"Se souhlasem vlády francouzské bylo rozhodnuto - to bylo v létě 1917, kdy Amerika bojovala již proti Německu - aby komandant Dr. Štefánik zajel do Spojených států, tam aby jednal s vládou americkou i organisacemi českoslo-venskými o nábor českých a slovenských mužů do samostatné československé armády ve Francii.

Štefánik přijel v srpnu 1917 do poměrů jistě velmi obtížných. Ne-byla jednak prohlášena dosud válka s Rakouskem, jednak americká vláda hleděla nesympaticky na tyto pokusy jiných mocností, snaží-cích se v Americe rekrutovat vojsko. Tím méně sympatické bylo pro ni dovolit takovou akci revoltující zahraniční skupině, s jejímž domovským státem nebyla dokonce ve válce. A přece podařilo se komandantu Štefánikovi za pomoci Francie, že americká vláda nezakázala za určitých podmínek nábor do československé armády. Dělo se to zprvu, jaksi anonymně, americká vláda přezírala náš nábor. Ovšem později dala nám plnou svoji podporu, když válka Rakousku byla vypovězena.

* * * * * * * * *

Přese všechny ty překážky došlo již brzy na zimu 1917 k prvé výpravě, jež dne 23. listopadu dorazila do Francie, do města Cognacu. A potom již následovaly v kratších i delších intervalech výpravy další.

Brzy poté byla utvořena i pro Ameriku Československá Národní Rada, později změněná na Československý Americký Výbor, pod níž spojeny byly všecky naše národní organisace. Byly to Slovenská Liga, České Národní Sdružení a Svaz Českých Katolíků. Jedním jejím odborem stal se Vojenský department. Pod jeho vedením změněny byly původní formace organisační a celá severní Amerika rozdělena na vojenské náborové obvody. Takový obvod seřízen byl na východě s New Yorkem, další pak střediska byla v Chicagu, Clevelandu, Pittsburghu, Omaze a Texasu. Náboroví komisaři pro tyto kraje projížděli své obvody, starali se o lékařské prohlídky přihlášených dobrovolníků a posílali je v nevelikých výpravách na východ do vojenského tábora. Pod jejich vedením stály pak také vojenské výbory místní.

Všechen vojenský nábor řízen byl do Nového Yorku, kde pod správou nynějšího konsula Kopeckého dálo se naloďování dobrovolníků do Francie. Byly s tím veliké nesnáze. Nebylo kam položit a ubytovat odcházející hochy. Proto v prvních již dobách sáhlo se k odpomoci. Za účasti Američana pana Borgluma podniknuta byla stavba vlastního campu na pozemcích Borglumových v krásných listnatých hájích nedaleko města Stamfordu ve státě Connectitut, asi 40 mil na severovýchod od New Yorku. Tu se dobrovolníci shromažďovali až po dobu odjezdu.

* * * * * * * * *

Do tábora sjížděli se hoši z celé Ameriky. Texas měl svou zvláštní cestu buď přes jih nebo na St. Louis, omažští a "zápaďáci" jeli přes Chicago.

Poměrně největší počet dobrovolníků přišel z Chicaga a Clevelandu. Clevelanďští oddali se práci té s nadšením a tajemník tamějšího Vojenského výboru J. Mašek spolu s legionářem Urbanem a Holubem získali značný počet dobrovolníků. Je pro Cleveland význačné, že veliká část tamních dobrovolníků přicházela z řad sociálně-demokratických. Z vedoucích činitelů politické revoluce americké přihlásil se do vojenských řad Dr. Fisher, prvý předseda Českého Národního Sdružení, člen Ústředního Výboru br. Fekl a soudruh J. Novák, bývalý chef-redaktor chicagské ,,Spravedlnosti".

Chicago dalo počet dobrovolníků největší. Nezapomenu po celý svůj život, jak jsme chodívali naproti hochům, přijíždějícím z Omahy a ze západu, jak čekali potom s našimi chicagskými do večera a nočním jedenáctým vlakem New York Central dráhy jak odjížděli na daleký východ.

Bylo v tom něco tak rozrušujícího, tak bolestně smutného, když naši hoši táhli za noci ulicemi Chicaga, v rukou těžké kufříky a oči zaslzené, spěchali k nádraží; to bylo něco, co vy tady ve vlasti nedovedete pochopit. Kdysi před lety odešli jako páriové ze své vlasti. Jako chuďasi zachytli se kořeny svými do nového života amerického. A žili v nové vlasti pět, deset, dvacet let. Vypukla válka a domovina sté-nala pod jejími ranami.

Svědomí se hnulo. Hoch pomáhal nejprve svými groši. Ale volají pod prapory! A ten pária, prostý, chudý oráč z farem texaských, majner z dolů illinoiských, sokol i socialista, dělník z měst, ti všichni jen z popudu tohoto svědomí, lidé proti-militarističtí, jež nežene ani hlad ani nouze, jen čistá a velká láska k zemi jejich otcův, ti opouštějí své plné mísy a pohodlná a čistá lůžka, opouštějí mnozí z nich své ženy a odcházejí od 2, 3 a 4 dětí. Sjíždějí se v Chicagu a tmavou listopadovou nocí táhne se českou čtvrtí Chicaga těžký průvod. Vpředu červenobílý a hvězdnatý prapor, za ním 40 nebo 50 mužů, Čechů a Slováků, sesmutnělých, zasmušilých, upracovaných těžkou prací farem a továren ... A hudba jim hrá: Kdy pak já se podívám, podívám ... Chlapci jdou těžce, ale vzpřímeni, a za nimi armáda jejich žen, matek, milenek.

* * * * * * * * *

Na tři tisíce našich šlo do Francie. Není to mnoho, ale je to dosti. Nebylo možno, aby nás bylo více. Z těch, kdož mohli jít, měli jsme jich nad padesát tisíc v americké armádě. Vykonali tam svou povinnost. 3000 chlapců pak krvácelo spolu s bratřími ve Francii, u Terronu, pod Těšínem a na Slovensku. Vykonali svoji povinnost k rodné zemi.

Když odtud z Čech odcházeli zase do Ameriky, odcházeli smutně. Bylo to divadlo ještě smutnější, než když odcházeli temnými ulicemi Chicaga na nádraží v La Salle Street. Ti chuďasové, kteříž utíkali ze své zotročené vlasti před deseti, dvaceti lety, poznovu utíkají.... ale ze své vlasti - svobodné! Ze země, na niž se tolik natěšili, pro niž šli krvácet. Utíkali s nesmírnou hořkostí v duši.

A doprovázely je prosté ženy z ulice, hokynářky z města, malí dělníci. Národ jich neviděl a dosud nevidí velikou mravní sílu jejich oběti. Nemůže být s ničím srovnána a ničím předstižena. Vidět odcházet po druhé v životě tyhle chlapce, kteří snad mají a měli své lidské chyby a nedokonalosti, ale vidět je odcházet ze svobodné země, zase chudé, opuštěné, bez odměny, jdoucí za skývou chleba do ciziny, která nehřeje, to bylo více než tragické zakončení celé té veliké epopeje.

Volal-li Štefánik v roce 1917 k našim hochům: "My zvítězíme, neboť našimi hesly jsou: - Láska, Práce, Poctivost -, hesla to budoucích, bohdá šťastnějších věků", pak naši američtí zvítězili dvakráte: nad svým nepřítelem, nad nepřítelem jejich drahého lidu, ale také nad národem svým vlastním.

Památka jejich nezapadne, i kdyby tisíc rukou, chtělo zastínit slunce, jež na ni svítí!"

1. Beneš, V.: Československá Amerika ve zbrani. In: Zlatá Praha československým legiím. Praha, J. Otto 1920, s. 15 -- 19.

2. V. Beneš viz též: http://www.pluhuvzdar.cz/eb/vojtech.php