S Janem Bláhou a jeho článkem zde polemizovat nehodlám. Přede mnou už to udělalo několik řádně naštvaných autorů. Jeho poznámka o čištění genofondu národa je nejen daleko za hranicí dobrého vkusu. Šikovný právník by na jejím základě možná dokázal proti J. Bláhovi zakroutit i některý z pěkně nabroušených paragrafů trestního zákoníku. Ale nevolám po tom - i zde v BL již proběhla diskuse na téma hranice svobody slova. Lidi jako je J. Bláha bychom měli nechat, ať se projeví - ať víme, na co a na koho si musíme dávat větší pozor. S Marianem Kechlibarem a jeho článkem už je to složitější. Zdá se - a soudím tak i podle jeho webových stránek, kde publikuje své zdařilé povídky -- že mu není cizí snaha věci poctivě promýšlet. Je však dítětem své doby. Pokusím se poukázat na to, v čem se mýlí.

1. K popisu situace na Ostravsku. Na rozdíl od M. Kechlibara mám zkušenost z dlouhých let řízení dělnických kolektivů ve fabrikách, na základní úrovni dílen a provozů, kde jsem s dělníky (často i přímo při vykonávání jejich práce) strávil desetitisíce hodin. Tu zkušenost jsem získal většinou mimo velká centra, v malých pohraničních obcích, kde byly osamocené fabriky často jedinými zaměstnavateli. Některé z nich přežily, jiné nikoli. Lidi z nich si nechci idealizovat, za ta léta jsem se setkal s nejrůznějšími typy i vztahy, ale s paušálním odsudkem autora naprosto nesouhlasím. Zdaleka ne všichni žili jako pasivní mátohy ploužící se mezi fabrikou, hospodou a panelovou králíkárnou. Jeho názor na lidi z fabrik, hutí a šachet mi připadá nespravedlivě paušální a dehonestující. Totéž se týká i odsudku úrovně československého průmyslu před převratem. Zkuste se dnes zeptat vysloužilých dělníků na již neexistující podniky, kde se vyučili a kde strávili celý svůj profesní život. Zjistíte, že podle nátury se jim budou svírat pěsti nebo lesknout oči, ale málokdo se dopustí podobného odsudku. M. Kechlibar oponuje lidem, kteří podle jeho názoru při publikaci svých levicových postojů nevědí, o čem píší, a vyvozuje argumenty pro svou oponenturu ze své zkušenosti. Já ze své zkušenosti vyvozuji pravý opak. Chyba bude asi ve snaze zobecňovat něco, co při snaze o poctivou argumentaci takto jednoduše prostě zobecnit nelze.

2. Situace, o níž svědčí M. Kechlibar, ale i jeho vlastní vyjádřené postoje (asi aniž si to uvědomuje) se zdají být konkrétním příkladem toho, co rozebírá německý sociolog Ulrich Beck ve své nedávno (chce se říci konečně!) do češtiny přeložené knize Riziková společnost. Jde o jev či proces individualizace, o němž Beck píše:

3. Nad poslední citovanou větou U. Becka bych se chtěl trochu zamyslet. Snaha obviňovat jednotlivce, kteří se stali oběťmi selhání společenských systémů, z výlučné odpovědnosti za vlastní osudy, je velice oblíbeným řečnickým cvičením pravicových demagogů. Rozklad průmyslu nejen v Moravskoslezském kraji je systémovým selháním. Zodpovídají za něj ti, kdo rozhodli o způsobu jeho privatizace, ti, kdo nezabránili jeho vytunelování, i ti, kdo se ani nepokusili něčím ho nahradit. Vina padá na zcela konkrétní osoby: Na politiky, kteří byli ve funkcích především v letech 1992 -- 1997, na "teoretické kapacity" a různé šedé eminence, které jim stály za zády a tahaly za špagátky, na rychlokvašené "podnikatele", pro něž byl národu vnucený způsob privatizace bez variant jen příležitostí, jak se dostat "za vodu", i na média, která nám všem halasně vtloukala do hlav "jistotu desetinásobku" jako jedinou možnou cestu dalšího vývoje. "Vina" nás plebejců spočívá v tom, v jakém rozsahu a jak snadno jsme si ty hlavy nechali vypláchnout. Otázkou je, kdo a odkud měl mít zažitou imunitu proti tak masivním kampaním. Ta se dá získat jedině zkušeností, kterou zde kromě nečetných reemigrantů nebo intelektuálů -- disidentů nikdo v té době neměl. Znovu opakuji: Podsouvat miliónům dosud horko-těžko se držících nad propastí chudoby a nezaměstnanosti a statisícům neúspěšných, kteří už do ní spadli, výlučnou odpovědnost za vlastní osudy, je nefér a z určitých úst nebo hlásných trub (mezi něž M. Kechlibara zatím neřadím) nejde o nic než o demagogii, která má zakrýt příčiny stavu a zabránit v hledání a odhalování skutečně odpovědných osob a skupin.

4. Zodpovědnost za řešení nebo aspoň pokus o řešení tristní situace Ostravy logicky padá na ty, kdo ji způsobili a kdo z ní mají přímý užitek. Řešením není (v tom s M. Kechlibarem do určité míry souhlasím) byrokratické používání nástrojů sociálního státu, které není doprovázeno vějířem dalších možností. Sociální stát nelze však ani jednoduše a bez náhrady demontovat, jak nám to aktuálně vnucuje Modrá šance. Někomu to sice může připadat jako houska na krámě, že pohotovým zdrojem úspory nákladů jsou právě náklady na sociální stát coby největší část výdajů státu vůbec, ale nepochybně se podobné, ne-li vyšší náklady vzápětí vynoří jinde. Sociální stát -- z úzce utilitaristického až cynického pohledu jakékoli státní exekutivy - je dosud velice účinným nástrojem pacifikace těch nejchudších, což ostatně bylo prapůvodní příčinou jeho vzniku a hlavní pohnutkou jeho zakladatelů ve vilémovském Německu. Jestliže se příští vláda tohoto nástroje vzdá, bude mít co dělat s takovým sociálním neklidem, že bude muset začít hledat a používat nástroje jiné. Nabízí se policie, justice, vězeňství, na své si jistě přijdou i různé soukromé ochranky a podobně. Nejspíš zesílí i volání po nějaké vládě tvrdé ruky -- to až se skupiny, které už nebudou mít co ztratit, pohnou, aby si to vyřídily s domnělými i skutečnýni viníky své situace. Z historie je dostatečně známo, kam až "správně" nasměrované frustrované davy mohou dojít. Nejen M. Kechlibar by měl lépe studovat dějiny -- se zvláštním zřetelem na sociální a dělnická hnutí od dob ohrazování anglických obecních pastvin až po VŘSR a nástup Hitlerova nacismu.

5. Jaká se tedy nabízejí řešení? Patrně se právě nacházíme uprostřed přelomového dějinného období, které příští historici (tedy jestliže to lidstvo vše přežije) nejspíš popíší jako velkou epochu. Velké epochy se svými neustálenými stavy anomie však malým lidem, kteří nepíší oficiální učebnice dějin, přinášejí většinou jen těžkosti. Co bychom tedy my, plebs, měli a mohli v současné epoše dělat? Myslím, že i o tom nás historie může poučit.

• Přemýšlejme, nenechme se oblbovat, hledejme a odkrývejme skutečné zájmy konkrétních lidí a skupin stojících za řečmi politiků a jejich loutkovodičů;
• organizujme se, nehleďme na to, že solidarita a vzájemná svépomoc jsou dnes pro leckoho sprostými slovy, pomáhejme si v konkrétních situacích a na konkrétních místech;
• ti z nás, kteří jsme měli to štěstí a podařilo se nám uniknout z pasti chudých poměrů, pomáhejme svým sousedům a rodákům, svým obcím, regionům, místům našich kořenů -- podnikáním, prací na radnicích, veřejnou činností v neziskových a nevládních organizacích, streetworkem, osvětou a vzděláváním, publikováním svých myšlenek a zkušeností.

To, co dnes považujeme za samozřejmé vymoženosti moderního života, od všeobecného volebního práva až po osmihodinovou pracovní dobu, nespadlo z nebe ani z charity států a kapitalistů 19. a 20. století. Naši předci si to často krvavě vybojovali. Na nás teď je, abychom si v době dalšího dějinného zvratu dokázali vzít z jejich zkušeností ponaučení. Ještě není pozdě.