9. 1. 2006
Šaron: Doražte ho"Trpím onemocněním motorických nervů prakticky celý svůj dospělý život. Nezabránilo však založení velmi sympatické rodiny, ani úspěchu mé práce. Vděčím za to pomoci Jane, mých dětí, i mnoha jiných lidí a organizací. Byl jsem rád, že se můj stav zhoršoval pomaleji, než je obvyklé. To ale znamená, že je třeba neztrácet naději." Profesor Stephen Hawking na své osobní stránce
Jan Paul se ve svém článku vytasil s tvrzeními, že a) není vlastně důvod preferovat život před smrtí, poněvadž jsme přirozeně smrtelní, b) očekávatelná kvalita života izraelského premiéra Ariela Šarona je tak nízká, že by pro něj osobně bylo lepší, kdyby zemřel, c) je prý absurdní tvrzení, že politická situace na Blízkém Východě závisí na přežití jednoho nemocného starce, který býval nelítostným válečníkem a nese zodpovědnost za masakrování civilistů, d) Šaron už měl dost času dosáhnout všeho, co chtěl. |
Zdá se mi, že chybí jediné: zvolat "Doražte ho!" Ostatně Paulem vyzdvihovaný postoj íránského prezidenta se takovému zvolání významně přibližuje. Co k tomu dodat? Začnu od myslitelné kvality Šaronova života, bude-li pokračovat. Je již v tuto chvíli zřejmé, že sedmasedmdesátiletý politik utrpěl nevratné poškození mozku, jen se přesně neví, jak vážné budou jeho následky - zda půjde o postižení převážně motorické, nebo i o mentální invaliditu. V úvodu citované vyjádření Stephena Hawkinga však názorně ukazuje, že konvenční představy o snesitelném životě, který ještě má smysl, mohou být značně zavádějící - a není tedy vhodné na ně spoléhat, pokud názory a pocity postiženého člověka opravdu dobře neznáme. Tím spíše to platí, neznáme-li dosud ani jeho skutečný zdravotní stav. Jinou otázkou je, jak vysokou prioritu máme za daných okolností kvalitě života Ariela Šarona přikládat. Týž Paul, který argumentuje humanitárními důvody ve prospěch Šaronova skonu, zároveň uvádí, že izraelský premiér nese politickou odpovědnost za někdejší tragické události v palestinských táborech Sabra a Šatíla. Ve skutečnosti toho má na svědomí mnohem víc, jak se lze přesvědčit například zde. Máme mu tedy přát smrt, pokud svá provinění dosud neodčinil? A byla by to dobrá smrt? Tím se dostáváme k mírovému procesu na Blízkém východě. Je to skutečně absurdní, když taková věc jako mírová jednání závisí na muži, který proslul zejména svou agresivitou a bezohledností. Ale už tomu tak prostě je, ať se to Paulovi či mě líbí, nebo ne. Šaronova generace izraelské politické elity byla navíc desítky let prakticky nedotknutelná a těšila se tak masivním privilegiím, že se přímo vtírá otázka: K čemu to všechno vůbec bylo? Jestliže výhody spojené s vysokým postavením mají nějaký myslitelný důvod, není jím náhodou - povinnost hájit zájmy společnosti, které dotyčný stojí v čele? A hájit je i tehdy, když je mu to osobně velmi nepříjemné, ba dokonce když mu to působí utrpení? Mohl Šaron dosáhnout všeho, co si předsevzal? Chtěl zajistit bezpečnost Izraele. Domnívám se, že v tom dosud úspěšný nebyl: ukázalo se totiž, že na to celá léta šel špatně. Absolutní dominance jednotek IDF v regionu totiž nestačí. Na stará kolena tento voják nakonec přejal názor staršího kolegy Moše Dajana, že síla k žádoucímu cíli nevede, pokud zároveň nezahrne respekt k požadavkům Palestinců na zřízení vlastního státu. Bez kompromisu je trvalý mír nemyslitelný. A fungujícího kompromisu zatím dosaženo nebylo. Fungujícím kompromisem vzešlým z mírového procesu ovšem nemyslím ráj na zemi, ale to, co Amos Oz v roce 1993 osvětlil literárním příměrem: "Na konci shakespearovské tragédie je jeviště plné mrtvol - a možná že se někde vysoko nad nimi vznáší spravedlnost. Oproti tomu čechovovská tragédie končí všeobecnou deziluzí, rozhořčením, zlomením srdcí, zklamáním, absolutním vyčerpáním, ale život pokračuje. A já si přeji čechovovské rozhodnutí izraelsko-palestinské tragédie, ne shakespearovské. To je moje politika v kostce." V závěru kariéry se Ariel Sharon tomuto pojetí velmi přiblížil. Takže můžu shrnout: přežití či nepřežití Ariela Šarona skutečně významně ovlivní další vývoj izraelsko-palestinských vztahů. Dokonce i Šaron v kolečkovém křesle pro ně může udělat mnohem víc než Benjamin Netanjahu v té nejskvělejší kondici. Právě proto není nijak divné přát si, aby premiér druhou mrtvici přežil a svou práci tak či onak dokončil. Dluží to totiž jak svým spoluobčanům, tak Palestincům. A řekl bych, že i sám sobě. |