Film se má odehrávat během zasedání NATO v Praze r. 2002. Na toto zasedání vysílá CIA do Prahy specialistku na české záležitosti, která umí česky, dosud však nikdy v ČR nebyla. V Praze specialistka začne spolupracovat s majorem Zemanem, o němž vyjde najevo, že je přece už dlouhá léta agentem CIA, poté, co byl naverbován americkou rozvědkou někdy v šedesátých letech.

Ta informace jde opravdu k jádru českého "traumatu" z doby komunismu. Příběhy majora Zemana byly zábavným televizním seriálem, který se lidem líbil. Zároveň to však byla bezostyšná politická propaganda ve prospěch komunistické totality. Vždyť to pamětníci vědí: Nic se za komunismu nedalo udělat, pokud to nemělo řádný "ideologický", "třídní" nátěr. Sám Václav Havel psal v jednom ze svých esejů ze sedmdesátých let, že občan byl nutně součástí komunistického systému a nutně s ním kolaboroval už jen tím, že v něm vůbec žil. Nebylo vyhnutí. Existovala, samozřejmě, různá míra kolaborace s komunistickou totalitou.

Navzdory protestům antikomunistů zůstal u "obyčejných lidí" major Zeman zřejmě populární i dlouho po pádu komunismu. Jak populární byl za komunismu, to nevíme, tehdy se sledovanost pořadů nezjišťovala. Víme však, že populární musel být, když se ho před nedávnem - navzdory protestům antikomunistů - rozhodla znovu odvysílat nejprve komerční Prima, pak na Slovensku komerční Markýza, pak veřejnoprávní Česká televize a teď ten seriál znovu vysílá televize Prima. V honbě za sledovaností těmto televizím vůbec nevadilo, že je major Zeman ideologicky "poškozené zboží".

Normalizační komunismus sedmdesátých a osmdesátých let byl konzumeristický. Husák a jeho společníci nepožadovali od občanů upřímné, vášnivé nasazení ve prospěch komunistického ideálu, jak se snad to očekávalo někdy v padesátých letech. V období tzv. "normalizace" stačilo, když člověk projevoval režimu podporu zcela pokrytecky - v soukromí si mohl myslet, co chtěl. Za takovou neupřímnou podporu režim občana odměňoval svým mírným, nedokonalým, ale stabilním přístupem k spotřebitelským výrobkům "tábora socialismu".

A jedním z konzumních výdobytků normalizace byl jistě i seriál o majoru Zemanovi. Lidem bylo dovoleno bavit se u napínavého příběhu, pokud byli ochotni s tím spolknout i ideologickou omáčku. Dovedu si představit, že většině televizních diváků byla ta ideologická omáčka naprosto jedno, prostě se před televizní obrazovkou bavili u detektivky.

Všechno za komunismu muselo však mít dvojí účel: zábavný a politicko-ideologický. Vzpomeňte například na filmovou komedii "Jak utopit dr. Mráčka" - je to zábavný film o vodnících, ale ke konci se to zvrtne a vodníci se stávají zosobněním poraženého třídního nepřítele, buržoazie, která odchází ze scény dějin a šťastný národ může dále budovat socialismus zcela nerušeně, bez jejich škůdcovství.

Jenže lidem, vystaveným politickému tlaku, který se nadto skoro každých deset let diametrálně ideologicky měnil, začne být "ideologická náplň" dříve nebo později jaksi putna. Chtějí se bavit a žít a bude-li někdo od nich vynucovat nějaké politické či morální výroky, řeknou nakonec vždycky, cokoliv se od nich chce - protože vědí, že za pět let se po nich bude chtít zase něco jiného.

Dramatické odhalení, že "všechno bylo jinak", a major Zeman byl ve skutečnosti "vždycky agent CIA", vypovídá hodně o zkušenosti lidí, kteří trpěli útlakem. Chtějí se bavit a "vznešené hodnoty", ideologie ať ta či ona, je neinspirují. Vždyť všechno mohlo být vlastně vždycky úplně obráceně.

Kdysi jsme předstírali, že milujeme Sovětský svaz, proč teď nepředstírat, že jsme vždycky vlastně milovali Západ a Spojené státy...

Média mohou, tak jako kdysi, tvrdit, že existují jediné, jasné, pevné a neměnné hodnoty, lidem je to, jak se zdá, ale jaksi jedno...