ČT učinila bezprecedentní krok. Po dobu trvání OH v Aténách a přilehlém okolí rezervovala celých čtyřiadvacet hodin vysílání programu ČT 2 vysílání sportovních přenosů a doprovodných programů z této události, o níž se tvrdí, že je velkolepá. Trefně shrnul tuto skutečnost Martin Zvěřina v sobotních LN v komentáři na první straně, když nazval ČT 2 odpadním kanálem. Nezbývá než souhlasit.

ČT 2 je už dlouho zejména kanálem sportovním, a protože sportovní klání se vesměs neplánují s ohledem na vyznavače jiných žánrů televizního vysílání, tito bývají odsouzeni k četbě vždy, když se nějaká sportovní událost, na kterou sehnala ČT peníze, odehrává. A není to nijak výjimečné. Řádění sportovních fanoušků tak působí největší škody na už tak značně redukované alternativní dramatické tvorbě.

Pro všechny, kdo vyhledávají ČT 2 i jindy než při sportovních přenosech, nastala třítýdenní vysílací pauza. Mnoha z těchto pravidelných diváků jediného snesitelného programu v ČR je jedno, jestli obrazovka zrní nebo jestli tam někdo hraje vodní pólo. Mnoho dalších, stejně jako já, se na určité sportovní přenosy rádo podívá, ale při pomyšlení na tři týdny nepřetržité omelety a la sport ho přejde jakákoliv chuť.

První pochybností je, zda-li jsou olympijské hry natolik výjimečnou událostí, aby jí veřejnoprávní televize obětovala veškerý vysílací čas jednoho ze svých dvou (pouhých) programů. Není potřeba lámat si hlavu v těžkém dilematu nad odpovědí, protože olympijské hry takovou událostí jednoznačně nejsou. Olympijské hry jsou především monstrózní sportovní akcí, která nemá ve světě svou velikostí obdoby. To je ale taky všechno a tím rozhodně nelze obhájit třítýdenní okupaci ČT 2 armádami spojeneckých sportovních vojsk pod pěti kruhy poněkud vychladlého symbolu. Ten má sice představovat zhmotněnou ideu humanismu, ale daleko více by mu slušela značka ochranné známky. OH samozřejmě vždy byly více než sportovní boje.

V prvních letech od roku 1896 to byly průkopnické experimenty tehdy se pomalu etablujícího sportu a skutečně přinášely pocit pospolitosti tehdejších sportovních nadšenců. Od roku 1936 a OH v Berlíně se však mnohé změnilo. Hitler pojal olympijské hry jako demonstraci síly nacistického Německa a nadvlády árijské rasy, k čemuž mu svými filmařskými a fotografickými schopnostmi vydatně pomáhala Leni Riefenstahlová (ovšem fotky jsou to skvělé).

Po druhé světové válce se staly OH ventilem velmocenských konfliktů. Pokud bylo v éře atomových zbraní nemožné poměřit svou válečnou erekci v boji vojsk, sportovcům nikdo nebránil, aby svými výkony dokazovali, zda-li je lepší společenský řád socialistický nebo kapitalistický.

Infantilní vytahovaná vyvrcholila v první polovině osmdesátých let minulého století, kdy si oba soupeřící bloky navzájem bojkotovaly OH pořádaná v Moskvě a Los Angeles.

V dobách, kdy sportovci bojovali za politické názory, nebylo o finance nouze a sportovními laboratořemi se to po světě hemžilo. Pro sportovce tak štědrá studená válka však skončila a sport i všechny akce, které se ho týkají, se musely poohlédnout po komerčních sponzorech. Z manažerského hlediska se dá říct, že se jim to povedlo na sto procent. Olympijská megalomanská show, která si z minulostí drží leda tak program ceremoniálu, nevím proč tolik vyzdvihované společné kempování sportovců v tzv. "olympijské vesnici" (jinak docela dobrý hotel) a obchodní logo je miliardovým podnikem, který hýbe světovým trhem.

Ačkoli na sportovištích chybí reklamy, jednotlivé národní olympijské svazy mají uzavřeny lukrativní smlouvy s významnými sponzory a ti si reklamní nároky dostatečně hojí v jednotlivých zemích. Pro samotné sportovce mají OH také neocenitelný tržní význam.

Zdejší úspěch je významně zhodnocuje na "trhu práce" a hlavně pro reklamní účely. Proto by se stěží našel takový, který by s díky odmítl, zvlášť když ho jako bonus čeká nášup v podobě odměny od národního olympijského svazu, tedy od státu. Z těch složitých počtů nějak vyvanula idea olympismu, která ostatně odumřela již před svým narozením.

Druhou pochybností je otázka plnění veřejnoprávní funkce ČT. Osobně si totiž nejsem jist, zda-li se dá olympijské vysílání považovat za vyvážené a angažované v rámci společenských menšin. Možná se ČT jeví, že by mohly olympijské hry, tak jako v dávných dobách antiky, navodit klidnou a mírovou společenskou atmosféru. Odmítneme-li však pochybné ideje, uvidíme OH jako vskutku velkolepou plejádu rozmanitých sportovních turnajů a závodů.

A v případě sportu všeobecně se mi zdá trochu nepochopitelné pojímat jej jako minoritní a komerčními médii marginalizovanou lidskou aktivitu. Je to zjevně úplně naopak. Televize se vesměs perou o lukrativní přímé přenosy, které jim i přes horentní ceny přinášejí slastný pocit sledovanosti. Obě české celoplošné komerční televize se sportu pravidelně věnují (Nova vysílá utkání fotbalové ligy stejně jako Prima, která pře své skromnější poměry investovala i do formulí a motorek) a nedělají to určitě proto, aby ČT usnadnili nesení jejího veřejnoprávního kříže. Sport se stal už dávno komerční sférou, ve které jde v první řadě o investice a až poté o fair play.

Viděno takhle, měla ČT při své touze oddat se cele olympijským hrám vyhradit pro toto vysílání program ČT 1. Pravidelný divák tohoto programu by se jistě zlobil méně než rezident dvojky a více by to odpovídalo dnešnímu postavení sportu ve společnosti. Napříště by se na ČT 1 měly objevovat všechny sportovní přenosy, vyjma kuželek a synchronizovaného plavání.

A ještě jedna, spíše technická věc. Určitě existují mezi televizními diváky příznivci sportovní střelby nebo gruzínských gymnastů, ovšem drtivé většině (i sportovních fanoušků) se mohou zdát dlouhé záběry na koncentrující se vzduchové pistolníky či podívaná na nepříliš poutavé sportovní výkony trochu nudné. Důkazem nepříliš velké popularity a vodítkem mohou být prázdná či poloprázdná hlediště. Diváci ČT 2 však nemají možnost volby a účást na olympiádě je pro ně povinná, aniž by při tom mohli snít o případném vítězství.

Možná by se dalo uvažovat o tom, že by ČT měla kvůli dlouhodobému neplnění veřejnoprávní funkce vrátit nespokojeným koncesionářům poměrnou část poplatků. Jako vždy ale existuje ještě i jiné vysvětlení. Může být, že ČT zkouší olympijský experiment proto, aby se i nadále mohla ve větších časových celcích věnovat významným událostem, vybíraným pochopitelně z celé škály kulturního a společenského dění na základě jejich významu. V tom případě nás čekají několikadenní vysílací poutě za filmovými, divadelními a hudebními festivaly či za filosofickými, uměleckými a vědeckými sympózii. Příznivci eklektické ČT 2, těšte se.