16. 5. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 5. 2005

Ještě není pozdě

V poslední době se v Britských listech objevily dva články, které lze podle mého mínění zobecnit jako symptomatické. O autorovi jednoho z nich, Janu Bláhovi, nic nevím- Marian Kechlibar je vrstevníkem mých dcer, tj. něco mezi 25 a 30 lety věku. Jestliže publikované názory mají být přípravou na to, co nás padesátníky čeká příštích 20 - 30 let. tj. ve zbytku našich životů, až naši potomci převezmou řízení společnosti do svých rukou s plnou parádou, máme se na co těšit.

S Janem Bláhou a jeho článkem zde polemizovat nehodlám. Přede mnou už to udělalo několik řádně naštvaných autorů. Jeho poznámka o čištění genofondu národa je nejen daleko za hranicí dobrého vkusu. Šikovný právník by na jejím základě možná dokázal proti J. Bláhovi zakroutit i některý z pěkně nabroušených paragrafů trestního zákoníku. Ale nevolám po tom - i zde v BL již proběhla diskuse na téma hranice svobody slova. Lidi jako je J. Bláha bychom měli nechat, ať se projeví - ať víme, na co a na koho si musíme dávat větší pozor. S Marianem Kechlibarem a jeho článkem už je to složitější. Zdá se - a soudím tak i podle jeho webových stránek, kde publikuje své zdařilé povídky -- že mu není cizí snaha věci poctivě promýšlet. Je však dítětem své doby. Pokusím se poukázat na to, v čem se mýlí.

1. K popisu situace na Ostravsku. Na rozdíl od M. Kechlibara mám zkušenost z dlouhých let řízení dělnických kolektivů ve fabrikách, na základní úrovni dílen a provozů, kde jsem s dělníky (často i přímo při vykonávání jejich práce) strávil desetitisíce hodin. Tu zkušenost jsem získal většinou mimo velká centra, v malých pohraničních obcích, kde byly osamocené fabriky často jedinými zaměstnavateli. Některé z nich přežily, jiné nikoli. Lidi z nich si nechci idealizovat, za ta léta jsem se setkal s nejrůznějšími typy i vztahy, ale s paušálním odsudkem autora naprosto nesouhlasím. Zdaleka ne všichni žili jako pasivní mátohy ploužící se mezi fabrikou, hospodou a panelovou králíkárnou. Jeho názor na lidi z fabrik, hutí a šachet mi připadá nespravedlivě paušální a dehonestující. Totéž se týká i odsudku úrovně československého průmyslu před převratem. Zkuste se dnes zeptat vysloužilých dělníků na již neexistující podniky, kde se vyučili a kde strávili celý svůj profesní život. Zjistíte, že podle nátury se jim budou svírat pěsti nebo lesknout oči, ale málokdo se dopustí podobného odsudku. M. Kechlibar oponuje lidem, kteří podle jeho názoru při publikaci svých levicových postojů nevědí, o čem píší, a vyvozuje argumenty pro svou oponenturu ze své zkušenosti. Já ze své zkušenosti vyvozuji pravý opak. Chyba bude asi ve snaze zobecňovat něco, co při snaze o poctivou argumentaci takto jednoduše prostě zobecnit nelze.

2. Situace, o níž svědčí M. Kechlibar, ale i jeho vlastní vyjádřené postoje (asi aniž si to uvědomuje) se zdají být konkrétním příkladem toho, co rozebírá německý sociolog Ulrich Beck ve své nedávno (chce se říci konečně!) do češtiny přeložené knize Riziková společnost. Jde o jev či proces individualizace, o němž Beck píše:

Společenské instituce - politické strany, odbory, vlády, sociální služby atd. - se stávají konzervátory sociální skutečnosti, která stále méně existuje... Sociálně třídní rozdíly ztrácejí reálnou identitu a zároveň s nimi pozbývá síly i idea sociální mobility... Nerovnosti tak ale nejsou v žádném případě odstraněny, nýbrž pouze předefinovány jako individualizace sociálních rizik. Společenské problémy se následkem toho bezprostředně mění v psychické dispozice: v osobní neuspokojení, v pocity viny, v úzkosti, konflikty a neurózy... společenské krize se jeví jako krize individuální a nejsou už vůbec nebo jen velmi zprostředkovaně vnímány ve své společenskosti... Ve stejné míře nabývá na významu myšlení založené na individuálním výkonu, takže... společnost výkonu se svými možnostmi (pseudo)legitimizace sociálních nerovností se teprve v budoucnosti rozvine v celé své problematičnosti.
(Ulrich Beck, Riziková společnost, Sociologické nakladatelství Praha 2004, str. 157-158)
Individualizace není se specifičností...nové chudoby v rozporu, naopak ji vysvětluje. Masová nezaměstnanost zatěžuje lidi v kontextu individualizace jako osobní osud... Ti, kdo jsou jí postiženi, musí sami dnes nést to, proti čemu byly kdysi v chudobu zakoušejících a třídně orientovaných životních souvislostech připraveny a tradovány odlehčující alternativní modely a podpůrné formy... Jednotkou, do níž bije blesk (nezaměstnanost a chudoba), už není skupina, třída nebo vrstva, nýbrž tržní individuum...
c.d., str. 143 -- 144
Masová nezaměstnanost... se... zametá pod koberec normality... je přijímána bez hlasitého politického protestu, je... odsunuta ze zřetele individualizací. Jeví se jako jakýsi "zvlhlý prach", jehož výbušná síla ale zůstává nezměněna a může náhle zcela nenadále explodovat... rostoucí část veškerého obyvatelstva je přinejmenším "přechodně" vystavena nezaměstnanosti (a chudobě). Rubem oné přechodnosti... je přeměňování vnějších příčin ve vlastní zavinění, problémů systému v osobní selhání.
c.d., str. 148 -- 149

3. Nad poslední citovanou větou U. Becka bych se chtěl trochu zamyslet. Snaha obviňovat jednotlivce, kteří se stali oběťmi selhání společenských systémů, z výlučné odpovědnosti za vlastní osudy, je velice oblíbeným řečnickým cvičením pravicových demagogů. Rozklad průmyslu nejen v Moravskoslezském kraji je systémovým selháním. Zodpovídají za něj ti, kdo rozhodli o způsobu jeho privatizace, ti, kdo nezabránili jeho vytunelování, i ti, kdo se ani nepokusili něčím ho nahradit. Vina padá na zcela konkrétní osoby: Na politiky, kteří byli ve funkcích především v letech 1992 -- 1997, na "teoretické kapacity" a různé šedé eminence, které jim stály za zády a tahaly za špagátky, na rychlokvašené "podnikatele", pro něž byl národu vnucený způsob privatizace bez variant jen příležitostí, jak se dostat "za vodu", i na média, která nám všem halasně vtloukala do hlav "jistotu desetinásobku" jako jedinou možnou cestu dalšího vývoje. "Vina" nás plebejců spočívá v tom, v jakém rozsahu a jak snadno jsme si ty hlavy nechali vypláchnout. Otázkou je, kdo a odkud měl mít zažitou imunitu proti tak masivním kampaním. Ta se dá získat jedině zkušeností, kterou zde kromě nečetných reemigrantů nebo intelektuálů -- disidentů nikdo v té době neměl. Znovu opakuji: Podsouvat miliónům dosud horko-těžko se držících nad propastí chudoby a nezaměstnanosti a statisícům neúspěšných, kteří už do ní spadli, výlučnou odpovědnost za vlastní osudy, je nefér a z určitých úst nebo hlásných trub (mezi něž M. Kechlibara zatím neřadím) nejde o nic než o demagogii, která má zakrýt příčiny stavu a zabránit v hledání a odhalování skutečně odpovědných osob a skupin.

4. Zodpovědnost za řešení nebo aspoň pokus o řešení tristní situace Ostravy logicky padá na ty, kdo ji způsobili a kdo z ní mají přímý užitek. Řešením není (v tom s M. Kechlibarem do určité míry souhlasím) byrokratické používání nástrojů sociálního státu, které není doprovázeno vějířem dalších možností. Sociální stát nelze však ani jednoduše a bez náhrady demontovat, jak nám to aktuálně vnucuje Modrá šance. Někomu to sice může připadat jako houska na krámě, že pohotovým zdrojem úspory nákladů jsou právě náklady na sociální stát coby největší část výdajů státu vůbec, ale nepochybně se podobné, ne-li vyšší náklady vzápětí vynoří jinde. Sociální stát -- z úzce utilitaristického až cynického pohledu jakékoli státní exekutivy - je dosud velice účinným nástrojem pacifikace těch nejchudších, což ostatně bylo prapůvodní příčinou jeho vzniku a hlavní pohnutkou jeho zakladatelů ve vilémovském Německu. Jestliže se příští vláda tohoto nástroje vzdá, bude mít co dělat s takovým sociálním neklidem, že bude muset začít hledat a používat nástroje jiné. Nabízí se policie, justice, vězeňství, na své si jistě přijdou i různé soukromé ochranky a podobně. Nejspíš zesílí i volání po nějaké vládě tvrdé ruky -- to až se skupiny, které už nebudou mít co ztratit, pohnou, aby si to vyřídily s domnělými i skutečnýni viníky své situace. Z historie je dostatečně známo, kam až "správně" nasměrované frustrované davy mohou dojít. Nejen M. Kechlibar by měl lépe studovat dějiny -- se zvláštním zřetelem na sociální a dělnická hnutí od dob ohrazování anglických obecních pastvin až po VŘSR a nástup Hitlerova nacismu.

5. Jaká se tedy nabízejí řešení? Patrně se právě nacházíme uprostřed přelomového dějinného období, které příští historici (tedy jestliže to lidstvo vše přežije) nejspíš popíší jako velkou epochu. Velké epochy se svými neustálenými stavy anomie však malým lidem, kteří nepíší oficiální učebnice dějin, přinášejí většinou jen těžkosti. Co bychom tedy my, plebs, měli a mohli v současné epoše dělat? Myslím, že i o tom nás historie může poučit.

  • Přemýšlejme, nenechme se oblbovat, hledejme a odkrývejme skutečné zájmy konkrétních lidí a skupin stojících za řečmi politiků a jejich loutkovodičů;
  • organizujme se, nehleďme na to, že solidarita a vzájemná svépomoc jsou dnes pro leckoho sprostými slovy, pomáhejme si v konkrétních situacích a na konkrétních místech;
  • ti z nás, kteří jsme měli to štěstí a podařilo se nám uniknout z pasti chudých poměrů, pomáhejme svým sousedům a rodákům, svým obcím, regionům, místům našich kořenů -- podnikáním, prací na radnicích, veřejnou činností v neziskových a nevládních organizacích, streetworkem, osvětou a vzděláváním, publikováním svých myšlenek a zkušeností.

To, co dnes považujeme za samozřejmé vymoženosti moderního života, od všeobecného volebního práva až po osmihodinovou pracovní dobu, nespadlo z nebe ani z charity států a kapitalistů 19. a 20. století. Naši předci si to často krvavě vybojovali. Na nás teď je, abychom si v době dalšího dějinného zvratu dokázali vzít z jejich zkušeností ponaučení. Ještě není pozdě.

                 
Obsah vydání       16. 5. 2005
16. 5. 2005 Zastaví Paroubek zmanipulovaný prodej státního majetku? Štěpán  Kotrba
16. 5. 2005 Michael  Marčák
16. 5. 2005 S jakými myšlenkami si zahrává Václav Klaus? Ondřej  Slačálek
16. 5. 2005 Proč česká média mlčí?
16. 5. 2005 Blairova vláda spěšně prosazuje občanky a zákon proti "náboženské nenávisti"
16. 5. 2005 Newsweek a korán: Přiznává, že se spletl
16. 5. 2005 Ještě není pozdě Jindřich  Kalous
16. 5. 2005 Setkání hejtmana Středočeského kraje Petra Bendla s novináři
16. 5. 2005 Proč Američané v Iráku nevyhráli
16. 5. 2005 Karzai kritizoval protiamerické demonstranty
16. 5. 2005 Cena, za kterou by se Janeček měl stydět Jan  Čulík
16. 5. 2005 Britská rozvědka varovala Blaira, že Bush bude chtít zaútočit na Irák
16. 5. 2005 Španělská delegace navštívila Fallúdžu
16. 5. 2005 Kdo chce psa bít... Michael  Kroh
16. 5. 2005 Pravice, levice a lidé Bohumil  Kartous
16. 5. 2005 Modrá šance pro bezpečí země Josef  Vít
16. 5. 2005 Michael  Marčák
16. 5. 2005 Zbavte se Microsoftu a ušetříte miliony
16. 5. 2005 Čoraz viac ľudí je tajne sledovaných Radovan  Geist
16. 5. 2005 O dobrovolném zdravotním pojištění Jan  Bláha
16. 5. 2005 Chcete vrátit doby, kdy se stříleli lidi na zaminovaných hranicích? Jan  Bláha
16. 5. 2005 Michael  Marčák
13. 5. 2005 Je vyšetřování pedofilních zločinů podle církevního práva "nevinným vnitropodnikovým disciplinárním řízením"? Jan  Čulík
13. 5. 2005 Krizová komunikace české katolické církve, smlouva s Vatikánem a ošukaní chlapečci Štěpán  Kotrba
16. 5. 2005 Zázrak jako setrvalý argument pro "spasitelnost" víry Miloš  Dokulil
16. 5. 2005 Zakázané maturity
16. 5. 2005 Euroústava ve Francii: dva týdny před referendem Simone  Radačičová
17. 5. 2005 Začarovaný kruh reformy OSN Eduard  Chmelár
16. 5. 2005 Gulášový blairizmus Adrian Peter Pressburg
16. 5. 2005 Naozaj sme porazili fašizmus? Eduard  Chmelár
16. 5. 2005 Rakousko: Haider chce referendum o ústavě EU Richard  Seemann
16. 5. 2005 Bez Evropské unie nový holocaust? Tomáš  Haas
16. 5. 2005 Pár myšlenek o druhé světové válce III Boris  Cvek
16. 5. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 28. dubna - 7. května 2005
16. 5. 2005 Tokijské metro je soukromé -- a chodí lidé pěšky? Jan  Faltýsek
13. 5. 2005 SPD: Kapitalisté nebo kapitalismus? Štěpán  Steiger
16. 5. 2005 Co je liberalismus? Josef  Vít
12. 5. 2005 Zelená je dobrá -- ale modrá je lepší! Martin  Škabraha
13. 5. 2005 Advokátní komora rezignovala na důstojnost advokátů Aleš  Uhlíř
13. 5. 2005 Skutečnými hrdiny druhé světové války byli Svědkové Jehovovi Filip  Sklenář
13. 5. 2005 Pravice a chudoba Marian  Kechlibar
12. 5. 2005 Václav Havel - superstar? Jindřich  Jůzl
13. 5. 2005 Curtisova Moc nočních můr na filmovém festivalu v Cannes
6. 5. 2005 Hospodaření OSBL za duben 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce