Vymyslel jsem si mírně gigantický projekt a dopadl jako člověk, který vstoupí do hlubokého lesa, přičemž netuší, jak je ten les hluboký, teprve v lese zjistí, že les je daleko hlubší než hluboký a ve chvíli, kdy se ztratí dočista, přijde na myšlenku, že vstoupil do hlubokého lesa. Je-li takový člověk zachráněn a nemusí podstoupit dobrodružství Mařenky a Jeníčka s majitelkou perníkové chaloupky, tak trochu lidožravou, řekne: "To byl ale hluboký les, než mě našli..."

Právě jsem složitě vysvětlil i s archetypickým odkazem na pohádkové motivy, kterak jsem vstoupil do katalogů knihoven a to, že mne ta baba perníková nespolkla, je dílo pusté náhody. Když zrovna nelistuji katalogy, čtu knihy, pokud možno zvíci nejméně 1000 stran, které mají obvykle podtitul "Stručný nástin problematiky". Pokud nečtu, jednám s rozličnými lidmi, pokud možno významnými, a to především o tom, s kým významnějším bych ještě mohl jednat. Pokud nejednám, telefonuji, pokud netelefonuji, píši dopisy, odpovídám na vzkazy elektronické pošty a ve volných chvílích se probudím v autobuse 193 s hrůzou, že jsem zase stihl asi tak polovinu ranního předsevzetí.

Sáhodlouhý popis zde slouží k úvaze na kloudnou odpověď po otázce, kterou mi položila babička z přízemí, co z toho ze všeho mám? Že je to se mnou jako s jejím synem, který se dal na politiku, nic z toho nemá, jen furt někde lítá - a to všechno bylo způsobeno tím, že byl, jak se vyjádřila, málo lískán.

Jak tak po desetiletí pozoruji různé politické scenérie, mělo být lískáno velké množství lidí od politiky, ale úvahy na podobná témata nejsou v zásadě k potřebě.

Blíží se volby a vzduch houstne. My, obyčejní lidé, si myslíme, že venku mrzne, teplota je úděsně pod nulou, pokud není jinovatka, je sníh a pokud není sníh, je led. Omyl. Na politickém barometru setrvalá níže, jak zpíval Karel Kryl. Pravé peklo. Obrovský mráz a současně nesnesitelné vedro. Zkrátka Luciferův ráj. Co jsme komu udělali, my nevinní hříšníci, že? Politické strany sčítají preference, kalkulují, žhaví počítače a s nimi své analytiky, z matrací špiclů a fízlů vytahují na světlo boží aféry do matrací pro tyto pády uložené, média běsní a politici ještě více, převážně na sebe navzájem, takže konce jsou konci manželské hádky, kdy už je zapomenut předmět sporu, ale zůstává otázka, kdo tady řve a kdo na koho.

Nepochybuji v nejmenším o tom, že technika, moderní věda, všechno co je k mání a k ruce, je používáno, aby počítače spočítaly strategie a příslušné tahy a protitahy té složité politické šachovnice s nepravidelnými pravidly. Ale přesto jsem přesvědčen, že veškeré spoléhání na chladný mozek počítačových šachových velmistrů politiky, nakonec prohraje v souboji s nevypočitatelností lidské povahy a charakteru - a náhoda, nepřítel všech dokonalých plánů opět zvítězí.

Svou teorii o Bartomějské noci, tedy zákeřném vraždění hugenotů a to ještě v odlesku svatby, tedy veselky, která skončila masakrem, jako počátku událostí daleko rozměrnějších jsem dovedl k závěru, že ta jediná noc poznamenala před několika staletími Evropu natolik, že nedůvěra a strach (obvyklý cíl zákeřných metod teroristů všech dob) nakonec vedly k nekonečným válkám, které skončily jako všechny války -- konečným vyčerpáním sil. A nervů.

Abych se zachoval v duchu svých bloudění mezi katalogy vědeckých knihoven, zavolal jsem doporučené historičce, která pravila s opatrností všech vědců, že "má hypotéza o psychické zátěži evropské politiky a života vůbec v zorném úhlu Bartolomějské noci je moje zcela soukromá hypotéza" a následně mně vysvětlila souvislosti vlády Jana Lucemburského s pravěkem Eskymáků, sumerských hliněných tabulek a věčných egyptských pyramid. Tak kolem půlnoci se dostala sotva na práh kolébky lidstva. Zato mne utvrdila v poznání, že některé ženy (které po léta studují nejvhodnější kombinace ženského šarmu a žensky lstivé inteligence) dokonale ovládají odzbrojující metodu.

Totiž: chovají se ve stylu slavného westernu Tenkrát na Západě. Do místnosti vstupují zásadně tak, že místo kliky u dveří používají střelbu z velkorážních brokovnic a koltů a ještě v modravém oblaku dýmu střelného prachu se počínají plaše divit, proč vzbudily, proč vzbuzují a hlavně, proč vzbuzovat budou tolik zájmu ? Pro názornost. Hlavní hrdinka (Claudie Cardinal) je ve skutečnosti hlavní hrdina (Charles Bronson). A naopak.

Čímž se dostávám k tomu, proč opět píši do Britských listů. Z důvodů proroctví. Prorokuji, že letošní volební kampaň bude nejbrutálnější volební kampaní od pádu komunistické vlády.

Soupeři už vyhodili nebohého sudího z ringu přes provazy, aby nepřekážel, a pustili a pustí se do sebe tak, že se nemáme na co těšit.

Bůh ochraňuj (jako vždy) Anglii, a když už bude v tom, mohl by myslet i na nás.