaku -- a tím je nesvoboda. |
Polemizovat s názory pana Záloma není snadné - ani ne tak proto, že by byly správné (a nebylo by k nim tedy co dodat), jako spíš proto, že nelze prokázat, že nesprávné nejsou. Vstupní hypotéza o absolutnosti individuálních práv totiž není nic jiného než dogma. A o dogmatech diskutovat nelze. Pokusil jsem se toto dogma zpochybnit poukázáním na to, že míra svobody je přímo úměrná vzdání se absolutních mocenských nároků (a tím i absolutní svobody) ve prospěch někoho jiného. Nyní chci odůvodnit, proč se domnívám, že tomu tak je. Tímto okamžikem totiž vzniká (mezi tím, kdo se "rozhodl" omezit ve prospěch někoho jiného, jenž díky tomu něco získal) VZTAH, ať už jakkoli asymetrický. Důležitější je, že tím získávají oba, a to dílčí autonomii (nezávislost na moci či bezmoci někoho jiného), tj. prostor pro uplatňování svobodné vůle a vyvozování odpovědnosti. Jak asymetrický tento prostor bude, bude záležet nejen na respektování vzájemných práv, ale také na dodržování povinností (závazků). V případě výrazné (a dlouhodobé) nerovnováhy je totiž svoboda ve své podstatě neúplná, tj. deficitní a postupně přechází v nesvobodu, kdy práva zůstávají pouze na papíře (neboť závazky je třeba vynutit silou). Člověk absolutně nesvobodný a člověk absolutně svobodný jsou jsi (s rozdílnými možnostmi) podobní v tom, že je nelze pokládat za subjekty disponujicí svobodnou (!) vůlí, neboť jsou absolutně neodpovědní. První z nich proto, že je součástí nediferencované masy vzájemně "zaměnitelných" jedinců, druhý proto, že je sice "nezaměnitelný", ovšem zároveň stranou veškerých společenských vazeb. Je obecně zavedeným omylem považovat odpůrce kolektivismu automaticky za apoštoly svobody. Není tomu tak. Opakem kolektivisty je totiž autista. Člověk, který si usmyslel, že neexistuje společnost, že existuje výhradně individuální svoboda, avšak nikoli závazky z ní vyplývající. K obvyklé argumentační výbavě těchto jedinců patří tvrzení, že každý je zodpovědný především sám za sebe. Není neobvyklé toto tvrzení používat ke zvýraznění "tlusté čáry" za minulostí - všichni začínají s čistým štítem, stejnými schopnosti a možnostmi. Zní to "rozumně" a také to "rozumné" je. V rámci dogmat. |