Není proto divu, že zároveň kulminovaly snahy dostat jaderné zbrojení pod kontrolu. Bylo koneckonců i v zájmu stávajících jaderných mocností nezvyšovat počet konkurentů, a proto byla v roce 1968 podepsána "Smlouva o nešíření jaderných zbraní", která vstoupila v platnost dva roky později.

Cílem této smlouvy byla podpora mírového využívání jaderné energie, zabránění šíření jaderných zbrojních technologií a postupné jaderné odzbrojení. Poslední bod stojí za podtržení. Všech pět jaderných mocností, tedy Sovětský svaz, USA, Velká Británie, Francie a Čína, po podepsání smlouvy svůj jaderný arzenál ve skutečnosti dálo posilovalo a počet jaderných náloží a jejich nosičů kulminoval až v roce 1986. Od té doby se v důsledku strategické porážky SSSR podařilo několika odzbrojovacími dohodami počet jaderných zbraní poněkud snížit, nicméně probíhala jejich modernizace -- tedy zvýšení ničivé síly, přesnosti a doletu těchto systémů.

Nejnověji podepsaly Rusko a USA v květnu 2002 v Moskvě smlouvu o snížení stavu strategických jaderných zbraní (SORT), kde se oba státy zavázaly snížit do konce roku 2012 počet rozmístěných jaderných hlavic dlouhého doletu na 1700 -- 2200. Výsledkem těchto nesporně pozitivních procesů je, že zatímco v dobách mého dětství byly jaderné zbraně schopné zabít každého obyvatele této planety 70x, nyní už jen, (také proto, že nás výrazně přibylo), řekněme, 30x. Všichni to, myslím, oceníme a bude se nám spát lépe.

Ke "Smlouvě o nešíření" se podpisem postupně připojilo 188 zemí, nicméně odmítly tak učinit Indie a Pákistán s tím, že pokud vlastní zbraně pět jaderných mocností, mají také právo na "ochranu svých zájmů". Ke smlouvě byly ochotny přistoupit jen jako jaderné státy. V nedávné době provedly obě země zkušební jaderné výbuchy, aby světu manifestovaly svou příslušnost k nukleární elitě.

Zvláštní je pozice Izraele. Ani ten se ke smlouvě nepřipojil, ale zároveň nikdy nedal najevo, že jaderné systémy vlastní. Vše spojené s touto otázkou je v Izraeli předmětem nejpřísnějšího státního utajení. Jaderný technik, který emigroval a z ideových důvodů vynesl na veřejnost některá fakta o zbrojním programu, byl tajnou službou unesen a odsouzen na doživotí. Dnes se mezi experty o izraelské jaderné výzbroji nepochybuje a počet náloží je velmi přibližně odhadován na 200 kusů. Izraelská vojenská doktrína je založena na udržování stálé technologické převahy nad okolními muslimskými státy a její nedílnou součástí je nepřipustit za žádnou cenu získání jaderných systémů do rukou protivníků.

Z hlediska mezinárodního práva jsou nicméně všechny výše zmíněné země vlastně čisté -- protože smlouvu nepodepsaly, nemohou být ani nařčeny z jejího porušování. Státy světa je dnes možné rozdělit do tří skupin. V první lize jsou země, které jaderné zbraně vlastní či jsou schopny je bez potíží vyrobit. Leč nečiní tak, ať už z důvodu smluvních závazků či jiných důvodů. Zcela jistě by bez problémů jaderné bojové systémy vyrobilo například Japonsko, které má vynikající výzkumný a technologický potenciál. Je ovšem traumatizováno svou krutou historickou zkušeností. Jiným příkladem je Brazílie. Jedná se o bohatý a bohatnoucí stát, který ale vzhledem ke své geografické poloze nemá kolem sebe protivníky, se kterými by soupeřil nebo měl výrazné pohraniční spory. Dalším adeptem by mohla být i Kanada, která má významnou surovinovou základnu i vyspělý jaderný průmysl, ale opět jí schází politická motivace k podobnému kroku.

Do druhé ligy patří země, které určitý jaderný potenciál či ambice mají, nicméně nejsou technologicky nezávislé. Do třetí skupiny můžeme zařadit země vzhledem k jejich hospodářskému a technickému zaostávání bezvýznamné či země bez jaderného programu. Ze států tzv. druhé ligy se v minulosti ocitly v podezření, že se pokouší jaderné zbraně vyvíjet, celkem čtyři země.

V 80. letech minulého století měl jaderné ambice Irák. Jeho zbrojní program ale sabotážemi a atentáty úspěšně narušoval izraelský Mossad, a když ani to nestačilo, Izraelci irácké jaderné centrum těsně před dokončením vybombardovali. Jednalo se pochopitelně o citelné porušení mezinárodního práva, ovšem právě tento útok spolu s porážkou Iráku ve válce o Kuvajt byly hlavním důvodem, proč se jaderné zbraně nedostaly do rukou jednoho z nejrepresivnějších režimů na světě.

Pokud jde o dalšího hříšníka -- Libyi, ta byla signatářem smlouvy již v roce 1975. Opakovaně ale byla obviňována z jejího porušování. Poté, co se Kadáfí rozhodl stát polepšeným diktátorem, oznámila Libye v prosinci 2003 po rozhovorech s USA a Velkou Británií, že materiály, vybavení a programy na výrobu mezinárodně zakázaných zbraní odstraní. V rámci tohoto prohlášení přiznala i svůj tajný program vývoje a výroby jaderných zbraní. Následujícího roku se Libye podřídila systému mezinárodních bezpečnostních záruk. Zpětně lze říci, že Libyi se nepodařilo dotáhnout zbrojní programy do konce nikoliv proto, že by nechtěla, nýbrž z důvodu přecenění svého potenciálu.

Severní Korea se na seznamu podezřelých ocitla již počátkem 90. let. Jako jediná země na světě opakovaně kladla překážky kontrolám mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) ve svých jaderně energetických zařízeních a po celý ten čas vedla s USA psychologickou válku. Spojené státy se snažily uplatnit metodu cukru a biče, tedy vojenských hrozeb střídaných projekty hospodářské pomoci. USA, Jižní Korea a Japonsko dokonce vytvořily konsorcium, jehož cílem byla výstavba dvou bloků tlakovodních energetických reaktorů v Kumho v Severní Koreji, které by nahradily staré vojensky zneužitelné grafitové reaktory dodané SSSR. Tato nabídka byla pro Severní Koreu nesmírně výhodná, neboť na oplátku by se pouze zavázala k tomu, co již stejně jako signatář smlouvy měla dodržovat -- tedy nevyvíjet jaderné zbraně (navíc měly být zastaveny zkušební přelety severokorejských raket přes území Japonska). Následovala rovněž významná potravinová a surovinová pomoc.

Jediným výsledkem této tragikomedie o mnoha dějstvích bylo, že KLDR v lednu 2003 definitivně ohlásila své odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a v únoru letošního roku následně oznámila, že vlastní jadernou zbraň. Experti odhadují, že KLDR skutečně disponuje štěpným materiálem dostatečným k vyrobení dvou jaderných pum. Zatímco dříve kladla Severní Korea zástupcům MAAE při kontrolách nejrůznější překážky, v posledních třech letech je pro změnu do země nevpouští vůbec. Severní Korea je první zemí, která od smlouvy za 35 let trvání její platnosti odstoupila a porušila její podmínky.

Za posledního a nenovějšího hříšníka v oblasti jaderných technologií je pokládán Írán. Jeho případ je ozvláštněn dlouhodobě nepřátelskými vztahy s USA, které se datují již od dob svržení šáha a obsazení amerického velvyslanectví během islámské revoluce. Jaderný program Íránu lze rozdělit do dvou částí. Civilní část zahrnuje jadernou elektrárnu Bushehr, původně rozestavěnou německou firmou Siemens. Je nutné poznamenat, že tlakovodní elektrárny tohoto typu nepředstavují prakticky žádné riziko vojenského zneužití a postup prací byl po celou dobu výstavby pod přísnou kontrolou MAAE. Ta projekt podporovala a nadále podporuje. Americká vláda od počátku k projektu zaujala krajně nepřátelské stanovisko, aniž by byla schopna doložit, v čem riziko vojenského zneužití spočívá. Elektrárny stejného typu se totiž ve světě i v USA běžně vyskytují (patří k nim i náš Temelín) a jsou považovány za vysoce bezpečné.

Po diplomatickém naléhání ze strany USA došlo k přerušení západoevropských dodávek a výstavbu převzali Rusové. Ruský generální dodavatel nabídl dvě zakázky rovněž českým firmám, jmenovitě ZVVZ Milevsku, které mělo dodat vzduchotechniku, a Škodě Praha, která se měla podílet na konzultačních službách (mělo se jednat o posuzování kvality ruské technologie, nikoli o vývoz technologie či strategicky důležitých informací). Předpokládaný objem těchto zakázek se měl pohybovat v řádu mnoha desítek miliónů amerických dolarů. Na přání americké strany byl dokonce přijat zvláštní zákon, který v rozporu s obchodními zájmy České republiky těmto dodávkám zabránil. Jediným zdůvodněním podezření z americké strany bylo tvrzení, že země tak bohatá na palivové zdroje, jako je Írán, nepotřebuje stavět a provozovat jadernou elektrárnu. Totéž bychom ale mohli tvrdit i o Rusku či o Mexiku...

Na druhé straně existuje ale i část íránského jaderného programu, kterou bychom mohli zdvořile nazvat výzkumnou a o které patrně z pouhé zapomnětlivosti nebyla MAAE až donedávna vůbec informována. Je prokázáno, že Írán pokoutně zakoupil od Pákistánu technologie, které slouží k obohacování uranu a mohou být snadno vojensky zneužitelné. V tomto případě je kritika Íránu opodstatněná.

V současnosti Írán jaderné zbraně nevlastní ani je není schopen bezprostředně vyrobit, nicméně zvýšená pozornost a diplomatický nátlak jsou zcela na místě.