Pan Luděk Králíček, vedoucí oddělení myslivosti, střelectví a ekologie ( patrně pohrobků socialistických lidových myslivců, tj. Českomoravské myslivecké jednoty), který "obratně" využil P.S. článku k propagaci svého podniku, by si měl především ujasnit, co je myslivost. Podle platného zákona č. 449/2001 Sb.je to " soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví". Kouzlem nechtěného prozradil pan Králíček pravou podstatu myslivosti v ČR, na hony vzdálenou platnému zákonu. Píše: " myslivost velmi zjednodušeně řečeno je v našich podmínkách de facto druhem zemědělské prvovýroby, která je nejcitlivějším způsobem obhospodařování pozměněných kulturních ekosystémů a jejíž produkty jsou zvěřina, kůže a případně trofej." Slušný výnos činí i prodej odstřelu trofejových kusů, ale o tom se pan Králíček cudně zmiňuje až závěrem svého článku. Jinými slovy -- myslivost je u nás v převážné míře chápána a provozována jako velmi slušný obchod. Jenže -- pan Králíček a jeho přátelé si musí vybrat.

Buďto :

1) chápou své počínání jako druh zemědělské prvovýroby, jejímiž produkty jsou zvěřina, kůže, trofeje a poplatky za odstřel a pak nejde o činnost, o níž mluví platný zákon o myslivosti,

nebo :

2) chtějí respektovat vymezení pojmu myslivosti, jak jej určuje výše citovaný § 2 odst. 1) zákona a pak nemůže jít o jakoukoliv výrobu a tedy ani ne o produkty z ní.

Pokud budou postupovat podle dikce zákona, musí jít o vysloveně neziskovou činnost, prováděnou ve veřejném zájmu. Jen tehdy totiž mají myslivci právo vstupovat na cizí pozemky a omezovat vlastnická práva jejich majitelů. Jinými slovy -- pokud uloví zvěř, musí ji odevzdat státu, protože v případě, že si ji ponechají, nejde již o veřejný zájem. Avšak jen ten umožňuje omezit práva vlastníka.

Pan Králíček může namítnout, že tentýž paragraf téhož zákona říká pod písmenem h) "právem myslivosti (je, pozn. vp)... přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků". Jenže -- kde jinde než na honebních pozemcích by bylo možné zvěř chránit, chovat, lovit a přivlastňovat si ji ? Na nehonebních to jde jen ve velmi výjimečných případech a jiné pozemky nejsou. Každý metr čtvereční však někomu patří a vlastník toho kterého metru čtverečního může být omezován ve svém vlastnickém právu pouze " ve veřejném zájmu,a to na základě zákona a za náhradu" (Listina základních práva svobod, hlava druhá, článek 11, odst. 4). Dejme tomu, že odlov zvěře je ve veřejném zájmu. Ale jaký veřejný zájem je v tom, aby zvěř, která vyrůstala a pásla se na honebního pozemku a která až do své smrti představovala "obnovitelné přírodní bohatství" (§2 odst b) zákona 449/2001 Sb ), stala se po své smrti majetkem soukromé osoby ? Ať je i nadále oním přírodním bohatstvím, které patří státu a je státu odevzdána a majiteli pozemku ať je vyplacena náhrada, jejíž výše i plátce ( stát ? myslivec ? ) by měli být stanoveni smlouvou,

nebo - připusťme definici pana Králíčka, že jde o druh zemědělské prvovýroby, mající své produkty, ale pak musíme smést se stolu platný zákon o myslivosti a začít jej tvořit úplně od základu. Znovu a jinak.

A tady je odpověď na otázku, proč jsou myslivci v naší společnosti neoblíbeni. Většina našich občanů totiž vycítila parazitsmus převážné většiny mysliveckých sdružení, jejich protiústavní konání, jejich příživnictví a vykořisťování majitelů honebních pozemků a to se společnosti jako celku příčí. V říjnovém čísle časopisu Svět myslivosti je uveřejněn článek pana Mlčouška, který se domnívá, že by k lepšímu vnímáni myslivosti společností prospělo, kdyby politici-myslivci nosili mysliveckou uniformu a za příklad dává Německo a Rakousko. Zapomenul dodat , že v těchto zemích činí minimální výměra honiteb kolem sta hektarů, myslivost v ní provozují většinou sami vlastníci, reprezentují sebe samé. Když přemnožená zvěř poškozuje úrodu a les, je to škoda na jejich majetku. Pokud by jejich zvěř způsobila škodu na cizím majetku, musí ji onen konkrétní myslivec nahradit Proto může chodit v myslivecké uniformě na veřejnosti, aniž by vzbuzoval odpor a opovržení, naopak, společnost v nich respektuje dobré hospodáře. V našich myslivcích však společnost instinktivně vyciťuje něco falešného, s čím " raději nic nemít". Politik, který by chodil na veřejnosti v myslivecké uniformě, by měl volby předem prohrané.

Jenže -- tohle si naši lidomyslivci nechtějí přiznat. Svalují vinu na kde co; pan Králíček např. na to, že obyvatelstvo se koncentruje do měst a "s myslivci se dostávají do konfliktu v průběhu svoji rekreace ve volné přírodě (venčení psů, motorismus, atd.)...někteří projevují sociálně patologickou příchylnost ke zvířatům, která supluje jejich neschopnost navazovat normální lidské vztahy." A je to. Až na myslivce je podle pana Králíčka převážná většina našich občanů nenormální a měla by navštěvovat psychiatry. Nebo ji vyměníme ? Či vystřílíme ?

Závěrem: obhajoba myslivosti, tak, jak ji provádějí členové Českomoravské myslivecké jednoty -- jak jinak chápat článek jejího předního funkcionáře, zajišťujícího "výcvik střelby a pořádání závodů ve střelbě na střelnicích" ? -- nebyla právě tou nejšťastnější. Spíš odhalila slabiny české myslivosti a dala materiál do rukou Ústavního soudu, u nějž už druhým rokem leží žádost poslanců a senátorů o zrušení některých paragrafů zákona o myslivosti. Posíláme proto článek pana Králíčka i naši odpověď na něj Ústavnímu soudu jako materiál ke studiu celého problému.

Mgr. Věra Petrová, předsedkyně

Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR