"Bojiště je vynikajícím místem pro lháře," konstatoval kdysi slavný americký generál z války Severu proti Jihu Stonewall Jackson. Měl tím na mysli, že na bojišti je vždycky takový zmatek, že ve válce může tvrdit beztrestně kdokoliv cokoliv. I z tohoto hlediska však Irák je výjimečně plodným místem pro lži, míní autor. Podle amerického prezidenta Bushe válka v Iráku prý skončila 1. května 2003. Přitom většina z 1600 amerických vojáků, kteří zemřeli, a 12 000, kteří byli zraněni, byla obětí bojů až v následujících dvou letech.

Irácký prezident Džalal Talabani, šéf jedné z kurdských politických stran, tvrdí sebevědomě, že se prý v Iráku bujuje jen ve třech nebo čtyřech z 18 iráckých provincií. V Bagdádu však hlídá proti útoku Talabaniho rezidenci ne méně než 3000 kurdských vojáků. Jednoho návštěvníka nedávno pobavilo, jak nově zvolený irácký prezident neustále přerušoval svůj optimistický projev o tom, čeho všeho jeho vláda dosáhla, tím, že ostře a rychle vydával svým poradcům opakované instrukce ohledně toho, jak se mají přemisťovat vojska a těžké zbraně kolem jeho domu.

Není pochyb o tom, že Spojené státy tuto válku nevyhrály. Většina Iráku je krvavou zemí nikoho. Armádě se nepodařilo zajistit ani krátkou silnici na letiště, i když je to nejdůležitější silnice v celé zemi. Spojuje totiž americké civilní ústředí v Iráku v Zelené zóně s vojenským velitelstvím v Camp Victory.

Je ironické, že o tom, že se Američanům nepodařilo Irák ovládnout, svět neví, protože je pro zahraniční novináře příliš nebezpečné vydat se mimo centrum Bagdádu. Znamená to, že novináři jsou přítomni pouze tam, kde jsou činná americká vojska, avšak americké jednotky se málokdy odvažují na většinu iráckého území. Novináři, svázaní s americkými jednotkami, informovali o tom, jak Američané loni v listopadu odvážně provedli ofenzívu do města Falludža a právem tu ofenzívu vylíčili jako americký úspěch. Vnější svět se ale většinou nedověděl o tom, že právě v tutéž chvíli ovládla ofenzíva povstalců většinu města Mosul, které je pětkrát větší než Falludža.

Proč selhala americká armáda vojensky v Iráku?

Částečně je důvod politický. Okamžitě po pádu Saddáma Husajna informovaly průzkumy veřejného mínění, že polovina Iráčanů zastávala názor, že je jejich země okupována, druhá polovina zastávala názor, že je osvobozena. O osmnáct měsíců později zastává drtivá většina sunnitských i šiitských Iráčanů názor, že je jejich země okupována, a že se jim to vůbec nelíbí.

Pokaždé, když jsem navštívil místo, kde byl usmrcen americký voják či zničeno americké vozidlo, shromáždily se tam davy mladých mužů a dětí a křičely radostí, píše autor. "Jsem jen chudý člověk, ale jdu domů a na oslavu uvařím kuře," řekl jeden muž na místě, poskvrněném krví zastřeleného amerického vojáka.

Mnoho povstaleckých organizací se skládá z bigotních sunnitských arabských fanatiků, kteří považují šiity i americké vojáky za bezvěrce a za svou náboženskou povinnost je usmrcovat. V čele jiných povstalců stojí důstojníci ze Saddámovy brutální tajné policie. Ale Washington si nikdy neuvědomil, že se stane americká okupace tak nepopulární, že i těm nejhnusnějším organizacím se dostane lidové podpory.

Od samého počátku bylo na americké armádě v Iráku něco nefunkčního. Nedokázala se Iráku přizpůsobit. Američtí vojáci měli obrovskou palební převahu, což znamenalo, že vyhrávali klasické přestřelky. Jenže to také znamenalo, že při tom vždy omylem usmrcovali tolik iráckých civilistů, že v důsledku toho vznikala obrovská podpora pro hnutí odporu. Americká armáda odmítla počítat irácké mrtvé. To jí možná pomohlo u amerického veřejného mínění. Jenže Iráčané věděli, kolik jejich lidí umírá.

Americká armáda je příliš silně vyzbrojena. Viděl jsem jednou, jak se američtí vojáci snažili obnovit pořádek ve frontě u benzínové stanice, kde se Iráčané začali prát kvůli předbíhání ve frontě (lidi často musejí čekat ve frontě na benzín až dvě noci). Přivezli si na to obrovskou houfnici, schopnou odpálit dělostřelecký granát na vzdálenost 40 kilometrů.

Americká armáda je vycvičena na vedení vysoce technologické bleskové války, ale nic jiného moc neumí. Potřebovala obrovské množství zásob a její zásobovací linie byly zranitelné vůči minám a bombám na silnicích. Američtí bojoví inženýři bědovali, že se jim nedostalo vůbec žádného výcviku k tomu, jak si s takovými bombami poradit.

Protože mají Američané chabé výzvědné informace a zároveň obrovskou palební sílu, americké vojenské operace se staly kolektivními tresty.

Zpočátku si Američané neuvědomovali, že všichni iráčtí muži mají střelnou zbraň a považovali vlastnictví zbraně za důkaz nepřátelského postoje vůči okupaci. Zkonfiskovali podezřele velké finanční částky, které si farmáři skrývali na svých statcích, a neuvědomili si, že Iráčané si často ukrývají své rodinné úspory doma ve stodolarových bankovkách poté, co Saddám Husajn před válkou v Perském zálivu uzavřel banky a když je otevřel, místní měna ztratila cenu.

Američané také mají v Iráku příliš málo mužů. Během silně medializovaného útoku na Falludžu stáhli Američané většinu svých vojáků z Iráku k Fallúdže. "Zjistili jsme, že americká vojska najednou opustila hlavní silnici mezi Kirkukem a Bagdádem a nikomu o tom nic neřekla," konstatoval jeden rozčílený pozorovatel. "Okamžitě tu silnici ovládli povstalci."

Americká armáda funguje tak trochu jako požárníci, dočasně potlačí plameny, ale nikdy je úplně neuhasí.

Nedostatek amerických vojáků v Iráku má politické příčiny. Před válkou se americký ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho neokonzervativní spojenci posmívali generálům, kteří poukazovali na to, že na okupaci Iráku bude zapotřebí statisíců vojáků. Když se ukázalo, že generálové měli pravdu, Rumsfeld a jejich spojenci tento neúspěch vyřešili tím, že popřeli, že by k němu došlo.

Američané se rozhodli vyřešit problém nedostatku amerických vojáků v Iráku úsilím vybudovat novou iráckou armádu. Toto úsilí však selhává. V dobnu 2004 při prvních bojích o Fallúdžu irácké prapory se vzbouřily a odmítly bojovat ve Fallúdže proti Iráčanům. V Mosulu v listopadu 2004 zmizelo během povstalecké ofenzívy 14 000 iráckých policistů, kteří opustili 30 policejních stanic a vojenské zařízení v hodnotě 40 milionů dolarů.

Potíž je, že irácká armáda je většinou založena na existenci polovojenských organizací a ty mají sektářskou nebo etnickou podstatu.

Největší chybou Spojených států v Iráku bylo nikoliv to, že Američané udělali chyby, ale to, že se ukázalo, že americký politický systém není schopen tyto chyby odstranit. Nebyl propuštěn ani Rumsfeld ani jeho podřízení. Tvůrce útoku na Irák, Paul Wolfowitz, byl povýšen do Světové banky.

Kompletní článek v angličtině ZDE