Těžko lze ale popírat, že nad touto úrovní existují další, které zasazují celý vztah do určitého kontextu. Vymanit se z těchto hranic umožňuje i takový "intelektuální luxus" jako všímat si působení reality show na názorové spektrum v médiích.

To ještě nemusí být finální úroveň. Názorové spektrum lze zase sledovat z hlediska jeho výsledných hodnot (např. zasazení reality show do tradičního etického rámce společnosti). Na další úrovni je výslednice tzv. vážených názorových hodnot reziduem pro jeden z možných metodických přístupů ke studiu společnosti.

Jak je vidět, úrovní (s objektivními meziúrovňovými přechody) může být více a ne vždy musejí směřovat takto navrženým směrem. Není také nutné se vždy nějak intelektuálně pohoršovat, jak je která reality show nemravná nebo nebezpečná. Pohoršení totiž není podstatou intelektuality, jak je v článku novin s korespondujícím jménem nepřímo řečeno. Lze vcelku vyrovnaně a bez emotivního nádechu konstatovat, že existence reality show i její kladné názorové přijetí může představovat konsekventní děje.

Z určitého hlediska lze totiž masovou kulturu (jejímž vrcholem reality show v současnosti je) považovat za destruenta umění. Masová kultura využívá tradičních smyslových médií umění (např. hudba -- popmusic, výtvarnost -- spotřební design) jako čistě ekonomického, směnného vztahu mezi producentem a konzumentem. Nedá se to ale považovat za diktát, jak bývá často uváděno, ale za proces, který vůbec nic nepřikazuje.

Ten proces je velmi interaktivní. Producent velmi pečlivě zjišťuje, co konzument pozitivně přijímá. To je posléze hojně předkládáno, tudíž lze celý proces označit za učebnicově demokratický. Pro tržní hospodářství je to zároveň příklad ideální směny, kdy se nabídka přesně řídí poptávkou.

Naopak umění, které přichází o exkluzivitu ve využívání prostředků sdělení, je vlastně velmi diktátorské, protože názorová interakce rozhodující o jeho přijetí nebo odmítnutí (umělec -- kritik -- nanejvýš tzv. odborná veřejnost) je jen elitním společenským segmentem. Zatímco showbyznys zprostředkovává požadavky konzumenta a je tak spoluvytvářen masou (lidem), elitářské umění vyžaduje podřízení se jeho diktátu:).

Tento politický rozbor vztahu mezi showbyznysem a uměním ještě pochopitelně neznamená nepřítomnost umění v popmusic a v designu, stejně jako nepopírá existenci umění. Hovoří o tom, že postavení tradičních společenských elit prochází změnami. Je to právě možné ukázat na článku v LN, kde je podobným způsobem zbavována svých výrazových prostředků, podobná a velkou měrou související elita, tedy intelektuálové.

Samotná deklarovaná a velice otevřená opozice autora vůči intelektuálům svědčí o jakémsi pokračování toho nepochopitelného postoje vůči intelektuální vrstvě (stejně jako vůči svobodnému umění) během vlády komunistické strany. Pro stát dělníků a rolníků znamenaly tyto potenciální a zároveň skutečně potentní elity předpokládané nebezpečí. V samotném principu je tento postoj podepřen argumentem, že hlavní slovo v otázkách oficiálních společenských hodnot má zdroj moci, což je podle částečně přesné Marxovy abstrakce oprávněný držitel výrobních prostředků, tedy lid. Byla to lidová demokracie, kde intelektuálové oficiálně nebyli, pouze pracující inteligence se krčila na chvostu základní společenské hierarchie.

Dnes už se slovo lidová nepoužívá, ačkoli naše ústava praví, že jediným zdrojem moci státu je tentýž lid. Asi je to správné a rozhodně to není tak patetické.

Lid už totiž nefiguruje jako držitel výrobních prostředků. Tak figuroval dříve, kdy skutečným vlastníkem byl stát.

Dnes je jím však soukromý vlastník, který v mnoha případech narostl do rozměrů kapitálového státu. Těžko říct, do jaké míry je pro něj intelektuál nebezpečný nebo užitečný, ale lidový odpor k intelektuálům, původně zamýšlený jako preventivní ochrana stutu quo, jakoby přetrvával. Intelektuálové jsou zde představováni jako pedantská, úzkoprsá a negativistická komunita, spíše jako sekta, která trpí svojí vlastní vnitřní nesvobodou, a je tedy přehnaně verbálně agresivní, a která se opírá o staromilskou tradici nějakého předchozího, neexistujícího světa.

Takový despekt vůči intelektualitě tu přitom zastává tradiční a často mezi prvními zmiňovaný druh intelektuála, tedy novinář. Vždyť média, která chtějí seriózně pracovat s realitou a informacemi o ní, jsou také tradičním prostředkem k intelektuální konfrontaci, jako je tomu v třeba v případě hudby a umění.

Tato skutečnost, ačkoli nemůže nic vypovídat o novinářích obecně, je přesto znakem eroze tradičních společenských elit, stejně jako je jím destrukce a marginalizace umění.

To, že takový názor existuje, je samozřejmě v pořádku. Nelze nic namítat proti tomu, že je součástí názorového spektra nějakého média. Na rozdíl od tzv. lidové demokracie mohou být ve skutečné demokracii veřejně konfrontovány všemožné názory. Skutečný názor by ale měl být zplozen intelektuálně a je nečekané, pokud se naopak proti intelektu staví do opozice.

Na závěr by bylo určitě zajímavé trochu si "zaintelektualizovat", jaké jsou příčiny takového vědomého distancování se od stavovské identity. Některý intelektuál by mohl říct, že je to relikt totalitního myšlení.

Není. Je to spíš důkaz toho, že celá věc je v souladu s českou ústavou. Je to víceméně důkaz toho, že lidová demokracie přichází teprve tehdy, co byla oficiálně odmítnuta jako archiválie totality. A velmi dobře se jí daří:).

Pozn. JČ: Pravou demokracií v "umění" (anebo po jeho negaci "reality show") je právě to, že do ohniska zájmu se dostávají úplně obyčejní lidé, kteří "nic neumějí", jsou často pitomí, prostě jen "jsou". Navzdory své obyčejnosti a často pitomosti se stávají centrem zájmu, protože bylo objeveno, že lidi obyčejnost a pitomost zajímá -- zřejmě proto, že v tom vidí sebe... Připomínám to jen proto, že toto téma "obyčejnosti", "hlouposti" a "neschopnosti", které se stává hvězdným ohniskem zájmu médií, bylo na Západě po vzniku reality show často konsternovaným námětem mediálních diskusí...