Základní zásady americké demokracie jsou snad nejlépe vyjádřeny na stěnách amerického Kapitolu. Abraham Lincoln v připomínce padlých v bitvě u Gettysburghu, vyhlásil, že Amerika je založena na zásadě, že všichni lidé jsou si rovni. Vláda je z lidu, lidem a pro lid. Je to velmi závažná, emocionální argumentace. Připomíná, stejně jako celá tato budova, zlatý věk starého Řecka, kde demokracie vznikla.

Nikde zde, ani v americké Deklaraci nezávislosti, není uvedeno, že by kandidáti, ve snaze realizovat tak posvátné zásady, měli pro to získávat od příznivců peníze.

Avšak v dnešní Americe je fundraising, získávání peněz od příznivců pro politické účely, tak naprosto zásadní součástí politického života, jako jsou její zakladatelské principy svobody a demokracie.

Oba prezidentští kandidáti, George Bush i John Kerry, každý shromáždili před nadcházejícími volbami téměř 250 milionů dolarů.

John Kerry: "Pomozte nám rukama, nohama, srdcem a peněženkami, pokud můžete."

Letošní závod o Bílý dům bude podle odhadů stát půl druhé miliardy dolarů. Poslední volby ve Velké Británii stály jen 39 milionů liber.

Ale nejde jen o tento prezidentský závod. Každý člen komunálního úřadu, kongresman, guvernér i senátor v Americe museli sebrat na svou podporu peníze, pokud se vůbec zpočátku měli dostat do funkce.

"V devíti z deseti případů vyhrává volby ta osoba, které se podaří získat největší množství peněz. Pokud nemáte peníze, v americké politice se neuplatníte."

Ale odkud všechny tyto peníze pocházejí? Některé pocházejí od jednotlivých voličů. Deset dolarů tady, dvacet dolarů tam. Avšak největší množství peněz pochází od velmi malé skupinky lidí: od boháčů a od podnikatelské Ameriky.

Takže je nutno vznést otázku: čemu přesně se politikové upisují, když přijímají tyto peníze?

Všechno to začíná úplně dole, úplně na začátku. Od chvíle, kdy se rozhodne kandidovat na nějaký úřad, musí každý americký politik začít sbírat peníze. Dlouho předtím, než se stal prezidentem, dovedl George W. Bush své schopnosti sbírat peníze k dokonalosti v závodé o guvernérský úřad v Texasu. V Texasu šly vždycky peníze a politika ruku v ruce.

(Místní texaský aktivista): "Tady to je Kapitol v Texasu. Má zastupovat všechny Texasany. Žije nás tady 20 milionů. Ale většina peněz na podporu politických kampaní, v jejichž rámci jsou voleni zástupci do tohoto shromáždění, pochází od malé skupinky lidí. Je neuvěřitelné, že téměř polovina všech těchto peněz, z těch 127 milionů dolarů, které nasbírali politikové před posledními volbami, připlynula od méně než 400 osob. Měli jsme tu jednoho dárce, který před posledními volbami věnoval 4 miliony dolarů. Taková osoba pak má v tomto parlamentě příliš velkou moc.

George Bush byl nesmírně úspěšný sběratel peněz. Překvapil lidi, že se mu podařilo sebrat 41 milionů dolarů, když poprvé kandidoval pro své druhé zvolení guvernérem. To rozbilo všechny dosavadní rekordy. A čtvrtina z těch 41 milionů dolarů pocházela od skupinky pouhých 25 osob."

A s jejich pomocí se stal George W. Bush texaským guvernérem dvakrát.

Finanční sponzoři pro George Bushe neudělali nic nezákonného a guvernér Bush samozřejmě také ne. Avšak když George Bush obdržel 5,5 milionu dolarů od dárců z ropného průmyslu, bylo to opravdu jen shodou okolností, že zmírnil předpisy pro podniky, těžící ropu, takže už nemusely dodržovat Zákon o čistém vzduchu, i když Texas trpí snad nejhorším znečištěním vzduchu ze všech amerických států?

Bush také dostal 1,3 milionu dolarů od dárců ve stavebním průmyslu. Jedním z těchto raných Bushových finančních sponzorů byl Bob Perry, vlastník společnosti Perry Homes, která staví rodinné domky po celých Spojených státech. Bob Perry a další stavební podniky chtěli dosáhnout toho, aby bylo pro jejich zákazníky obtížnější domáhat se soudně náhrady, pokud se ukáže, že rodinné domky byly postaveny špatně. A Perry, jak se zdá, měl do vlády horkou linku.

V květnu 1999 napsal Bob Perry přímo Bushovu náměstkovi a požádal ho, aby byl zrušen zákon, podle něhož měli majitelé rodinných domků získat větší přístup k informacím u soudů. "Tento návrh zákona musí být potlačen," napsal Perry. Shodou okolností těsně poté George Bush tento zákon vetoval.

Jaký to mělo vliv na texské majitele rodinných domků? Delores Rollinsová koupila rodinný domek od firmy Perry Homes v roce 1997: "Já jsem svobodná matka a koupila jsem tenhle dům před sedmi lety pro své děti. Byl postaven na zelené louce. Investovala jsem do něho spoustu peněz. Průměrný člověk na takový dům vydělává po celý život. Je to obrovská investice."

Avšak do roka se dům paní Rollinsové začal rozpadat. Jeff Alans je odborník na stavební procedury. Našel četné špatně provedené práce: "Půda byla špatně odvodněna. Voda se vsakuje u základů a způsobuje, že se dům zvedá a časem zase klesá."

Rollinsová: "Během prvního roku zdi ve všech místnostech popraskaly."

Alans: "Byl ten dům postaven pořádně? Odpovědí je: Ne. Kdybych byl majitelem, vzal bych stavební firmu k soudu."

Když se však paní Rollinsová obrátila na právníky, bylo jí vysvětleno, že žalovat stavební firmu už není možné. Od té doby, co se George Bush stal guvernérem Texasu, schválil sedm samostatných zákonů, jimiž omezil finanční částky odškodného, o něž mohli občané žalovat stavební firmy jako Perry Homes, a způsobil, že začalo být velmi obtížné vůbec žalobu podat.

Rollinsová: "Bylo mi řečeno, že se nedá dělat nic."

Firma Perry Homes konstatuje, že se v domě paní Rollinsové vyskytly jen minimální závady a že za ně není nijak odpovědna. Bob Perry popřel, že by jeho finanční dary guvernéru Texasu měly cokoliv společného s ovlivňováním politiků, avšak na paní Rollinsovou to nedělá dojem: "George Bush obdržel finanční dary od lobbistů, kteří tím prosadili svou vlastní agendu."

Kerryho peníze

Neděje se to jen v Texasu a jen u Republikánů. John Kerry je senátor. Ještě před tím, než začal kandidovat na prezidenta, nasbíral na politických darech 30 milionů dolarů.

Za posledních 15 let obdržel údajně John Kerry více peněz od lobbistů než všichni ostatní senátoři.

"Kerry moc dobře ví, co to znamená být pod vlivem lobbistů. Často pomáhá mocným finančním dárcům. Vzhledem k tomu, že zasedá v kongresovém výboru pro finance, v podstatě dohlíží na všechny velké firmy v Americe a má tedy možnost od nich dostávat peníze a je pro všechny lobbistické podnikatelské zájmy nesmírně důležitý. A to platí už dvacet let."

Během svého funkčního období v Senátu obdržel Kerry více než jeden milion dolarů od telekomunikačních společností. Shodou okolností Kerry zasedá v senátním výboru který je odpovědný - za zákony o telekomunikacích. Všechno je to otevřené a dary jsou perfektně legální. Jaksi shodou okolností Kerry často podporuje zákonná opatření, která prosazují jeho sponzoři z telekomunikačních firem. Pokusil se uvolnit cenové limity pro kabelovou televizi pouhých několik dnů poté, co mu jeden lobbista, prosazující tentýž zákon, zorganizoval recepci, jíž mu vydělal 50 000 dolarů. Kerry také investoval množství vlastních milionů do telekomunikačního průmyslu.

Snahy zvládnout financování politických stran

Amerika je samozřejmě daleko větší země než Velká Británie,je tu daleko více voličů a politikové potřebují pro politické kampaně velké množství peněz. Zatímco průměrný britský poslanec vydá na svou volební kampaň celkem 3500 liber, George Bush a John Kerry byli nuceni sebrat desítky milionů dolarů už na financování začátku své kariéry. A když jde o prezidentské volby, to je úplně jiný svět. Částky, které jsou ve hře, jsou neuvěřitelné.

Závod o Bílý dům byl vždycky nesmírně nákladný a během let si někteří kandidáti zadali a porušili zákon, ve snaze získávat peníze. V sedmdesátých letech během skandálu Watergate bylo zjištěno, že prezident Nixon přijímal protizákonné finanční dary. Byl zahájen rozsáhlý program reformy financování amerických voleb a byla založena federální volební komise, která měla dohlížet na to, kam jdou v politice peníze. Rozhodla, že každý jednotlivý občan nebude smět prezidentskému kandidátovi věnovat více než 1000 dolarů.

Avšak politikové vždycky hledali způsoby, jak nové zákony obejít.

Nový systém

V roce 1998 si vymysleli stoupenci George Bushe šokující nový systém, jak sbírat peníze pro jejich prezidentského kandidáta. Reformy po aféře Watergate zajistily, že žádný jednotlivý občan nesměl v budoucnosti dát prezidentskému kandidátovi více než 1000 dolarů.

Avšak, co kdyby Bushův tábor začal obtelefonovávat své kamarády a přesvědčil každého z nich, aby Bushovi věnoval tisíc dolarů?

V Dallasu v Texasu získal takovýmto způsobem Dan Branch, dallaský právník s politickými ambicemi, 100 000 dolarů pro Bushovu prezidentskou kampaň v roce 2000. Odměnou za to se Branch stal součástí elitní sítě pro získávání peněz, zvané "The Pioneers", Průkopníci. Průkopníkem se stal ten, komu se podařilo nasbírat 100 šeků na 1000 dolarů. Takže když jste dali dohromady 100 lidí, z nichž každý věnoval 1000 dolarů na prezidenta, stal jste se Průkopníkem. Mělo jít o lidi, ochotní riskovat, kolonizovat Divoký západ.

Bylo spousta Texasanů, kteří chtěli dát šek na 1000 dolarů, což bylo maximální výše daru, ale oni chtěli udělat víc. Bylo zapotřebí vybudovat finanční zdroje pro politickou stranu. Tak začali organizovat dary. A vznikl pojem "bundling", "koordinace", kdy všichni zaměstnanci z jediné firmy tého dne poskytnou každý z nich maximální dar 1000 liber, včetně jejich šestileté dcery. Děje se to zcela spontánně.

"Bundling" se stalo pro Bushe obrovským úspěchem. Průkopníci sebrali 58 milionů dolarů. Nalezli třikrát více lidí, ochotných napsat šek na 1000 dolarů, než když předtím v americké politice.

Každý "průkopník" dostal identifikační číslo, které se napsalo na rub každého šeku, který získali. Takovým způsobem měl George Bush přehled, kdo jsou jeho čelní aktivisté. Bushův tábor odměňoval "průkopníky" podepsanými fotografiemi George Bushe a texaskými suvenýry, například republikánskými manžetami.

Ale shromáždili byste vy sami statisíce dolarů jen za to, abyste si mohli koupit nějaké manžety?

"Tito lidé nesbírají všechny tyto peníze jen proto, aby demokracie lépe fungovala. Předávají ty peníze se svým identifikačním číslem, takže je prezidentský kandidát může identifikovat. Oni od něho něco chtějí."

Je to možná jen náhoda, ale mnoho těch "průkopníků" skutečně leccos dostalo, když se Bush stal prezidentem.

29 průkopníků bylo jmenováno velvyslanci v zemích, které jsou po celém světě populárním cílem amerických turistů, ve Španělsku, ve Francii, ve Švýcarsku, na všech příjemných místech. Nový velvyslanec na ostrově Mauritius John Price byl tak nadšeným "průkopníkem", že se mu dokonce podařilo dostat pět tisícidolarových šeků od svých vnoučat, nejmladší z nichž byla tříletá dvojčata. Jeho diplomatická kariéra však začala dost pochybně, když se nedostavil na inauguraci mauricijského prezidenta. Když byl Price shledán vinným, že podvedl své podnikatelské partnery, hlavní deník na ostrově Mauritius začal požadovat jeho rezignaci.

99 "průkopníků" bylo jmenováno do vládních funkcí. Dva z nich přímo do Bushova kabinetu.

Deset průkopníků pocházelo z farmaceutického průmyslu, který na Bushovu prezidentskou kampaň přispěl celkem částkou 5,7 milionů dolarů. George Bush pak schválil nový zákon o zdravotnictví, který dovolil farmaceutickým společnostem, aby si samy určovaly ceny, když prodávají léčiva vládním pomocným programům.

"Tento zákon, který republikáni prosadili v Kongresu a který prezident podepsal, výslovně zakazuje vládním činitelům, aby vyjednávali s výrobci těchto léčiv o jejich ceně. Zákon zajišťuje, že vláda soukromým farmaceutickým firmám zaplatí to, co si farmaceutické firmy určí."

Nový Bushův zdravotnický zákon také zakázal dovoz levných kanadských léčiv. Tvrdí, že nejsou dostatečně bezpečné.

"Tak praktikují republikáni principy volného obchodu. Až uvidím velké počty Kanaďanů, jak umírají v důsledku nebezpečnosti kanadských léků, začnu věřit, že jsou ty léky nebezpečné," konstatoval jeden protibushovský aktivista.

Snad nejznámějším "průkopníkem" byl Ken Lay, generální ředitel firmy Enron, energetické společnosti, která v roce 2001 udělala bankrot v důsledku obrovských podvodů. Než byl skandál odhalen, "Kennyboy" ("náš chlapec Kenny"), jak mu říkal George Bush, lobboval vládu, aby odmítla povolit snižování cen elektřiny. Zcela náhodou zastávala Bushova vláda názor, že omezovat ceny elektřiny je nesprávné. V Kalifornii dosáhl Enron zvýšení ceny elektřiny o 800 procent. Přitom tam docházelo k častým výpadkům v dodávce elektrického proudu.

Avšak ne všichni "průkopníci" jsou tak dobře známí jako Kenneth Lay. Většinou to jsou anonymové. Federální volební zákon nepožaduje, aby Bush "průkopníky" jmenoval, tak nikdo vlastně nevěděl, kolik jich je.

"Ukázalo se, že jich bylo asi 600. Organizátoři Bushovy kampaně tvrdí, že ztratili jejich seznam, což zní tak trochu jako výmluva, že "mi pes sežral domácí úkol," uvádí ve filmu jeden komentátor.

Jejich jména by měla být známá, aby bylo možno zjistit, zda se pak objevují v nové vládě. Avšak, překvapivě, Bradley Smith, předseda federální volební komise, která má regulovat financování předvolebních kampaní, nepovažuje za důležité zjišťovat totožnost těchto "průkopníků".

Měkké peníze

Takže tábor prezidenta Bushe nalezl způsob, jak motivovat lidi, jak poskytovat miliony dolarů přímo kandidátu. Ale ještě existují jiné peníze v této rovnici: tzv. "měkké peníze" - peníze, které se dávají politické straně, nikoliv přímo kandidátovi. I po reformách zavedených po skandálu Watergate zůstávají tyto dary neomezené. Bývalý americký prezident Clinton dokázal shromažďovat obrovské částky "měkkých peněz" pro svou politickou stranu.

Hudební podnikatel David Geffen byl velkým fanouškem Billa Clintona. Dal v roce 1996 Demokratické straně na Clintonovu kampaň 200 000 dolarů.

Clintonovým moc nevadilo, odkud jejich "měkké peníze" pocházejí. V roce 2000 navštívili luxusní recepci v Hollywoodu, jejímž cílem bylo získat peníze pro senátní kampaň Hilary Clintonové. Tu recepci uspořádal podvodník jménem Peter Paul, který je v současnosti v newyorském státním vězení. Akce se organizovala měsíc a celou ji uhradil sám Peter Paul.

Avšak během několika dní objevil deník Washington Post Paulovu podvodnickou minulost.

Clintonovi také pronajímali ložnici Abrahama Lincolna v Bílém domě svým finančním dárcům. Pokud jste tam chtěli přespat, dovolil vám to Clinton za váš dar 150 000 nebo 200 000 dolarů pro Demokratickou stranu.

Ve volbách v roce 1996 byl největším dárcem pro Demokratickou stranu Bernard Schwartz z firmy Laurel Space and Communications. Téhož roku dal Schwartz Clintonovi 1,5 milionu dolarů "měkkých peněz". Clinton pak dovolil Schwartzovi, aby prodal specializované zbraně Číně.

Clinton: "Toto rozhodnutí jsme dnes učinili, protože jsme dospěli k názoru, že je v zájmu amerického lidu."

Schwartz zmodernizoval čínské dalekonosné rakety. Dvacet z nich nyní míří na Spojené státy.

Ještě úplně na konci svého prezidentského funkčního období omilostnil Bill Clinton jednoho velkého, odsouzeného daňového podvodníka, jménem Mark Rich. Ukázalo se, že jeho bývalá manželka věnovala Demokratické straně milion dolarů. Clinton posléze přiznal, že omilostnit Riche "asi byla chyba".

Rovná spravedlnost

Rovná spravedlnost pro všechny. To je základní zásada demokratické společnosti. Že každý hlas, každý volič je druhému podle zákona rovný. Žádná protekce. Ale zdá se, že v americké politice jsou někteří lidé rovnější než jiní. Hlavně jde o ty, kteří dávají kandidátům peníze. Ať jste Demokrat nebo Republikán, zdá se, že finanční dary vedou k místu ve vládě, k protekci, k omilostnění, k přístupu do Lincolnovy postele. Vláda "lidu pro lid" to tedy zrovna není.

A co lidé, kteří si nemohou dovolit dát tisíc dolarů kandidátovi?

Doris Haddocková, jinak známá jako Babička D, je čtyřiadevadesátiletá prababička. Žádné peníze na dary politikům nemá. Pracovala dvacet let v továrně na obuv a poté, co odešla do důchodu, začala bojovat o to, aby americkou politiku přestaly ovlivňovat peníze.

"Uvědomovala jsem si, že v americké politice je spousta korupce. Buď se musí chudý člověk zaprodat, pokud chce jít do politiky, anebo musíte být multimilionář. Ani jedno ani druhé není demokracie."

Babička D se rozhodla na protest proti vlivu peněz v americké politice přejít pěšky celé Spojené státy. A ušla to, až do Washingtonu.

"Každý den, šest dnů v týdnu, jsem ušla 15 kilometrů. Sedmý den jsem šla do kostela a prala jsem si prádlo. Neměla jsem peníze, a tak jsem šla jako poutník. A nikdy se nestalo, že bych neměla kde spát anebo že bych neměla co jíst. Po cestě jsem mluvila s mnoha lidmi a zjistila jsem, že jsou skutečně znepokojeni tím, co se děje v jejich zemi, že jejich zástupci nezastupují je, že zastupují své finanční dárce."

"Lidi si už dlouho myslí, že se s tím nedá nic dělat. Lobbisti vždycky zvítězí. Můj hlas neznamená nic. No, Babička D proti tomu něco udělala. Tato stará důstojná paní přešla celé Spojené státy a přesvědčila mnoho Američanů, že jeden člověk může něco dosáhnout," poznamenává jeden komentátor.

Babičku D podpořili dva senátoři v Kongresu, John McKaine a Russ Feingold připravili návrh zákona, jímž by se měly zakázat dary "měkkých" peněz. Měla to být největší reforma financování politických stran od skandálu Watergate. Nakonec byl ten zákon přijat v roce 2002.

I tato reforma selhala

Avšak politikové si rychle našli způsob, jak se tomu zákonu vyhnout.

V srpnu roku 2004 seznali Republikáni své stoupence do New Yorku a připravili se na poslední týdny před volbami, na republikánské národní konvenci. Navzdory veškerému úsilí Babičky D i obou senátorů, letošní prezidentská kampaň získala největší množství peněz za všech dob. Bushova kampaň sebrala tentokrát 200 milionů dolarů, o 75 milionů dolarů více než posledně.

Přesně v den, kdy prezident Bush podepsal zákon o reformě financování politických stran, odletěl do Jižní Karoliny na recepci, jejímž účelem bylo získat pro Republikánskou stranu milion dolarů. A reforma nijak sbírání peněz neomezila. Posílila finanční moc organizátorů z politických stran. Nový zákon obou poslanců totiž zvýšil limit individuálních darů kandidátům z 1000 na 2000 dolarů. Důsledkem toho je, že "průkopníci" mohou nyní získávat pro George Bushe dvojnásobek dosavadního množství peněz.

Jestliže ale peníze kupují místo u prezidentova stolu, co takhle Dick Cheney, v současnosti viceprezident USA? Než se stal viceprezidentem, byl generálním ředitelem společnosti jménem Halliburton. Když tam působil, zaměstnanci firmy Halliburton zdvojnásobili své dary na 1,5 milionu dolarů. Jaksi shodou okolností pak firma Halliburton dostala vládní zakázky ve výši více než 2 miliardy dolarů. A pak dostal Cheney místo jako Bushova pravá ruka. Skutečně místo u stolu.

Když je Cheney ve vládě, zaměstnanci firmy Halliburton nyní poskytují jen několik málo tisíc dolarů. Avšak firma Halliburton platí Cheneyho přímo, přibližně 2 miliony dolarů "odložených honorářů". Je to možná náhoda, ale pouhých několik dní před útokem na Irák dostala pobočka firmy Halliburton lukrativní vládní zakázku na opravu poškozených ropných vrtů v Iráku. Žádná jiná firma se ani nemohla o tuto zakázku ucházet.

V tomto volebním cyklu jsou hlavní Bushovi finanční dárci všichni známí. Ropný průmysl poskytl více než 2 miliony dolarů. Stavební firmy poskytly téměř 8 milionů dolarů. Farmaceutické společnosti daly jen 900 000 dolarů, jenže zdravotnický zákon už byl schválen.

Lobbista Craig Engel: "Jen dvě procenta Američanů dávají finanční dary politickým stranám. Je to velmi elitní způsob, mimořádný způsob, jak se podílet na americké demokracii."

Craig dává strategicky peníze politikům, kteří se postarají o podnikatelské zájmy jeho klientů. Sám samozřejmě nepřiznává, že něco kupuje.

Kay Street, Washington, DC. Tady mají sídlo americké lobbistické firmy. Snad všechna americká průmyslová odvětví tady mají zástupce. Ted Goldman pracuje v časopise Influence, má léta zkušenosti s pozorováním práce lobbistů.

Goldman: Lobbování se často říká "čtvrté odvětví vlády". 95 procent lobbistů pracovalo na Kapitolu a ve vládě. Je to jejich druhá kariéra. Bez poskytování peněz politickým stranám nemůžete být lobbistou.

Co z toho ti lobbisté mají?

Goldman: Když si sednete do těchhle hospod, občas pozdě večer najdete lobbistu, který si vám bude diskrétně vytahovat, že se mu podařilo něco pozměnit v zákoně nebo něco prosadit pro svého klienta. Je to svým způsobem sport. Když jde třeba o daňový kód, i nejmenší změna může mít hodnotu desítek milionů dolarů."

Rozložila by se americká demokracie, kdyby neměla lobbisty?

Goldman: "Pravděpodobně by fungovala o dost hladčeji."

Pár lidí tu má zřejmě víc než jeden obyčejný voličský hlas.

Goldman: "V podstatě, když si můžete lobbisty dovolit, získáte větší vliv, můžete si ho koupit."

Ale není to jen George Bush, který získává spoustu peněz. Demokraté také vytahují peněženky. John Kerry má prospěch z podnikatelských lobbistů a nyní má také svou vlastní síť "průkopníků" vybral stejně tolik peněz jako Bush.

"Obě strany jsou součástí téhož systému financování politických stran. Když pohlédnete na dárce pro Kerryho a na dárce pro Bushe, spousta firem dává peníze obou stranám. Chtějí si to pojistit, aby ať volby vyhraje kdokoli, měly tyto firmy vliv na vládu a přístup k ní."

"Tím, že Kerry sebral tolik peněz jako Bush, musel získat podporu všech vlivných firem. A jestliže Kerry vyhraje volby, všechny tyto firmy se ozvou a budou od něho chtít, aby plnil jejich přání."

John Kerry nyní osobně dostal od právníků a lobbistů 28 milionů dolarů. Tyto dary zjevně plynou v zájmu jejich klientů. Kerryho staří přátelé v komunikačním průmyslu věnovali téměř 8 milionů dolarů. Očekávají, že Kerry zruší regulační předpisy a posílí jejich monopol na americké vysílání a tím sníží počet nezávislých hlasů, které jsou podle mnohých klíčově důležité v demokracii.

Nevětším finančním skandálem těchto prezidentských voleb je, že bohatí dárci nalezli způsob, jak obejít zákaz "měkkých" finančních darů. Poskytují politickým stranám i nadále obrovské finanční částky ve snaze ovlivnit volební výsledky. Jejich metoda je jednoduchá. Nedávají peníze kandidátům ani politickým stranám, dávají své peníze namísto toho "nezávislým" politickým organizacím.

Multimilionář George Soros mohl věnovat osobně Kerrymu jen 2000 dolarů, ale při těchto volbách dal také více než 15 milionů dolarů různým nezávislým Demokratickým organizacím. Těmto nezávislým politickým organizacím se říká 527, protože 527 je jejich daňový kód. Jsou nejnovější zbraní v arzenálu Demokratů.

Simon Rosenberg je šéfem Nové sítě Demokratů, která vydává na tyto volby obrovské množství peněz. Nová síť Demokratů vyrábí protibushovské televizní reklamy. Mají-li mít možnost přijímat milionové částky od stoupenců, nesmějí otevřeně říci: "Volte Kerryho."

Zákon je tedy nedokonalý - senátor McCain také požaduje, aby byly tyto "nezávislé" organizace regulovány.

Tuto předvolební kampaň začala silně ovlivňovat republikánská "nezávislá" organizace typu 527 "Veteráni za pravdu", která začala zpochybňovat to, jak jednal John Kerry ve Vietnamu. Byla to skutečně "nezávislá skupina 260 průměrných občanů, veteránů"? Čirou náhodou dělali přesně to, co Bushova kampaň potřebovala - zpochybnit důvěryhodnost Johna Kerryho z Vietnamu.

"Bush potřeboval, aby někdo zaútočil na Johna Kerryho kvůli tomu, jak se choval za války. Bush to udělat nemůže, protože ten se válce vyhnul."

Ukázalo se, že jeden právník z Bushova týmu poskytl "nezávislým 260 veteránům" právní pomoc. A majitel stavební firmy Perry Homes Bob Perry "nezávislé veterány" finanční podpořil.

Takže nedávné pokusy zreformovat financování amerických politických stran nebyly zrovna úspěšné. Vliv peněz na situaci obou kandidátů je nesmírný. Jak ale ovlivňují všechny tyto peníze hlasování občanů? Opravdu nejsou volby nejmocnějšího muže na světě ničím víc než dražbou?

Peníze požírá televizní reklama

Americká demokracie je, jak se zdá, plná lobbistů, organizací, neodpovědných nikomu, a zejména množství peněz. Nikdo dosud neví, kolik budou tyto prezidentské volby stát, ale má to být alespoň půldruhé miliardy dolarů. Na co se to všechno vydává?

Na televizní vysílací čas. V týdnech před volbami vydávají obě strany 1, 3 miliardy dolarů na televizní reklamy. Pokud kandidát není neustále přítomen v televizi, je neznámý.

Proč je televizní reklama tak důležitá?

Vysvětluje jeden reklamní pracovník: "V roce 1968 byla průměrná délka politikova výroku, který odvysílaly televizní zprávy, 48 vteřin. Dnes je to 7 vteřin. Za sedm vteřin se nedá říct skoro nic." Proto televizní reklama.

Celý systém je chráněn jedním základním demokratickým principem. Americká ústava leží v ohnisku důvěry Američanů ve svobodu, spravedlnost a demokracii. První dodatek americké ústavy je velmi jednoduchý: nikdo nesmí omezovat právo na svobodu projevu. To ale také dnes znamená, že nikdo nemá právo omezovat politické kandidáty, aby si vysílali, kolik televizních reklam chtějí, a nasbírat, kolik peněz chtějí na to, aby je mohli odvysílat.

V amerických prezidentských volbách příští týden si americký lid bude muset vybrat mezi dvěma kandidáty, oba z nichž už jsou závislí na bohatých finančních dárcích a na big byznysu. Ať už tedy zvítězí kdokoliv, prohrává tady demokracie?

"Mou velkou obavou je, že lidé přestanou demokratickému systému důvěřovat. Že si voliči uvědomí, že jen přihlížejí. Že i když budou poslanci v Kongresu hlasovat v nějaké věci upřímně podle svého přesvědčení, lidi se na to podívají a řeknou: Ale, asi jste stejně ovlivněni penězi," argumentuje jeden kritik "finančnického" systému americké politiky.

Takže má ještě definice demokracie, jako vláda lidí lidem a pro lidi, jak ji vytvořil Abraham Lincoln, vůbec nějaký vztah k tomu, co se děje ve Spojených státech?

"Osmdesát procent Američanů v současnosti nehlasuje ve státních a místních volbách a padesát procent Američanů nehlasuje v prezidentských volbách. Představa, že naše politika je sponzorována úzkou skupinkou několika málo procent nejbohatších lidí v Americe, myslím, že by se Abraham Lincoln v hrobě obracel, kdyby viděl, co se děje. Je to velmi smutné."

Vyvážet svobodu a demokracii se stalo po 11. září základním kamenem americké zahraniční politiky. Je to demokracie, založená na nejvyšších principech, definovaných Otci zakladateli Spojených států. Ale jak se nyní Spojené státy připravují zvolit nejmocnějšího muže na této planetě, závisejí tyto principy stále ještě na prostém křížku na hlasovacím lístku? Anebo se hnědá obálka, plná peněz, stává důležitějším faktorem?

Touto otázkou uzavřel Jon Snow v pondělí večer na Channel Four svůj hodinový pořad k americkým prezidentským volbám.