To je zásadní bod celého problému. Naše legislativa sice pamatuje na tento problém, ale praxe je jiná.

V krátkosti -- ve farmových chovech nežije zvěř, ale zvířata. Po poražení je výsledný produkt maso a nikoliv zvěřina. Při zpracování zvěřiny ve zpracovatelském závodě zvěřiny musí být na jednotlivých dílech uvedeno číslo, podle kterého lze jednoznačně identifikovat ze kterého kusu tyto díly pocházejí.

Ve farmových chovech musí být každé zvíře označeno a porážka (až na výjimky povolené KVS) musí být provedena na jatkách - pokud nevlastní vlastní zpracovnu. Jaká je však praxe? To nikdo neví. Je pouze známo, že z farmových chovů se dodávají trofejově zajímaví jedinci do jiných honiteb za účelem poplatkového odstřelu, i když to legislativa striktně zakazuje. Jak a kam bylo prodáno maso ze zvířat z farmových chovů? Byl přírůstek poražen na jatkách, nebo nebyl žádný, nebo nám stavy zvířat neustále narůstají?

Problematika tradiční pravé zvěřiny a masa z farmových chovů se vyhrotila po masivních dodávkách masa z farmových chovů z Nového Zélandu. A tady je třeba hledat základ nepříznivého stavu v povědomí spotřebitelské veřejnosti.

Dodávky masa jsou do Evropy expedovány mrazicími kontejnery lodí. Toto maso je skladováno do doby, než najde kupce, třeba i rok. Cena podle stáří zboží stále klesá a tak spekulanti čekají na nejpříhodnější okamžik. Pak se nakupuje ve velkém a když odbyt vázne, což je pravidelný jev během letních měsíců, tak s neprodejným zbožím vymýšlejí co se dá.

Maso z farmových chovů N. Z. se dováží i do ČR a náš spotřebitel ani netuší, že nekupuje zvěřinu, ale maso, které by mělo být jasně deklarováno a odlišeno od kvalitní zvěřiny. Dennodenní konfrontace se skutečností nám jasně ukazuje, že i v demokracii existují nepoctiví jedinci jak u nás, tak i v zahraničí, a jediná obrana proti nim je přísná a nekompromisní kontrola na základě platné legislativy.