Můj oblíbenec Miroslav Macek -- ideové zrcadlo českého prezidenta -- také zpochybňuje vymezení politické orientace na základě dvou rozdílných racionálních náhledů na výši a správu společných financí.

Míní, že pravicovost a levicovost jsou "do jisté míry" řízeny geneticky. Macek si sice plete gen s memem, ale nevědomky se dotýká určitého skutečného problému -- tedy že "pravicovost" a "levicovost" nejsou racionálně - empirickými diferenciacemi společnosti, ale z hlediska předpokladů spočívají v psychosociálním založení člověka, zejména v míře jeho emocionální konstituce sestavené z podílu empatie, afinity, altruismu, vůle, víry a dalších veličin, které podobně jako chemické prvky reagují s určitým sociálním prostředím. Každý člověk je jakoby jeden prvek, který se navíc nachází ve specifickém prostředí a výsledkem reakce jsou tedy jednotlivé psycho -- sociální sloučeniny - občané.

Článek Mariana Kechlibara je toho výborným dokladem. Dobře napsaná obhajoba pravicového konzervativismu bude jistě dlouho a oprávněně vyzdvihována ideovými spřízněnci. (Nemyslím - ve skutečnosti vlastně Marian Kechlibar argumentuje ve prospěch citlivějších a efektivnějších zásahů státu do života svých ubohých spoluobčanů. To, že stát poskytuje občanům sociální podporu hrubě a neefektivně, přece není argumentem, že by ji neměl poskytovat tak citlivě, aby byly problémy, které pan Kechlibar líčí, odstraněny, pozn. JČ).

Autor poukazem na svůj sociální původ eliminuje možnost nazývat jej obhájcem bohatých, čímž otevírá tento svůj politický názor pro nejširší společnost. On sám ale -- jako psychosociální sloučenina - spíše poukazuje na, ze sociálního hlediska neoddiskutovatelnou, vlastní individuální výjimečnost. Ačkoli pochází z chudých poměrů, působí v současnosti jako vědec na MFF UK.

Jeho politická identita byla ( a je) formována vlastní individualitou, její "reakcí" se společenskou situací a bezesporu racionální reflexí této stále probíhající reakce. Tak to zároveň probíhá u každého, pochopitelně na jiné úrovni uvědomění, schopnosti analyzovat a vyvozovat nějaké závěry. Během trvání reakce se za proměnlivých podmínek může sloučenina "přepolarizovat". Přísloví o tom, říká, že kdo není ve dvaceti levičák, ten nemá srdce, a kdo není ve třiceti pravičák, ten nemá rozum. Tedy určitá výjimka existuje v případě určité části tzv. profesionálních politiků, kteří patrně jako jediní zhodnocují svůj politický názor čistě racionálně.

Argumentace "o sobě"

Autor zároveň svou výjimečnost předkládá jako vzor ostatním. Těžko ale říct, kolik z jím zmiňovaných nezaměstnaných a nevzdělaných vrstevníků z Ostravy a okolí by mohlo, třeba i za "optimálních" podmínek, dosáhnout obdobného společenského postavení. To postavení je velice důležité, neboť člověku z velké části poskytuje zpětnou vazbu na to, čemu se říká smysl života. Pro společnost by bylo rozhodě velmi výhodné, kdyby "vytvářela" samé takové sloučeniny, ale její nejširší základna spočívá v průměru.

Z toho často vyplývá i dost zavádějící argumentace. Autor například soudí, že "sociální potíže jsou stejně osobního rázu jako potíže zdravotní". Tady dochází ke značnému zkreslení skutečnosti a možná je to i neuvědomovaná příčina "pravicovosti" autora. Kdybychom měli být přesní: ani ty zdravotní potíže nejsou tak úplně osobního rázu, protože otázka zdraví komunity nebo celé společnosti není pouze individuální problém. Proto také moderní společnost vytvořila instituci veřejného zdravotnictví. Nevytvořila třeba instituci veřejného kadeřnictví, což plně odpovídá výše uvedenému "logickému" závěru. Co kdo nosí na hlavě společnost opravdu příliš trápit nemusí.

Jinak jsou ovšem "sociální potíže", daleko více než ty zdravotní, svázány právě se společností a "individuum" je něco jako průsečík křížení nejrůznějších společenských vlivů (reakce prvku a jeho specifického prostředí). Proto i ta zvýšená pozornost tomuto tématu a snaha poskytnout určité východisko z těchto potíží. Stát je ovšem v dost bezvýchodné situaci.

Na jedné straně nemůže ponechat sociální potíže bez řešení, na straně druhé je schopen pouze pomoci materiální, nikoli ideové. Autor se domnívá, že stát by měl změnou svého chování vytvořit hodnotový rámec, který by motivoval k větší individuální odpovědnosti. Tady ovšem stát nemá oporu v nějaké ideové autoritě; on sám je v této snaze dost bezzubý. Hodnotový rámec pro společenské účely nejlépe poskytuje ideologie, ovšem současná společnost je utvářena antiideologicky, s čímž se spojuje i velká hodnotová uvolněnost. A tak stát si do jisté míry platí tento "luxus" -- neideologickou společnost. V České republice, velmi atheistické a se slábnoucím vlivem nacionalismu, je tento jev markantní.

Autor silně prokládá svým osobnostním založením i další úvahu: "Znám dělníky, kteří jsou schopni i v padesáti letech věku dojíždět z Ostravy do Kladna na stavbu, a nedělá jim potíže přespávat přes týden někde na stavbě v maringotkách nebo unimo-buňkách; ale je jich zoufalá menšina. Vážím si jich, neboť jsou to lidé s vlastní páteří". Já si také vážím lidí, kteří jsou ochotni obětovat většinu svého života, aby v nuzných podmínkách zaopatřovali svou ekonomickou spotřebu. Na druhou stranu je těžké si představit, že by všichni lidé chtěli být takto "pány svého osudu". Být pánem svého osudu pro mnohé znamená být zároveň pánem svého času, nikoli jeho nedobrovolným zajatcem. Možná proto je tu takových lidí málo a já se nedivím -- nemají ani pevný hodnotový rámec, ani autorovi schopnosti, ani odpovídající společenský status.

"Při pohledu na armádu lidí, ze kterých se díky pravidelnému přísunu financí z cizí kapsy staly bezcílné, nerozhodné bytosti závislé na státním rozpočtu, zoufale ohební jedinci bez vůle k jakékoliv změně, by člověk zaplakal." Ano, bezcílná existence je pro každého člověka frustrující a často vede k patologickým stavů. Zda ale stojí na jejím počátku plošná sociální dávka není tak úplně jisté, jak autor míní. Jejich špatná flexibilita může být stejně dobře prohlášena za veličinu nezávislou na plošných dávkách, protože v sobě obsahuje množství jiných psychických (temperament, vůle atd.) faktorů, sociálních katalyzátorů a kulturního prostředí. Redukce na jeden, navíc patrně průvodní jev, je trochu neopodstatněná. Autor si to v jiných souvislostech prokazatelně uvědomuje:

"Iniciativa, vytrvalost, víra v sebe i v jiné -- to jsou věci, které moloch státní sociální péče nikdy nezajistí, ačkoliv pro úspěch v životě jsou nezbytné. Může vám je poskytnout rodina, mohou vám je poskytnout přátelé, nebo třeba dobrý učitel -- ale ne úřad, zejména ne úřad centrálně řízený z Prahy." Sociální péče nemá zajišťovat iniciativu, vytrvalost ani víru, nýbrž minimální materiální potřebu člena společnosti, který není v určitém okamžiku schopen zajistit si ji adekvátně sám z různých příčin (věk, zdravotní stav, společenská situace). To jsou je do značné míry právě úloha rodiny, referenční skupiny a školství a jejich závislost na dávkách sociální péče už není tak snadno vyjádřitelná. Stát to pochopitelně ale nezbavuje v této otázce odpovědnosti. V mnohém by ale musel svůj vliv ještě zvýšit, aby uspokojil autorovu představu vytváření sociálních stereotypů:

"Ohromné miliardy jsou vydávány na velkou mašinerii, ale mládež nemá, kde by trávila svoje nekonečně dlouhé dny -- leda v barech." Ohromné miliardy jsou také v důvodem, proč existují bary, herny a na ně navazující podnikatelské aktivity. Představa, že omezení prvních miliard povede k omezení těch druhých je dost naivní, protože jiné velké peníze jsou otázkou svobody podnikání přímo i nepřímo napojených na "bary". Autor vlastně nemluví o státu, ale o duchu, který má společnost formovat. Jeho vlastní zkušenost je sice skvělým exemplárním příkladem, ovšem celkově se česká společnost (a západoevropská obecně) potýká s "duchovním bezvětřím". Zřejmě ani tento návod s tím nepohne.