Co byl nacismus? Odkud se v Evropě, té baště vší humanity, vzal a o čem jeho existence vypovídá?

Zab si svého žida aneb jak být moderní

Klíčem k pochopení nacismu, ale i dalšího totalitarismu 20. století, totiž stalinského komunismu, je zapeklité slovo modernost. Označujeme jím stav permanentní změny, jenž charakterizuje západní civilizaci od dob průmyslové a buržoazně-demokratických revolucí, které vytrhly obyvatelstvo z tradičních komunit a změnilo je v masu převážně městského živlu, který se současně proletarizoval i emancipoval.

Motorem modernizace bylo to, co s francouzským historikem Braudelem můžeme nazvat dynamika kapitalismu, tendence k neomezenému růstu na bázi volného trhu, který čím dál rychleji zapojuje do kolotoče směnné hodnoty celou planetu (globalizuje se). Pro nás je nyní rozhodující ten rys kapitalistické dynamiky, který Braudel znázorňuje metaforou centra, v němž sídlí vládcové světové ekonomiky a kde se koncentruje její bohatství, a periferie, jež je do globální sítě zapojena jako zcela podřízený a závislý zdroj surovin, levné pracovní síly, územní expanze atd.

Pro pochopení jevů jako německý nacismus nebo sovětský komunismus je však klíčová role toho, co leží mezi centrem a periferií. Jedná se o oblasti, které se již od periferie vzdálily natolik, aby měly dostatek sebevědomí a prostředků usilovat o status centra; zároveň je jim však z různých důvodů, často ryze politických a celkově nahodilých, v přístupu do centra bráněno. Skupinové identity (v moderní době tedy identity národní), jež se v polozávislých, semiperiferních oblastech modernosti vytvářejí, se pak zaobírají nutně především pocitem vlastní civilizační retardace: cítí, že nejsou mezi vyvolenými, ale zároveň si myslí, že by mezi nimi být měli.

Dynamika modernosti proto v těchto oblastech, resp. společnostech, tlačí na vznik jakýchsi modernizačních katalyzátorů, které mají urychlit civilizační a vývoj a během krátké doby, byť za cenu násilí nutného k dostatečné disciplíně a mobilizaci obyvatelstva, dohnat (a pokud možno předehnat) konkurenty.

Civilizační retardace Ruska, pociťovaná zvláště po prohře ve válce s Japonskem, je vcelku zjevná, a byla pro další vývoj země natolik určující, že potřeby modernizačního katalyzátoru si nakonec podmanily i komunistickou vládu, bez ohledu na původní teoretické záměry pravověrných marxistů.

V případě Německa není retardace na první pohled tak patrná, protože podle našich měřítek nebylo vysloveně zaostalou zemí. Hlavní úlohu ovšem hrály politické souvislosti, zejména ponížení, jehož se Němcům, národu Goetha a Beethovena, dostalo ze strany úspěšného francouzského nacionalismu, ztělesněného nejprve republikánskými a pak napoleonskými vojsky. Retardace byla v případě Německa primárně politická -- Němci neměli až do roku 1871 jednotný stát a s ohledem na právě se rodící zlatý věk kolonialismu byli mocností druhého řádu, která -- pokud jde o kolonie -- všude přicházela pozdě: lukrativní lokality už byly obsazeny.

Význam kolonií v rámci dynamiky modernosti přitom není jen ekonomický a strategický -- z tohoto hlediska byly koloniální politiky často dokonce ztrátové. Důvod je hlubší a jakoby psychologický: spočívá v symbolickém ponížení periferie a jejích (méněcenných) obyvatel, což je výraz světovládné moci a suverenity toho, kdo náleží k civilizačnímu centru.

Až fanatický hospodářský a vojenský vzestup Německa po bismarckovském sjednocení je živen logikou modernizačního katalyzátoru a potřebou překonat vlastní civilizační retardaci -- dohnat a předehnat Západ. Není divu, že způsob vykonávání koloniálního panství byl na počátku 20. století u Němců obzvlášť krutý a z technického hlediska v některých bodech nápadně připomíná pozdější koncentrační tábory nacistů.

Neúspěch Německa v první světové válce, mezi jejíž vítěze se navíc zařadila i nenáviděná Francie, pocit ponížení tohoto jinak mocného a nesmírně tvořivého národa ještě prohloubil -- a za okolností zjitřených hospodářskou krizí po roce 1929 si pak lid postavil do čela směšného chlapíka, který trochu připomínal Chaplina a který svůj komplex méněcennosti příznačně překrýval velkohubou rétorikou a šílenými expanzionistickými plány.

Výkon suverenity vlastní moci nad civilizační periférií, bez nějž se neobejde příslušnost k centru, se od vzdálených mimoevropských území, jejichž méněcennost se rozuměla sama sebou, přenesla přímo do nitra evropského kontinentu, aby se namířila proti Cikánům, Slovanům a zejména Židům, tomu ztělesnění vší jinakosti, z nějž si nesnášenlivá západní civilizace udělala symbol periferie v nejsilnějším a nejožehavějším slova smyslu: periferie, jež paradoxně nese všechny klíčové, avšak před sebou samými utajované rysy centra a jím řízené dynamiky -- světovláda, bezskrupulózní zisk, řízení politiky ze zákulisí na základě obchodních zájmů... Vše, co udělalo kapitalistický Západ tím, čím je.

Židé se tak stávají podvědomým ztělesněním nenávisti právě k tomu systému, který dělá potenciální periferii z nás všech; jeho globalizační dynamika ve skutečnosti zotročuje všechny, a to tím účinněji, čím přesvědčivěji si obléká masku emancipace a svobody. Její mantrou je úspěch -- a děs z jeho ztráty.

To, co spojuje islamismus s nacismem, je logika modernizačního katalyzátoru. Muslimské země se v síti globalizované kapitalistické ekonomiky pohybují na výbušném místě semiperiferie či polozávislého území. Nejsou už pouhým okrajem, komplex politických a obecně civilizačních příčin jim však zabraňuje dosáhnout pozice centra a získáním plné suverenity se definitivně vymanit z ponižující zkušenosti kolonialismu. Ztělesněním viny za tento jejich pocit retardace je z pochopitelných důvodů Západ a jeho symbolický "deadlock" -- židé.

Zachrání nás atomová suverenita?

Z velké části jsou samozřejmě příčiny civilizační retardace (měřeno kritérii modernosti) muslimského světa vnitřní, kulturně náboženské. Pokud se přitom pocity resentimentu již slily s nacionalismem a s potřebou násilně kompenzovat neúplnost vlastní suverenity do dostatečně výbušné směsi, těžko asi zabráníme válečnému řešení naznačeného napětí. Západ dávno nevládne světu, takže otázka "Jak zastavit islamisty?" je trochu hloupá -- pokud se sami nebudou chtít zastavit, my to proti jejich vůli neuděláme. A to ani tehdy, kdy bychom se rozhodli rozbombardovat Írán. Neříkali bychom si pak o nové 11. září, ale o něco daleko horšího.

Jediné, co nám zbývá -- kromě dobré víry a paní Štěstěny -- je systematicky působit na oslabení těch skupinově identifikačních trendů, které jsou příliš spjaty s traumaty civilizační retardace a zde zejména s pocitem neúplné suverenity; ta je v daném kontextu nutně vnímána jako pozůstatek koloniální vlády.

Klíč k možnému, i když určitě ne dokonalému řešení, poskytuje opět nacismus. Resp. jeden vynález Hitlerových vědců, který jimi naštěstí nebyl dotažen do úspěšného konce, zato jej v obavách z nacistického náskoku převzali a realizovali Američané -- atomová zbraň.

Poválečné dějiny by vypadaly úplně jinak, kdyby nedošlo ke dvěma událostem: svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, a následně okopírování jaderného programu Sověty.

Existuje mnoho rádoby pragmatických vysvětlení, proč Američané jadernou zbraň použili: bez ní by prý válka trvala ještě dlouho, protože Japonci nebyli ochotní ke kapitulaci (nedávno zveřejněné Trumanovy deníky však údajně dokazují, že k tomu prakticky ochotní byli), a konvenční bombardování a následná invaze by stály ještě větší množství životů než dvě města.

Nemyslím si to. Jsem přesvědčen, že šlo především o demonstraci síly a hlavně nového symbolicko-mocenského způsobu dosahování a vykonávání suverenity v rámci dynamiky modernosti. Jaderná puma je koncentrátem, který v sobě pohlcuje všechny dosavadní formy příslušnosti k centru moderní civilizace, od čistě vojenské síly po špičkový vědecký výzkum. Stalin celou věc pochopil rychle a správně: suverénní bude v novém světě jedině ten, kdo na protivníkovu možnost způsobit totální destrukci bude umět odpovědět stejně.

Logika atomové suverenity umožnila stabilizovat a normalizovat sovětský modernizační katalyzátor. Pod iluzí atomem zajištěné světovlády se pak v SSSR odbýval téměř běžný moderní život, z něhož se pozvolna vytrácely zbytky Stalinovy hrůzovlády a společnost se definitivním setřesením tradicionalistických pout a příklonem ke konzumu přibližovala západním standardům. Pomalu a těžkopádně, ale přece -- až nakonec vplynula, ne bez zatěžujících reliktů minulosti, do bouřlivého bazénu globální civilizace.

Ačkoliv to na první pohled vypadá šíleně, myslím si, že jediné, co může zadusit příliš výbušný resentiment arabského světa, jinak řečeno, to, co jej zbaví faktické i symbolické asymetričnosti ve vztahu k postkolonialistickému Západu, je dosažení atomové suverenity, jejímž nositelem musí být nějaká plně a autenticky, jinak řečeno fundamentalisticky muslimská země, jejíž nezávislost na Západu bude demonstrována např. okatým antiamerikanismem. Takovou zemí je Írán. Ten má momentálně asi nejlepší předpoklady k tomu, aby se stal opravdu suverénní regionální mocností, jejíž existence a relativní nezávislost na Západu (kterou nemají třeba Pákistán nebo Saudská Arábie) uklidní okolní muslimský svět natolik, aby ve významné míře negeneroval hysterické způsoby dohánění západní dominance -- včetně takových zoufalých, nikam nevedoucích forem odporu vůči západní hegemonii, jaké představuje al-kaidovský terorismus.

Potíž samozřejmě představuje Izrael. Mohlo by se stát, že se růstem oné regionální mocnosti, a spolu s tím i agresivní snahou Palestinců získat co nejdříve vlastní stát, vystresuje natolik, že se uchýlí k nějaké nedomyšlené reakci. Je mj. úkolem západní politiky (možná i ve spojení s některými politiky arabského světa), aby tvrdým postojem vůči Izraeli, především tlakem na další preventivní stahování z okupovaných území (než si totéž vynutí státní teroristé z Hamásu), židovský stát od takové reakce odradila (např. i nějakou novou garancí jeho existence v podobě účinných mechanismů obrany proti atomovému útoku, spolu s tím ale jednoznačným odsouzením možného unilaterálního preventivního úderu; v nejzasším horizontu je ovšem třeba připustit, že cena za zachování Izraele nemůže být příliš vysoká -- raději než riskovat konflikt s arabským světem, měli bychom v případě nouze Izrael obětovat -- a otevřít případně brány židovským uprchlíkům, které kdysi z Evropy vypudil antisemitismus a nacismus).

Další potíž jsou evangelikálové v USA. Je možné, že budou podporovat právě to, čemu se většina z nás chce vyhnout -- totiž konflikt mezi vyvoleným národem a ďábelskými "Saracény". Doufejme, že Amerika je natolik liberální, aby exponenti těchto skupin neměli velký vliv na zahraniční politiku USA.

Hlavní předpoklad pro snesitelné řešení napětí mezi Západem a muslimským světem však z naší strany spočívá v důsledném překonávání rasistických, postkolonialistických a neo-antisemitských (tj. antiarabských) projevů, jaké se v posledních dnech vynořily např. v souvislosti s nešťastnými karikaturami Mohameda a tematikou svobody slova. Postoje, které ve vztahu k tématu převládají, často implicitně odkazují k dichotomii "my, civilizovaní, tolerantní, svobodu hájící" versus "oni, zaostalí, bigotní, fanatičtí atd. atd." Takové postoje jsou rasistické i v případě, že by byly fakticky oprávněné.

Navíc fakticky oprávněné nejsou. Není to tak dávno, co slovenští katolíci protestovali proti vcelku nevinné karikatuře papeže Jana Pavla II. jako pouhé loutky vedené vatikánskými kardinály. U sousedů Poláků by bylo ještě hůře. A další příklady bychom našli snadno. V jedné "nejdemokratičtější zemi světa" se na školách vyučuje skrytý kreacionismus. A mimochodem -- myslíte, že by zůstala bez odezvy třeba karikatura George W. Bushe, jak masturbuje před krucifixem?

Především platí toto: co je uvnitř západní kultury projevem jejího již tradičního a progresivního ducha (satira jako druh společenské kritiky), může se ve vztahu k jiným kulturám stát pravým opakem: projevem arogance, zesměšňování, pohrdání. Přesně tento význam mívaly karikatury, které v předválečných evropských denících zesměšňovaly vládce nebo typizované představitele nepřátelských národů. Ty nejhorší karikatury pak vznikaly na účet židů.

Postoj některých evropských obhájců svobody slova ve stylu "my máme právo rouhat se (VAŠEMU) Bohu!" je v horizontu globální multikulturality neuvědomělým, ale o to výmluvnějším projevem touhy znovu zkolonizovat arabský svět a ponížit ho; je to projev civilizační nadřazenosti, která ve skutečnosti maskuje naše nejhlubší barbarství.

Ano, muslimský svět, jak se zdá, preferuje fundamentalistické politiky. Může se nám to nelíbit. Možná jde ale o novou, muslimskou verzi modernosti, která -- kdoví -- bude v podmínkách 21. století úspěšnější než ta naše. Hlavně jim ale dodává pocit bezpečí a sebevědomí v podobě vlastní, ne Západem implementované identity -- bez toho je tolik vytoužená sekularizace či liberalizace muslimské kultury nemyslitelná.

A kromě jiného může právě fundamentalismus přispět k mírovému řešení dnešních dilemat. Jestliže byl Hitler šílenec schopný obětovat vše, bylo tomu tak proto, že představoval naprosté vytržení ze všech hodnotových vazeb -- nebyl zodpovědný ničemu, kromě své vlastní vůle. Věřím, že vládci Palestiny a Íránu jsou alespoň v minimální míře zodpovědní etické tradici islámu, stejně jako Nikita Chruščov neopustil humanistické prvky obsažené v marxismu, které jej přivedly ke kritice stalinismu.

Muslimský svět je jiný. Mně osobně je nesympatický. Chci mít právo se rouhat a kreslit satirické obrázky. Ale svých vlastních, ne cizích vládců a bohů. *)

Braňme naše západní hodnoty, s tím souhlasím beze zbytku. Nevěřím ale, že jsou to na prvním místě muslimští fundamentalisté, kdo je ohrožuje. Ty nejhorší pohromy západní civilizace vždycky vzešly z ní samotné.

*) Pozn. JČ: Potíž je, myslím, že muslimský svět už JE náš. v Evropě žijí miliony muslimů. Setkáváme se s nimi každý den. Jejich hodnoty přímo ovlivňují i evropský svět a vstupují s ním do interakce. Nynější konflikt je důsledkem globalizačních tlaků, kdy se různé hodnotové systémy ocitají těsně vedle sebe a dochází proto k zpochybňování všech z nich.