Nebudu se s autorem přít o koncepci industrializace v padesátých letech, ta byla podrobena kritice již krátce poté, co se na jejím základě rozvinul těžký průmysl na Ostravsku i jinde. Chtěl bych jen upozornit, že obdobné problémy řešily a řeší regiony i v zemích jako je Velká Británie, Belgie, Německo, Francie atd. Zkrátka výroba založená na uhlí a oceli je už dnes pasé.

Co je ale podstatnější, autor pravdivě popisuje stav, který vznikl na základě doprovodných sociálních opatření koncepce útlumu hornictví a hutnictví vytvořené pravicovými vládami první poloviny devadesátých let. Je mi líto, ale pan Kechlibar nekritizuje slabiny moderního evropského sociálního státu, nýbrž nevědomky jeho postkomunistickou karikaturu z dílny pánů Dyby a Vodičky!

Jen si vzpomeňte na tehdejší okřídlené výroky o nutnosti skočit (v tomto případě být hozen) do vody a plavat. Tu máš (nejlépe rovnou) sociální dávku, abys nechcípl, a dělej, do umíš. Nějaké rekvalifikace? To je tvůj osobní problém, jsi svobodný, svéprávný a zodpovědný sám za sebe. Úřady práce se tehdy právě "vylíhly ze skořápky" a všechno se učily za pochodu. Na víc než na byrokratickou distribuci sociálních dávek v té době asi neměly.

Sociální demokracii lze vyčítat, že s tím obludným mechanismem zatím nic zásadního neudělala. Jen částečně jí může sloužit za omluvu, že musela nejprve uklidit svinčík po předchůdcích a ten úklid způsobil nárůst výdajů státního rozpočtu. Nicméně než se začalo opravdu investovat do sociálních programů, situace se zhoršila natolik, že pro mnohé ztracené existence již takřka není návratu do normálního pracovního života.

Není však ještě vše ztraceno, hodně mohou udělat zdroje z Evropského sociálního fondu i z Fondu regionálního rozvoje. Bohužel první projekty se teprve vyhodnocují a jejich dopad lze očekávat někdy v druhé polovině roku, respektive v roce příštím.

Kechlibar naprosto správně podotýká, že hlavní příčinou přetrvávání chudoby není nedostatek peněz, ale nedostatek motivace, znalostí, víry v budoucnost, a úpadek přirozených mezilidských vztahů. Souhlasit lze i s jeho tvrzením, že sociální dávky tuto situaci nemohou zcela vyřešit, jen pomáhají překlenout nejhorší časy. Položil si však otázku, kdo vzal těm postiženým motivaci a víru v budoucnost, kdo se na ně doslova "vykašlal"? Byli to snad levičáci anebo ti, u nichž jen pouhé vyslovení pojmů jako je Evropský sociální fond nebo Evropská sociální charta vyvolává kopřivku? Sociální politika dnes stále více nabývá regionálního charakteru a v kraji i městě, o nichž je řeč, vládne již druhé období pravicová koalice.

Na chování ve stylu starořímského "chléb a hry" také mnoho levicového nenajdeme, jedná se o charakteristický rys "lumpenproletariátu". Rovněž pochybuji, že notoričtí "uživatelé" sociálních dávek představují elektorát levicových stran. Spíše volí některé z extrémních stran nebo nechodí k volbám vůbec.

Moderní sociální stát skutečně nemůže být zaopatřovnou pro jedince vyhýbající se práci. Je třeba nezaměstnané posadit do školních lavic (v krajním případě i proti jejich vůli) a na základě pracovně psychologických hodnocení je vhodně rekvalifikovat. Tato činnost je mnohem významnější než sociální dávky. Ale získání práce bude nejlepší sociální dávkou až ve chvíli, kdy se rozevřou nůžky mezi minimální mzdou a životním minimem. Sociální podpora bude vždy odvozena od životního minima a pokud si člověk v zaměstnání nevydělá znatelně více, přílišnou motivaci k práci mít nebude. Z tohoto důvodu je také nutno odmítnout útok Modré šance na samotný institut minimální mzdy.

Marian Kechlibar zahájil svůj zajímavý článek zdánlivě šokujícím tvrzením, že není lepší recept jak se stát individualistou a pravičákem než vyrůst jako chudý člověk na sídlišti plném chudých lidí. Nic šokujícího však na tom není, utváření světového názoru není bezprostředně spojeno se sociálním původem. Je zde složitý systém zprostředkování okolním prostředím, rodinou, výchovou, zkušenostmi, vlivy propagandy atd. A právě chudinské čtvrti mohou být živnou půdou pro různé krajně pravicové tendence, jen vzpomeňme z jakých poměrů pocházel Adolf Hitler.

Na rozdíl od přemýšlivého Mariana Kechlibara, který diskusi obohatil vskutku originálním a potřebným příspěvkem, spokojil se Jan Faltýsek bohužel jen s variací na otřepanou liberální pohádku o moudrém, spořivém jednotlivci a hloupém, rozhazovačném státu. Zapomněl přitom na zákonné předpisy, které státu jím popsaný způsob utrácení vybraných peněz neumožňují. Většinu výdajových položek tvoří tzv. mandatorní (tj. ze zákona pocházející) výdaje, v nichž opět rozhodující roli hrají sociální dávky. Ti super- i méně bohatí tak skutečně solidárně přispívají na lepší životní podmínky chudších, starších a nemocných bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele, špičkové umělce či sportovce nebo ústavní činitele.

V případě, že by měl pan Faltýsek pravdu, proč by bylo v případě rovné daně nutné vyrovnávat i sazbu DPH a když už ano, proč ne třeba na deseti procentech? Inu právě proto, že ani autoři programu ODS nechtějí snižovat příjmy státu a naopak tvrdí, že na základě svého systému vyberou více (a zde mohou mít i pravdu za předpokladu, že efekt ze zvýšení DPH a spotřebních daní přesáhne vliv snížení daně z příjmů).

Rovněž chybná a demagogická je argumentace o rozdávání státních peněz ústavním činitelům, státním úředníkům, manažerům státních firem atd. Platy ústavních činitelů a státních úředníků schvaluje parlament a manažeři státních firem jsou placeni (souhlasím, že asi nadměrně) z prostředků společností, které řídí, státního rozpočtu se jejich platy vůbec netýkají. Stát zkrátka není anonymní organismus, ale řídí jej konkrétní lidé podle zákonů a pravidel schválených demokraticky zvolenými zástupci lidu. Někdy, pravda, chybují, ale rozhodně bych si netroufl tvrdit, že ze zásady chybují jen sociální demokraté a u pravicových politiků se jedná pouze o individuální selhání, jak se to snaží předestřít pravicově orientovaní diskutéři. Právě většina současného státního dluhu, který ubírá prostředky na rozvoj vědy a sociální programy, vznikla v důsledku transformačních omylů a ideologické zaslepenosti české pravice. Dogmatickým členům fanklubu Václava Klause se to však vysvětluje těžko. Zkrátka, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.