Podstatou mého článku nebyla teologie islámu ani jiného náboženství. Islámský svět jsem poznal jako turista a z tohoto povrchního kontaktu bych si nikdy nedovolil činit jakékoli závěry o kultuře a životě obyvatel. Viděl jsem řadu dokumentů, četl National Geographic, ale ve svém příspěvku jsem použil informace z knihy "Mužům vstup zakázán" publicistky a překladatelky Květy Klímové -- Pumerové. Zmínka o této publikaci se již v Britských listech objevila.

Cestovatelka pobývala dlouhodobě v Jordánsku v lázeňském městě Aqaba, kde studovala život tamního obyvatel, především pak postavení žen v islámském prostředí. Nezabývala se teoretickou stránkou islámu, nýbrž skutečným životem obyčejných muslimů v průměrném jordánském městě, jejich životními hodnotami, postoji, chováním a starostmi. Konfrontuje je přitom se svými postoji emancipované Evropanky.

Jordánsko si autorka vybrala pro jeho pověst svobodomyslné země a město Aqaba pro jeho kosmopolitní charakter vzhledem k turistickému ruchu. Pohybovala se převážně mezi středostavovskou vrstvou znalou angličtiny a sledující západní televizní stanice. Přesto znovu a znovu narážela na bariéry společnosti, která není připravena na změny a jen velmi obtížně se vyrovnává s odlišnostmi jedince. Mnohokrát byla svědkem, jak konzervativní společnost jedná s těmi, kdo i v maličkostech porušují ustálené zvyky a zaběhnutý život, kde se slušnost poměřuje vysokým standardem zbožnosti a "správným muslimským chováním". Parametry onoho chování přitom udávají ti nejméně vzdělaní a informovaní lidé, jejichž jediným pramenem moudrosti je korán.

Velmi zajímavá byla kapitola o vztahu muslimů ke knihám. Paní Klímová -- Pumerová se často divila chronickému nedostatku knihkupectví v Jordánsku. V Aqabě bylo jen jedno. Většina lidí tam knihy nečte a žije v přesvědčení, že když se řekne "kniha", znamená to, Kniha - Korán. A většina si také myslí, že ostatní knihy jsou špatné a zapovězené.

Jednou si autorčina kamarádka stěžovala, že její třináctiletý bratr špatně prospívá a nerad se učí z učebnic. "Co ho připoutat k učení pomocí zábavných knih," ptala se spisovatelka. Poté ji přítelkyně zavedla ke dvěma policím, které byly plné koránu a výkladu islámu. S výjimkou učebnic se jednalo o jediné knihy v relativně blahobytné rodině, zakládající si na své kulturnosti.

Spisovatelka poté vzala kamarádku do knihkupectví, kde jí koupila knihu od Jane Austenové. Přítelkyně si román chtěla v pracovní přestávce prolistovat. Kolegyně jí ale vytrhla knihu z ruky s tím, že knihu nesmí číst, pokud to není korán, a hodila román z okna přes vysokou zeď. Jindy si zmíněná dívka sedla v parku na lavičku a začala číst. Lidé na ni pohlíželi velice divně a posléze jí jedna známá řekla, že nesmí číst -- prostě se musí věnovat něčemu jinému. Takže dívka nakonec četla tajně v soukromí.

Podotýkám, že se stále pohybujeme v prosperujícím Jordánsku s absencí náboženské policie, v zemi s cílevědomou, desítky let trvající modernizační snahou panovnického rodu, kde se zákonodárství zásadním způsobem neliší od našeho a modernizaci společnosti nebrání nic než tradice a náboženství. Jak by asi dopadl střet kultur, kdyby se autorka pohybovala v chudinských čtvrtích Íránu nebo v Saudské Arábii? Žila pouze v sunnitském prostředí, ale byly by výsledky jiné, kdyby se pohybovala mezi šíity? Její zkušenosti podivuhodně zapadají do informací těch lidí v mém okolí, kteří měli možnost se dlouhodobě v islámských zemích pohybovat.

Výrok, že islámské prostředí je v drtivé většině velice konzervativní, odpovídá realitě. Je to neoddiskutovatelné, pokud jej budeme poměřovat sekulární atmosférou České republiky. Určitou výjimku tvoří muslimské komunity na území bývalé Jugoslávie, (pokud nebyly radikalizovány válečnými konflikty), a integrující se část přistěhovalců v západní Evropě.

Pokud jde o Turecko, k jeho sekularizaci přispěla drtivá porážka v 1. světové válce, pád Osmanské říše a následná řecká okupace. Zakladatel Turecké republiky Kemal Atatürk usiloval o modernizaci země po evropském vzoru a snažil se proto vliv náboženství potlačit. Sekularizace nikdy nebyla a vzhledem k charakteru společnosti ani nemohla být důsledná. V centrální Anatolii to zkrátka chodí jinak než v Istambulu.

Nad světským charakterem státu podobně jako v Alžírsku bděla armáda. Ta neváhala opakovaně vyvolat vojenský převrat, kdykoli se zdálo, že vliv islamistů přerůstá únosnou mez. Je příznačné, že když se armáda vzhledem k úsilí vylepšit obraz Turecka před pokusem vstoupit do EU stáhla do pozadí, zvítězili ve volbách umírnění islamisté.

Paní Klímová -- Pumerová ve skutečnosti dělí věřící podle stupně pobožnosti na základě vlastních pozorování do šesti skupin a věnuje popisu jejich chování a sociálního zařazení sedm stran textu. Problémem je najít vzhledem ke zcela rozdílné roli a síle víry ve společnosti nějaká srovnání s naším myšlenkovým světem.

Abych výše uvedené shrnul, pan Čéplö pláče sice hezky, ale ve většině případů na cizím hrobě. Až autorku knihy potká, může se pochopitelně zeptat, z kterého prstu si své zkušenosti vycucala, případně proč plácá hlouposti. Výraz "islámské univerzity" padá na moji hlavu, přesnější by bylo "univerzity v islámských zemích". Provedeme-li tuto úpravu, co se vlastně změní? Zkuste si najít žebříček univerzit, srovnat počet vědeckých objevů, článků a prosazených inovací, zjistit, proč jsou islámské země závislé na dovozu technologií i kvalifikované pracovní síly. Vždyť to není jen otázka peněz. Ropné bohatství se ale proměňuje až příliš často ve zlaté kliky, kohoutky, konta ve švýcarských bankách, mešity a islámské školy v zahraničí.

Porovnejte tyto poměry s maličkým Izraelem, který stojí v řadě vědeckých oborů na špičce, a jehož ekonomika stojí na biotechnologiích, materiálovém inženýrství, nanotechnologiích či vývoji softwaru. Není to náhodou tím, že se jedná o mnohem liberálnější, otevřenou společnost s uměřeným vztahem k náboženství?

Problém islámských zemí spočívá v tom, že píší jiný letopočet. Zatímco města se opožďují oproti Evropě o 60 až 80 let, venkov vězí v 19. století a místy ještě hlouběji v minulosti. Velkou francouzskou revolucí nastoupila Evropa proces sekularizace a modernizace, zatímco islámský svět kráčel jinými cestami. Nyní se v důsledku globalizace naše cesty kříží. Satelitní televize, internet a cizinecký ruch pomaličku narušují nehybnou společnost i v islámských zemích. Jde pouze o to, z jakého základu se společnost vyvíjí a jaké síly jí stojí v cestě.

Co se týče skupiny Monty Pythonů, šestice talentovaných scénáristů působících v BBC zpočátku neměla název. Sešla se náhodou na konkrétním projektu, který měl řadu pracovních názvů, a posléze zvítězil Monty Python's Flying Circus. Seriál skečů pro velký ohlas přetrval tři sezóny a po odchodu Johna Cleese pokračoval pod názvem Monty Python. Spolupracovníci o nich hovořili jako o Pythonech a jak šel čas, skutečně se prosadil Monty Python i po formální a obchodní stránce. Jsem velkým fanouškem skupiny a podstatnou část jejich díla mám ve své videotéce. Jako technickou poznámku výtku přijímám, z hlediska textu a případné polemiky není ale důležitá.

Ač nerad, dovolím si také jednu technickou poznámku: Kazantzakis nemohl svůj román napsat v roce 1960, protože byl již tři roky po smrti. Ve skutečnosti román vznikl v roce 1952 a spisovatel byl za něj vyloučen z církve. Ta měla desítky let na to, aby se se zmíněným uměleckým dílem vyrovnala. Přesto po uvedení filmu došlo opět k veřejným protestům. Tyto protesty neutichly proto, že příslušné autority film shlédly, nýbrž proto, že v demokratické a liberální společnosti dost dobře nedokázaly prosadit zákaz uměleckého díla. Film se u nás promítal s několikaletým zpožděním a výsledkem byly, jak jinak, další protesty církevních hodnostářů, k nimž se přidalo i íránské velvyslanectví.

Slovo "pozdější" bylo v případě Scorseseho filmu plně namístě, neboť byl na plátna uveden o deset let později než Život Briana. O Kazantzakisově románu jsem neměl důvod se zmiňovat, protože jsem jej nečetl. Vaše zpochybňování, zda jsem ten či onen film viděl, ponechávám, pane Čéplö, raději bez komentáře.

Skutečným cílem mého příspěvku bylo ukázat na konkrétních případech, že znevažování a zpochybňování svých hodnot je pro západní kulturu vlastní. Čím jiným je ostatně celá tvorba Monty Pythonů? Ve své době překračovali všechny myslitelné hranice, cílevědomě provokovali, používali sexuální narážky, vulgarismy, zesměšňovali náboženské cítění i vlastenectví. A prostředí BBC bylo natolik svobodomyslné, že největší kritikou bylo, když se vedoucí programu zeptal: "Promiňte, viděl jsem záznam Pythonů. Musí John Cleese říct ve svém skeči "hajzl" dvakrát?" -- "Jo, myslím, že jo." -- "Dobrý, já se jen ptám," zavřel dveře a šel pryč.

Mohl by podobný pořad vzniknout v arabské televizi a byli by jej diváci schopni a ochotni přijmout? Můžete mi, pane Čéplö, sdělit název jediného arabského filmu, který by aspoň vzdáleně překračoval hranice nepřekročitelného, jako je Život Briana nebo Poslední pokušení Krista? Co by se stalo s Pythony, kdyby místo vzniku křesťanství zparodovali vznik islámu? Žili by ještě, kde a pod jak silným policejním dohledem?

Jediná kinematografie, která v islámském prostředí stojí za zmínku, je íránská. Za posledních osm let jsem viděl asi deset filmů s dobrým příběhem a poklidným tempem vyprávění. Byly v nich ale i jasné známky cenzury a autocenzury: tabuizovaný sex v jakékoli -- i verbální -- podobě, kontakt mužů a žen omezen i ve zcela neškodných situacích na pohledy a letmé doteky prstů. Pochopitelně chyběla náboženská a politická témata.

Ano, karikatury se v arabských novinách objevují. Ve valné většině ovšem platí, že útočí na Izrael a USA, případně se dotýkají neškodných rodinných témat. Vím vlastně o jediném případu, kdy spisovatel použil satirickou metaforu týkající se náboženství. Byl to Salman Rushdie v knize Satanské verše. Autor jen v posledních deseti letech změnil tuším třicetkrát bydliště a ochrana jeho života stojí britskou vládu milion liber ročně. Duchovní vůdce Íránu na Rushdieho vyhlásil fatvu a za jeho hlavu přislíbil odměnu. V Tokiu byl ubodán japonský překladatel, v Miláně zraněn italský a norského překladatele pro změnu zastřelili. Desítky dalších lidí zahynuly při protestech. Kniha byla v muslimských zemích zakázána a na mnoha místech veřejně pálena. Rushdiemu nepomohla ani opakovaná omluva a podle mnohých bude čelit hrozbě atentátu navždy. Holt se dopustil zbytečného a provokativního znevažování určitého náboženství. Smůla.

Nizozemský režisér Theo van Gogh natočil dokument o týrání žen v muslimských rodinách. Dopustil se tím znevažování náboženství, které jeho stoupenci berou smrtelně vážně a byl proto zavražděn. Holt smůla. Rozumný člověk by měl vědět, kde jsou jeho meze.

Larry Flynt, magnát podnikající v pornoprůmyslu, kdysi zesměšnil ve svém plátku evangelického fanatika Jerryho Falwella, zakladatele ultrapravicové náboženské organizace Morální většina. Karikatura byla mimochodem krajně nevkusná -- Falwell v ní souloží s vlastní matkou. Věc skončila u soudu, který Larry Flynt po mnoha peripetiích vyhrál s poukazem na první dodatek americké ústavy zaručující svobodu slova a tisku. V demokratické společnosti může špatný vkus přinést ostudu a pohrdání, ale nepovede k trestnímu stíhání. Tato událost se později stala námětem pro film Lid versus Larry Flynt režiséra Miloše Formana, kterému tento umělecký počin dodnes někteří svatouškové a samozvaní ochránci morálky nemohou odpustit.

Karikatury v dánském časopise patrně neměly žádný hlubší význam a dost možná byly i nevkusné. V tom případě si zaslouží veřejnou kritiku. Nikdy ale zákaz. Demokratická společnost má pozoruhodně mnoho samočisticích mechanismů, jak se nevkusu bránit. Svědčí o tom reklama Mountfieldu s hamižným Židem stažená z televizního vysílání po negativní reakci ve sdělovacích prostředcích.

V době, kdy hoří budovy a hrozí atentáty ale nejde o náboženskou svobodu, nýbrž o svobodu slova a v širším smyslu slova o pojetí svobody vůbec. Svoboda nikdy nebyla a nebude bezbřehá. O její hranice se vedly, vedou a budou vést urputné boje. Na počátku 70. let panovalo v USA svobodomyslné prostředí. O dvacet let později se američtí liberálové nestačili divit nástupu konzervativní náboženské pravice a v současnosti se vede naprosto regulérní zápas o Darwinovu evoluční teorii na amerických školách.

Jordánský král Abdalláh II. označil prorokovu urážku za ničím nezdůvodnitelný zločin. Mně ale připadá společnost, ve které je otištění karikatury zločinem a kde provokativní myšlenka může přivodit smrt, jako společnost nemocná a nehumánní. Muslimové jsou už dávno součástí Evropy a dnes neprobíhá zápas o nic menšího, než jestli je dokáže Evropa integrovat nebo si islamisté přizpůsobí Evropu k obrazu svému. A nemylme se, že se nás tento zákaz netýká. I my máme své náboženské obce a v nich není každý tak liberální jako kněz, který mi s chutí vyprávěl vtipy, jimiž jsem okořenil svůj předchozí text. Jednou se může stát, že budeme muset vybojovat bitvy, o kterých jsme si mysleli, že byly rozhodnuty v dávné minulosti.

Tak, jako bych se Slavomírem Čéplö jen velmi obtížně shodl nad pojmem "věcná a lidsky tolerantní polemika", někteří lidé v České republice by se mohli ošívat nad tím, co vše lze zahrnout do pojmu "zbytečné a provokativní znevažování náboženství".