Myslím, že samotný název deníku nemusíme spojovat jen s víceméně nahodilou skutečností, že Jan Čulík, jeho zakladatel a šéfredaktor, žije již dlouhá léta v Británii a rozhodl se proto zprostředkovat Čechům jak názory a informace tamějších médií, tak anglosaské dědictví ostré a kritické, avšak korektní diskuse. Název Britské listy můžeme pochopit i v hlubším, metaforickém významu. Vztah Britských ostrovů k evropskému kontinentu byl vždycky dvojznačný -- na jednu stranu k němu již od dob Římské říše organicky náležely, na druhé straně je však "skvělá izolace" ostrovní polohy Evropanům vzdalovala a dopřávala jim tak pragmatický nadhled, a ovšem i dávku ignorance vůči reálným poměrům třeba ve střední Evropě. Sami Češi tuto dvojznačnost nejednou zakusili: Londýn se jim stal jak útočištěm před pastí germánské Mitteleuropy, tak symbolem zrady. Dnes je samozřejmě těch pár kilometrů mezi Doverem a Calais čím dál zanedbatelnějším úsekem cesty z jedné strany sjednocující se Evropy na druhou. Symbolicky tu však lamanšská cézura stále zůstává jako signum kritického odstupu a jiného, zajímavějšího úhlu pohledu.

Ten se ve výboru Jak Češi bojují uplatňuje nejen jako pohled našince žijícího v Glasgow, ale např. také jako pohled brazilského antropologa žijícího v ČR, skotské bohemistky pročítající Čapkovy Anglické listy nebo studenta latiny, který si uprostřed moderního velkoměsta čte starořeckou literaturu. Ale pěkně popořádku.

Prvním autorem, kterého nám publikace představuje, je Radek Mokrý. Výběr svých článků nazval Žiju v Čechách a vytváří v něm obraz kocourkovského státu: úředníci jsou líní a zkorumpovaní, prostý lid zase hloupý a na každém kroku podváděný nejrůznějšími gaunery, kteří vědí, jak uniknout spravedlnosti. Žánr, který Radek Mokrý vyznává, je tragikomická fraška bez skutečných hrdinů - není jím dokonce ani investigativní publicista, který se tomu všemu snaží marně a s hořkou ironií čelit; koneckonců, jde jen o další nevýnosnou štaci mezi spoustou krátkodobých povolání, jimž se autor věnoval: "Čtyřicítka na krku a Furt Holá Prdel," vyznává se (s. 67) Styl článků je záměrně lidový a poněkud šablonovitý - po dvou třech textech máme o všem jasno, žádaného efektu navíc Mokrý dosahuje někdy snad až křečovitým způsobem.

Také Fabiano Golgo, brazilský antropolog žijící od roku 1997 v ČR, předkládá pod názvem Po nás ať přijde potopa neveselý obrázek naší země. Pro něj je však zlo zakotveno ve všech vrstvách společnosti; nejen ve zkorumpovaných institucích, ale i v lhostejnosti a xenofobii nejprostšího lidu. V dobře napsaných textech spojuje investigativní práci v terénu s odborným zázemím sociálních věd. Je v dobrém slova smyslu idealistou a jeho inspirativní články, náležející k nejlepším v knize, jsou výborným příkladem kritického myšlení.

Štěpán Kotrba je v publikaci zastoupen hned čtyřmi bloky. Z nich nejzdařilejší je ten první, v němž jsou přístupnou formou popsány výhody, možnosti, ale i úskalí nových informačních technologií. Kotrba zdůrazňuje nutnost naší připravenosti a odpovídající gramotnosti. Nové technologie mohou podle něj změnit i sám pojem (angažovaného) občanství, zároveň však varuje, že "vlády se mohou vyměnit, ale jednou narozený Velký Bratr už zůstane." (s. 196)

Nejslabší částí knihy se mi naproti tomu zdají být Kotrbovy články věnované analýze naší politické scény. Navzdory tomu, že se autor stylizuje do role nesmlouvavého kritika, který bez špetky pochybností ví vše, co se "ve skutečnosti" děje za demokratickou fasádou, jsou texty nudně rozvláčné, chybí jim jasná linka i pointa a nedostatek ověřených informací bývá kompenzován zatrpklými aprioristickými tvrzeními o podstatě politické moci, která jako by si Kotrba brumlal pod vousy bez konzistentního ukotvení v empirickém materiálu. Opravdu zajímavý mi politický komentátor Kotrba připadal snad jen v problematice extremismu.

Výtvarník a publicista Jan Paul píše o Národní galerii, morálce v umění a dalších tématech souvisejících s jeho profesí. Název Od lidí bez kreditu neočekávám nic je pro jeho styl velmi ilustrativní: články jsou provokativní, sebevědomé, nekompromisní a tu a tam snad i zaujaté. Patrně nejzdařileji vystihují "bojový" koncept recenzovaného výboru. Vytknout by se jim dalo snad jen to, že u textů vztahujících se ke konkrétním uměleckým dílům by mohla být přiložena alespoň fotografie.

Nejskromněji - pouze třemi články - je v publikaci zastoupen pražský student bohemistiky a latiny Jakub Žytek. Zaujal mne jeho krátký esej Mnémosyné o ohrožené paměti. Představuje vpád čehosi "archaického" a jeho poetika má bezmála heideggerovské rysy.

Kathryn Murphy absolvovala bohemistiku a anglistiku na universitě v Glasgow (kde mj. působí i Jan Čulík). Pod titulem Mušle vylovené z oceánu času nám nabízí svůj pohled na J. A. Komenského, Karla Čapka a českou národní povahu. U posledního uvedeného tématu pozoruhodně srovnává Jana Husa a Josefa Švejka, protiklady, jež k sobě organicky náleží, neboť jde o komplementární obranné reakce na drtivý tlak světské moci. Murphy prokazuje slušný rozhled, byť nevykračuje ze světa literatury. Její psaní je dokladem toho, že umíme-li pozorně číst a dávat si věci do souvislostí, nemusí být výraz "knižní vzdělanost" pouze nadávkou.

Největší prostor (asi 140 stran) ve výboru z Britských listů dostává (bere si?) jejich šéfredaktor Jan Čulík. V bloku nazvaném Média, společnost, politika: Pohled odjinud se snaží o kritické zhodnocení polistopadové české reality; zejména se zaměřuje na to, jakým způsobem Češi vnímají sebe a okolní svět. Podnětně se zabývá negativními rysy české povahy, zejména podlézavou "mentalitou svlačce", pramenící v dlouhém vystavení národa cizí nadvládě. Někdy autor, rád srovnávající zdejší poměry s britským vzorem, působí poněkud mentorujícím dojmem. Oblíbenou Čulíkovou šablonou je, že čeští novináři myslí v podstatě stejně jako za časů Rudého práva, pouze teď poklonkují jiné velmoci. To se mu daří docela přesvědčivě doložit třeba v článku kritizujícím propagandistické komentáře Jana Urbana (s. 584), jinde je ona premisa uplatňována až příliš snadno - což zřejmě souvisí i s Čulíkovým nadužíváním slova "totalitní"; v případě "totalitních tendencí" Bushovy vlády by např. bylo adekvátnější hovořit o autoritativních tendencích.

Kromě těchto článků najdeme v knize i Čulíkovy filmové a literární recenze. I zde ovšem autor pokračuje ve snaze nalézt a podpořit v českém prostředí to, co oproti návykům minulosti považuje za životaschopné a přínosné v evropském kontextu. Jde o žánr, který je Čulíkovi asi nejvlastnější, i když filmové recenze občas působí trochu nedotaženě, jako by je autor psal ve spěchu. Místy ruší dobrý dojem to, jak se Čulík snaží dostat od jednotlivého díla k příliš silné a zobecňující tezi. Psaní Michala Viewegha např. dává do souvislosti s popularitou tzv. lifestylových magazínů, které prý "prosazují umělý žebříček hodnot na základě historického dědictví protestantské kulturní a pracovní etiky, podle něhož jen lidé, kteří ,patří do naší skupiny krásných lidí' vytvořené podle virtuálních, arbitrárně daných zásad, budou spaseni. Je s podivem, že se toto v podstatě protestantské vidění světa tak úspěšně chytá v bezbožných, případně katolických Čechách." (s. 556; recenze takto končí) Není to zbytečně komplikovaný způsob, jak sdělit, že Viewegh je brak? Jinak jsou ale literární recenze asi nejlepšími Čulíkovými texty. Zejména mne zaujaly články o Milanu Kunderovi a Vilému Hejlovi.

Kromě již uvedeného je ve výboru Jak Češi bojují ještě blok o povodních z roku 2002 (vtipně zařazený hned za Golgovy články shrnuté pod titulem Po nás ať přijde potopa). Z něj doporučuji čtivé vyprávění Martina Marxe o tom, jak pomáhal stavět v Praze protipovodňové bariéry.

Zmínit je třeba i barevnou fotografickou přílohu, jejímž autorem je Štěpán Kotrba. Povedly se zejména lehce poťouchlé momentky z politických kuloárů. Příloha je víc než jen osvěžujícím doplňkem a klidně by mohla být tematicky i početně rozsáhlejší.

Největší předností knihy jako celku je zřejmě široká škála témat i autorských stylů. Myslím, že výbor je zajímavý jak pro ty, kdo BL neznají z internetu, tak pro ty, kdo je sice čítávají, ale redakční výběr má i pro ně cosi nového -- nejde už o nesourodou směsici textů různé kvality, jakými se mohou stát aktuální vydání, ve spěchu pročtená a druhý den upadající v zapomnění, ale o pokus vyhmátnout z posledních dvou tří let to nejpodstatnější. Kniha se tak stává sondou do velmi nedávné české historie, interpretací a zároveň shromaždištěm publicistického materiálu. Dokumentuje a sama je přitom dokumentem.

Tento text byl napsán pro literární obtýdeník Tvar, jehož 16. letošní číslo právě vychází.