V Howardovi mají konzervativci sebevědomého nového vůdce, ale pořád ještě nemají žádný příběh, který by byli schopni sdělit voličům. Howardův úterní projev byl klasickou ukázkou politického minimalismu. Konzervativci podle něho budou dodržovat sliby, dané voličům, budou bojovat proti zločinnosti, omezovat přistěhovalectví a vliv Evropské unie, podpoří školy a důchodce. Možná sníží i daně. Ale to nestačí.

Konzervativci by si měli dát pozor, argumentuje Jenkins. Tuhle hru umí nejlépe hrát Tony Blair. Intenzivně využívá všech konzervativních témat. Zneutralizoval konzervativce ohledně Iráku. Lehce je porazí v otázce kriminality či zneužívání narkotik, školství i soukromého zdravotnictví. Blair je zosobněný neothatcherismus.

A co se týče "akčnosti", kterou nám slibuje konzervativec Michael Howard, Tony Blair jedná "akčně" i ve spánku. Plivá kolem sebe iniciativami, jak jiní vyplivují zrnička od hroznů. Hovoří sice prázdnými frázemi, lže, to, co slibuje, neplní a nedá se mu důvěřovat. Ale jeho fráze znějí dobře a nikdo stejně žádným politikům nedůvěřuje. Takže proč by se měl Michael Howard snažit míchat tenhle hrnec?

V Británii, pokračuje autor, snad nemůže být jediný učitel, lékař, zemědělec, policista či podnikatel, kteří by očekávali od konzervativců větší "akčnost", než jakou projevuje Blair. Lidi mají plné zuby akčnosti. Zoufale touží po neakčnosti. Chtějí mít pokoj, chtějí si sami organizovat vlastní život i vlastní komunity.

Howardův konzervatismus je podle Jenkinse v podstatě thatcherismem. A pro Thatcherovou byla revoluční nutností centralizace. Zlikvidovala místní demokracii i starou Konzervativní národní asociaci - pro ni to byly při její revoluci jen "vedlejší škody".

To, že Thatcherová zlikvidovala místní demokracii, možná bylo dobré pro ni, ale pro britskou Konzervativní stranu je to od té doby katastrofou. Milion členů Konzervativní strany, dvě třetiny, za posledních deset let zmizelo. Vláda Margaret Thatcherové a Johna Majora zdevastovala politickou kulturu provinční Británie. Zacházeli se Skotskem a s Walesem tak, že v těchto zemích zmizeli konzervativci z politické mapy.

Dnes se britští konzervativci snaží, jako Donald Rumsfeld, vybudovat Irák navzdory tomu, že zrušil armádu a policii. K obnově Konzervativní strany nedojde, pokud nezačnou konzervativci znovu podporovat místní politiku. Konzervativci za Thatcherové zlikvidovali místní demokracii a nahradili ji nejrůznějšími státními "výbory" v centru. V současnosti je v Británii jen 22 000 volených komunálních úředníků, ale za to 60 000 různých nevolených byrokratů a aparátčíků v různých "výborech". Avšak když se dostali k moci labouristé a začali do "výborů" jmenovat vlastní lidi, politická základna konzervativců se rozpadla. Konzervativci nyní nemají žádnou podporu v regionech.

Rozdíly v moderní ideologii nyní už neprobíhají mezi pravicí a levicí. Tento rozdíl zrušil Blair v roce 1997, kdy stoprocentně, jakmile se dostal k moci, přijal thatcherismus. Hlavním rozdílem na politické scéně je postoj k způsobu vlády. Je to rozdíl mezi těmi, kteří věří v centrální odpovědnost za veřejné služby a mezi těmi, kteří chtějí slabou ústřední vládu. Blair i Howard oba věří v silnou vládu. Bojují za to, že "vláda musí dělat víc".

V Evropě se však silně rozšířila slabá vláda. Decentralizačních tendencí využili opoziční strany ve snaze svrhnout existující vlády. Oživení levice ve Francii v osmdesátých letech bylo založeno na zrušení systému prefektů a na přesunutí moci k provinčím starostům a ministerstvům. Pravicové oživení ve Skandinávii bylo založeno na zrušení vysokých daní a na přesunutí daňových pravomocí do místních komunit. Téměř všechny evropské země mají nyní místní daně. Itálie i Španělsko zavedly decentralizaci. Howard ve svém projevu chválil francouzské zdravotnictví, švédské školství a newyorskou policii. Všechny tyto služby jsou založeny na místním rozhodování.

Zavedení "slabé" vlády není lehké. Znamená to, že některé služby nemusejí být zrovna dokonalé. Znamená to, že větší moc mají města a farnosti, což znamená větší nutnost lidí účastnit se na rozhodování, a tedy větší množství hněvu.

Po celé Evropě dochází už dvacet let k decentralizaci a k přesunování pravomocí do okresů a míst. Britští politikové to ignorují. Konzervativci by měli podporovat lokální politiku, uzavírá autor.