Zvlášť podivný je přístup Ruska, které oficiálně udržuje s USA dobré vztahy a dokonce se pokládá za jejich vlažného spojence. Na druhé straně si ponechává nesmyslně vysoké stavy raketových vojsk a jaderných prostředků nashromážděných v dobách studené války. Tato část armády je vydržována na úkor konvenčních sil, které mají zastaralou výzbroj, mizerný výcvik a nízkou bojovou morálku. To je jednou z hlavních příčin protahování vojenské kampaně v Čečensku. Federální ruská vojska se nevyhnula takovým blamážím jako je týdenní neúspěšné obléhání vesnice hájené 200 lehce vyzbrojenými povstalci desetitisícovou těžce vyzbrojenou ruskou armádou podporovanou vrtulníky a letadly. Ruská generalita je evidentně příkladem velení, které se vždy s nadšením připravuje na vedení války minulého století. Z hlediska obrany Ruska je taková politika zjevně nesmyslná a vzbuzuje obavu, jaká je současná vojenská doktrína této země.

Spojené státy je možné podezřívat z mnohých hříchů, ale rozhodně ne z úmyslu rozšiřovat počet vlastníků jaderných zbrojních systémů. Už jen z tak přízemního důvodu, že by si tím podkopávaly vlastní velmocenské postavení. Američanům se pochopitelně nelíbí jaderný program Indie a Pákistánu -- otázkou zůstává, co s tím mohou dělat. I přes své postavení jediné supervelmoci nejsou ředitelem zeměkoule a mocenský vzestup Indie, Číny a řady jiných zemí je nezadržitelný. USA vyvinuly značný diplomatický tlak, aby Indii a Pákistán od jaderných testů odradily -- s nulovým výsledkem. Indie v oblasti jaderného výzkumu dlouhodobě spolupracovala s Kanadou, Sovětským svazem, ale i s USA -- první energetické bloky dodaly Indii v 70. letech firmy GE USA a AECL Canada. Od 80. let je Indie již plně soběstačná a svoji jaderně-energetickou strategii staví na bázi vlastní koncepce těžkovodních reaktorů. Tento typ je mimo jiné zajímavý svým vedlejším efektem -- produkcí plutonia. Jako země s vyspělou vědeckou základnou se Indie se dopracovala k výrobě jaderných zbraní sama.

Trochu složitější je případ Pákistánu. Tam byl od počátku 70. let minulého století v provozu blok jaderné elektrárny Kanupp, který dodala GE Canada. Poté navázal Pákistán úzké strategické spojenectví s Čínou. Obě země se totiž nemají rády s Indií, a jak známo, nepřítel mého nepřítele je zároveň mým přítelem. Číňané dodali Pákistáncům například blok jaderné elektrárny Chasnupp, ale významně "inspirovali" i pákistánský vojenský sektor. A je otázkou, nakolik by Pákistán bez čínské pomoci dokázal s Indií držet krok.

Ani blízký americký spojenec Izrael nezískal jaderný arzenál prostřednictvím USA. Svůj program zahájili Izraelci už v 50. letech za pomoci Francie a jako vyspělá země se záhy stali soběstačnými. Pokud jde o argumenty Karla Dolejšího o vojenském aspektu íránského jaderného programu v době šáhova režimu a jeho podpoře ze strany Američanů, byl bych v interpretaci těchto faktů velice opatrný. Daleko více platí vysvětlení, že Spojené státy, a ještě spíše konkrétní americké firmy, spolupracovaly s Íránem na komerční bázi. Pokud by Američané měli zájem na rozvoji íránského vojenského programu, mohli mu prodat přímo vojensky využitelnou technologii typu separátorů na výrobu plutonia či dokonce nukleární zbraně ze svého obrovského arzenálu. Argumentace pana Dolejšího by se dala aplikovat například na Kanadu, kde dodávky jejích firem měly v 70. a 80. letech obrovský podíl na rozvoji indického a pákistánského jaderného programu při vědomí, že obě země nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Tato spolupráce byla utlumena až v první polovině 90. let, mimo jiné na přání USA, kdy již obě výše uvedené země byly plně soběstačné. Přesto si nikdo nedovolí Kanadu obviňovat z odpovědnosti za vývoj nukleárních zbraní v obou zemích. Podobně by bez dodávek technologie ze Sovětského svazu a později Ruska nikdy nedospěla k možnosti výroby jaderných náloží Severní Korea. Spolupráce obou zemí měla jistě významný politický a ideologický rozměr, přesto bych si nedovolil tvrdit, že Rusové zamýšleli dodat Severní Koreji jadernou zbraň.

Informace o 600 g plutonia ročně vyrobeného v Íránu za šáhovy vlády vypadá zdánlivě senzačně, ale ve tváři odborníka může vyvolat pouze shovívavý úsměv. Plutonium jako odpadní produkt rozpadových řad vzniká v každém z tisíců dnes pracujících energetických,vědecko-výzkumných,vojenských či průmyslových reaktorů a samo o sobě není ve formě součásti vyhořelého paliva bezcenné, jako spíše výrazně na obtíž. Například jeden energetický tlakovodní reaktor v Temelíně vyprodukuje ročně zhruba 250 kg plutonia. V dokončeném íránském Bushehru tomu mimochodem bude nejinak. Profesionální demagog by mohl tvrdit, že Česká republika je schopna díky plutoniu vzniklému pouze v jedné ze svých dvou elektráren vyrobit ročně na 50 jaderných náloží. Následně by bylo možné dedukovat, že Rusové prodejem svého projektu hodlali učinit z Československa vojenskou supervelmoc.

Jedná se o naprostý nesmysl -- je dobré vědět, že plutonium se vyskytuje ve třech rozličných izotopech s velmi rozdílnou možností vojenského využití. Navíc by bylo nutné vytvořené plutonium z paliva vyseparovat. Jedná se o nesmírně složitý a energeticky náročný fyzikální proces, kdy potřebné zařízení umí (naštěstí) vyrobit skutečně jen hrstka zemí ve světě. Právě to zůstává zatím největším technologickým limitem při výrobě z jaderných zbraní. Ve světě existuje řada typů reaktorů s velmi rozdílnou produkcí plutonia. Jeho množství ovlivňuje zvolené palivo a typ moderátoru. Pro vojenskou výrobu je nesmyslné zvolit lehkovodní reaktor, naopak vhodnou volbou je reaktor grafitový.

Pokud bych se měl vrátit k Íránu, na dodávkách pro íránský jaderný průmysl se v 70. letech podílel například německý Siemens a v Sovětském svazu v době šáhova režimu studovali íránští studenti jadernou fyziku. V globalizované ekonomice dneška je samozřejmostí, že na dodávkách velkých investičních celků, jako jsou jaderná zařízení, se podílí konsorcia složená často i z mnoha zemí.

O vojenském charakteru části íránského jaderného programu není možné mít žádných pochyb. Existenci rozsáhlých průmyslových kapacit pro obohacování uranu není možné odůvodňovat potřebami energetického sektoru -- jednalo by se o ekonomické šílenství. Palivo pro lehkovodní reaktor v Bushehru mohou Íránci za slušnou cenu a ve vynikající kvalitě koupit například v Rusku, ale i ve Francii nebo Japonsku.

Karel Dolejší má jistě pravdu, když píše, že íránská islámská revoluce zasadila jadernému programu v zemi těžkou ránu -- jenže to byl jen její nechtěný vedlejší důsledek. Podobně například nacisté ve 30. letech výrazně zpomalili jaderný výzkum vyhnáním či likvidací řady vědců a vlastními nekompetentními politickými zásahy znemožnili vznik německé jaderné zbraně.

Je holou skutečností, že Američané na íránské jaderný program hledí kritičtěji než v případě jiných zemí. Jedná se konec konců o jejich politického protivníka. Pouze nechápu, co je na tom divného či dokonce nepochopitelného. Uplatňování vlastních politických zájmů je naprosto přirozené a stejně tak činí v rámci svých možností kterýkoli jiný stát od Velké Británie po Čínu s tím rozdílem, že USA jako jediná stávající supervelmoc si holt mohou dovolit poněkud více. Kdyby měla Česká republika velmocenský status, dělala by nepochybně totéž, a my, jako daňoví poplatníci, bychom to dokonce požadovali.

V případech, kde se zájmy světového společenství se zájmy USA rozcházejí, je nutno politiku Američanů podrobovat kritice, ale zastavení vojenské části íránského jaderného programu myslím není ten případ. Pochopitelně je nutné vyčerpat všechny diplomatické možnosti urovnání konfliktu. Vojenské řešení by bylo jistě nepříjemným krajním řešením.

Pokud jde o takové vyústění sporů, Pentagon naprosto není limitován vojenskými zdroji. Vojenská doktrína USA dlouhodobě počítá s vedením dvou konvenčních konfliktů současně. Rozsáhlejší pozemní operace by navíc nebyla potřeba. Jaderný komplex je možné bez problémů (ovšem s možnými ekologickými dopady) zničit raketovým či leteckým jednorázovým úderem. Navíc není nutné likvidovat všechna íránská jaderná zařízení -- pro vojenský program je klíčový průmyslový komplex se separační linkou v Isfahánu. Jeho zničení by jaderný vojenský program zastavilo na mnoho let. Pokud je americká vláda něčím limitována, pak pohledem na světové veřejné mínění. Tím se naopak příliš nemusí trápit Izrael, který by takový úder mohl provést s logistickou podporou Američanů.