Začátek íránského jaderného programu vypadal takto: Američané dodali v roce 1967 Teheránu pětimegawattový reaktor, schopný ročně vyprodukovat 600 gramů plutonia. Štěpný materiál z tohoto jediného zařízení by tedy postačil k vyrobení běžné jaderné pumy zhruba za 18 let. Tři roky na to Írán ratifikoval zmíněnou smlouvu o nešíření jaderných zbraní. To však již v Amirabádu běžel program přepracování vyhořelého paliva a také práce na konstrukci vlastní jaderné bomby. V USA, Británii,  Francii, Německu a dalších zemích studovaly tisíce jaderných expertů. V USA, Francii a Německu byly také smluvně zajištěny dodávky obohaceného uranu, ale vlastní program obohacovaní na bázi laserové technologie byl přesto zahájen již v roce 1975. O rok později si režim tajnou smlouvou s Jihoafrickou republikou pojistil ohromné roční dodávky v řádu desetitisíců tun oxidu uranu. Když začala islámská revoluce, Írán již provozoval  celkem šest reaktorů. Po celou dobu byly vztahy mezi USA a Íránem na velice dobré úrovni.

Dnes se nám předkládá k věření, že šíitští radikálové netouží po ničem jiném než po zbraních hromadného ničení, kterými by zaútočili na západní svět. Islámská revoluce však ve skutečnosti probíhající program vývoje jaderných zbraní prakticky zlikvidovala. V jednu chvíli údajně v zemi zůstalo jen 13 - slovy třináct - vyskoškolsky vzdělaných odborníků na jaderné technologie. Impulsem pro obnovení programu vývoje jaderných zbraní se stalo až nasazení iráckých chemických zbraní během války v 80. letech. Jaderný program je přitom pod kontrolou radikální, ale ne příliš technicky kompetentní milice Pasdarán, která iniciovala i vývoj raket dlouhého doletu. Důvěryhodné informace o stavu obou těchto programů není právě snadné získat. Již od roku 1992 například CIA pravidelně vydává  alarmující zprávy, podle nichž Írán bude mít jadernou bombu nejpozději do deseti let. Je možné, že poslední z těchto zpráv se ukážou jako pravdivé, ale nevěřím tomu, že Američané doopravdy vědí něco více, než co jim napovídaly exilové opoziční organizace, jejichž veškeré naděje se upínají k zahraniční intervenci. 

K informacím o stavu americké armády, které přináší Černého článek, mohu dodat jen to, že úvahy o útoku pozemních sil jsou podle všeho zcela mimo momentální možnosti Američanů. Vojenské letectvo i námořnictvo (s výjimkou námořní pěchoty) však válkou v Iráku prakticky neutrpěly. Nicméně protože se Írán poučil z izraelského náletu na irácký reaktor v Osiraku, jeho jaderné kapacity jsou rozptýleny na velké ploše a nebylo by vůbec snadné kompletně je zničit útokem ze vzduchu. Nelze tedy předpokládat, že by se USA do akce s podobně nejistým výsledkem nějak hrnuly. Navíc politické, vojenské i obchodní vztahy Íránu a Ruskem a Čínou jsou na mnohem vyšší úrovni, než na jaké kdy bývaly vztahy těchto zemí s jednohlasně odsuzovaným agresorským režimem Saddáma Husajna. Takže útok by sebou nesl riziko nedozírných mezinárodněpolitických důsledků. Připoměňme v této souvislosti, že ČLR je v danou chvíli patrně jedinou zemí na světě, v jejíchž štábech se uvažuje o ozbrojeném konfliktu s USA s opatrným optimismem (při volbě vhodné asymetrické strategie atp.).

Takže pokud Bush docela nezešílí, válka nebude. Ledacos však nasvědčuje americké snaze podpořit v Íránu povstalecká uskupení menšinových etnik.

Kromě toho je možné, že se již brzy bude více hovořit o Pákistánu než o Íránu. Vláda této země na přání USA nejprve zakládala afgánské Talíbány, aby dnes pomáhala při jejich pronásledování. Mušarafova vojenská vláda proto byla silně nepopulární dokonce ještě před tím, než vešlo ve všeobecnou známost, že USA se rozhodly radikálně zlepšit vztahy s Indií a Pákistán přesunout do pozice druhořadého spojence. Tento posun je o to zřetelnější, že jej doprovází prodej americké jaderné technologie Indii. A druhý významný pákistánský spojenec, Čína, není souběžně s tím schopen plnit své závazky v oblasti dodávek zbrojní technologie. Rusko se totiž kategoricky postavilo proti reexportu svých motorů RD-93 pohánějících společný čínskopákistánský bojový letoun FC-1. Prezident Mušaraf tedy nesedí ve svém křesle příliš pevně a pokud by byl svržen, jeho pravděpodobně mnohem radikálnější nástupce zdědí jaderný arsenál.