Tento trend má být ještě posílen prosazovanými reformami (veřejných financí, důchodového systému atd.), jejichž motivem je právě nahrazování principu přerozdělování principem individuálního pojištění.

Aby bylo možné zmíněné reformy prodat voličům, je veden dlouhotrvající útok na ideu přerozdělování, zakomponovanou do systémů sociálního státu. Ve svém příspěvku se proto budu věnovat argumentům pro i proti přerozdělování, které byly v průběhu 20. století uplatňovány. V dalším textu budu pojem přerozdělování používat výhradně pro označení vertikálního přerozdělování důchodů od příjmově silnějších skupin ke skupinám příjmově slabším.

Snad s výjimkou anarchokapitalistů by se těžko našel někdo, kdo by protestoval proti takové míře přerozdělování, která by zabránila určitému objemu sociálních nepokojů a kriminality, jehož náklady by byly pro skupinu hradící přerozdělování vyšší než přerozdělená částka. Mnohem vyšší míru přerozdělování by ale doporučil ten, kdo se domnívá, že příjmové rozdíly ve stávající společnosti pramení především z vykořisťování, a ještě vyšší míru by mohl doporučit stoupenec politické filosofie egalitarianismu. Náležitá analýza této problematiky by tedy musela zahrnovat i analýzu všech možných světonázorů. Proto se v tomto krátkém příspěvku omezím pouze na hledisko mainstreamové neoklasické ekonomie.

Ta je již od svých počátků poznamenána jistým rozporem. Klasickou teorii rozdělování podle poměru třídních sil nahradila teorie mezní produktivity, která činí rozdělování závislým na objektivních podmínkách ve výrobě a na možnostech substituce výrobních faktorů. Působení "svobodného" trhu mělo zajišťovat rovnost odměny kteréhokoliv výrobního faktoru s jeho přínosem k výrobě. Jakékoliv "umělé" zvýšení mezd, způsobené například tlakem odborů nebo legislativní intervencí, se tak mělo odrazit ve škodlivém narušení mechanismu ustavování ekonomické rovnováhy, na kterém v konečném důsledku prodělali i sami pracující, ať již růstem nezaměstnanosti nebo -- v pozdějších variantách - inflace. Apologetická stránka teorie mezní produktivity tak měla sloužit především jako hráz proti akceleraci mzdových požadavků podložených organizovaným tlakem odborů, ale má samozřejmě i důsledky ve vztahu k přerozdělování.

Dalším významným zdrojem neoklasické ekonomie byl ale Benthamův utilitarismus, podle nějž je základní společenským cílem "dosažení co největšího štěstí pro co největší počet lidí". Takováto formulace předpokládá, že štěstí nebo užitek je možné vyjádřit jako veličinu, kterou je smysluplné sčítat nebo srovnávat za jednotlivce, jak se v souladu s Benthamem domnívali i raní neoklasičtí ekonomové. Když k tomu přidáme další základní stavební kámen neoklasické doktríny, kterým je zákon klesající mezní míry užitku, nebo obecněji konkávní průběh užitkové funkce, můžeme tvrdit spolu s Piguem: "Je evidentní, že jakýkoliv převod příjmu od relativně bohatého člověka k relativně chudému člověku podobného založení musí znamenat - vzhledem k tomu, že umožňuje uspokojení naléhavějších potřeb na úkor potřeb méně naléhavých -- zvýšení celkové sumy uspokojení."

Většina raných neoklasických ekonomů tedy sdílela stanovisko, že rozdělování na trhu je sice spravedlivé -- tedy že za normálních okolností nedochází k vykořisťování -- ale že pokud sledujeme jako základní pravidlo maximalizaci společenského blahobytu, je vhodné výsledky tržního mechanismu korigovat přerozdělováním. Diskuse se vedla pouze o výši tohoto přerozdělování a nejvhodnějších nástrojích pro jeho realizaci.

Tehdy se proti vyšší míře přerozdělování používal argument, že pouze jedinci s vyšším příjmem mohou spořit, kdy úspory byly automaticky ztotožňovány s investicemi a kdy tak bylo dokazováno, že nerovnost v konečné instanci zvyšuje celkový produkt takovým způsobem, že i nejmenší podíl na něm je větší, než kolik by mohl činit v rovnostářské společnosti. Této linii argumentace učinilo přítrž prosazení Keynesova modelu, jehož ústředním rysem je tvrzení, že úspory se nepřetváří automaticky v investice, ale naopak v rozvinuté společnosti dochází k chronickému zaostávání plánovaných investic za úsporami. Tento rozdíl je nejmarkantnější v ekonomické recesi, kdy jsou očekávání podnikatelů pesimistická a očekávaná míra výnosu různých investic nízká. Snaha překonat recesi propouštěním a snižováním mezd je kontraproduktivní, neboť vede k dalšímu snižování důchodu a investic. Úlohou vlády je pak podle Keynese předejít akceleraci krizového vývoje tím, že nahradí nedostatečné investice podnikového sektoru vládními nákupy, které nepodléhají omezením plynoucím ze snahy o dosažení zisku. Stejně tak ale z Keynesova systému vyplývá vhodnost přerozdělování od bohatých k chudým, neboť chudší domácnosti spoří nižší procento příjmů než bohaté a přerozdělovaní tak kompenzuje nadměrný růst úspor. Z modelu zároveň vyplývá vhodnost zavádění podpory v nezaměstnanosti a podobných přerozdělovacích dávek, které brání výraznému poklesu spotřeby v období recese. Setkáváme se tak s argumentem pro přerozdělování, který nevychází z utilitarismu, ale ze snahy o stabilizaci makroekonomického vývoje a plné využití ekonomických zdrojů, což znesnadňuje argumentaci z pozic efektivity nerovnosti.

Argumentace z hlediska efektivity nerovnosti je problematická i z dalších hledisek -- není např. těžké ukázat, že pro chudší vrstvy je mnohem výhodnější rovnější rozdělování příjmů, než vyšší tempo ekonomického růstu, které by bylo možné připsat na vrub posilování nerovnosti.

Bylo tedy třeba vypořádat se i s utilitaristickými argumenty ve prospěch přerozdělování. Zde mohli odpůrci přerozdělování navázat třeba na pasáž ze Smithovy Teorie mravního cítění: "Co se týče pohody těla a klidu mysli, jsou všechny vrstvy téměř na stejné úrovni a žebrák, jenž se vyhřívá při silnici, má stejnou jistotu, jako je jistota, o níž bojují králové." Pro neoklasické ekonomy, pro které je maximalizace užitku alfou i omegou veškerého jednání, nebyla ale taková argumentace příliš schůdná. Místo toho, aby prokazovali, že užitek boháčů a chudáků je koneckonců stejný, snažili se prokázat, že užitek boháčů může být především při realizaci sekundárních potřeb mnohem větší, než užitek chudáků ze stejné reálné spotřeby. Pak by totiž platilo, že i při konkávním průběhu individuálních užitkových funkcí by přerozdělování mohlo vést ke snížení celkového blahobytu.

Jako východisko této argumentace posloužila práce Lionela Robbinse Esej o povaze a významu ekonomické vědy z roku 1932, ve které konstatuje, že nelze provádět jakékoliv vědecky smysluplné interpersonální srovnávání užitků, i když uznával, že pravidlo "každý člověk má za podobných okolností shodnou způsobilost ke spokojenosti" je přijatelné a může se stát vodítkem pro ekonomii blahobytu, ovšem pouze jako normativní a povýtce arbitrární pravidlo, které nemá žádnou oporu v pozitivní ekonomické teorii.

Aby bylo možné porovnávat a sčítat užitky různých lidí, je třeba učinit předpoklad o tom, že za stejných okolností pociťují tito lidé obdobný užitek. To ale nelze empiricky prokázat, neboť užitek nelze měřit. Když uvažujeme např. Smithův příklad s králem a žebrákem, je docela dobře možné, že urozený králův jazyk dovede vychutnat misku slavičích jazýčků 100x více než žebrák obyčejné jídlo. Pak ovšem platí, že přerozdělení misky slavičích jazýčků na 99 jídel pro žebráky povede ke snížení celkového blahobytu. Navíc je třeba zohlednit i fakt, že pojídání slavičích jazýčků na královské tabuli vede ke zvýšení prestiže celého králství v očích diplomatů a obchodních partnerů a nakonec z něj tak budou profitovat i žebráci válející se u silnice.

Tuto linii argumentace pak završuje Arrovův teorém nemožnosti důkazem, že pokud jsou preference jednotlivců dány způsobem neumožňujícím interpersonální srovnatelnost užitků, neexistuje žádná přijatelná procedura, jak z těchto individuálních preferencí odvodit preference kolektivní.

Při tom je ale možné dokázat, že i když nepřijmeme předpoklad o obdobných užitcích při obdobných příjmech u různých lidí, tak platí, že za předpokladu konkávního průběhu individuálních užitkových funkcí zvyšují změny v přerozdělování ve směru k vyrovnání příjmů pravděpodobnou sumu užitku.

Pokud by proti tomu někdo namítal, že vyvození konkrétních opatření z tohoto závěru se přeci jen neobejde bez hodnotových soudů, pak lze to samé tvrdit o celé neoklasické ekonomii. Pokud bychom považovali za přípustné pouze paretooptimální zlepšení, nebyli bychom schopni formulovat vůbec žádné praktické doporučení pro hospodářskou politiku, protože vždy lze identifikovat skupinu, která zavedením daného opatření utrpí. Aby bylo v takovém případě možné uplatnit kompenzační princip, museli bychom opět předpokládat interpersonální srovnatelnost užitků anebo jiné pravidlo pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti daného nároku.

To, že se ekonomická teorie neobejde bez normativních pravidel ale neznamená, že by tato pravidla byla zcela arbitrární. Například Rawlsova koncepce závoje nevědomosti je vedena snahou formulovat normativní pravidla nearbitrárně. V demokratické společnosti by měl formulaci normativních pravidel zajišťovat demokratický proces. Jak je při tom možné, že současný politický systém generuje politické elity jednající v rozporu se zájmem většiny společnosti, nechť zodpoví řečnící v dalších blocích konference.

Na závěr si z řečeného dovolím vyvodit ještě určité poznatky týkající se metodologie společenských věd. Zjišťujeme, že pokud se neoklasičtí ekonomové skutečně řídí svou pozitivistickou metodologií, nejsou schopni formulovat jakákoliv doporučení, a zjišťujeme také to, že pokud by byli skutečně důslední při uplatňování Humeovy břitvy, tak jak to činí v případě rozlišení pozitivních a normativních soudů, museli by odmítnou mnohé koncepce, bez kterých by se zhroutil celý jejich model. Dokud ale teorie produkuje pouze taková doporučení, která jsou v souladu se zájmem vlivných skupin, pak je vše v pořádku. Jakmile se ale tato doporuční dostanou s vládnoucími zájmy do rozporu, je vždy možné zpochybnit jejich vědeckou platnost.

Zatímco obecné přesvědčení je takové, že vědecká teorie je tím lepší, čím je jasnější, konzistentnější a vede k jednoznačným závěrům, v případě společenských věd se ukazuje, že nejlepšími předpoklady pro přežití určité teorie je její nejasnost, rozporuplnost a možnost vyvodit z ní zcela protichůdné závěry. Důvod, proč byla "překonána" klasická politická ekonomie, spočíval v tom, že jí už nebylo možno dále používat pro apologii rozhodujících třídních zájmů. Oproti tomu neoklasická ekonomie hlavního proudu disponuje mnohem více stupni volnosti a podle momentálního rozložení sil ve společnosti z ní mohou být akcentovány ty či ony protichůdné momenty, takže jediné paradigma může sloužit k legitimizaci laissez-faire experimentů stejně dobře jako k legitimizaci rozsáhlého přerozdělování skandinávského modelu.

Pokud tedy kapitalismus od 30. do 70. let 20. století umožňoval, aby vůdčí ekonomové i politici propagovali přerozdělování a jejich odpůrci jim povětšinou namítali pouze to, že reformy ukusující z příjmů bohatých je třeba provádět pomaleji a citlivěji, aby se boháči stačili adaptovat, tak od 70. let se neokonzervativcům a neoliberálům skutečně podařilo "otočit zpět kormidlem dějin". Od té doby jsou propagovány "reformy", které zase ukusují z příjmů chudých ve prospěch bohatých, a jejich odpůrci povětšinou pouze namítají, že tyto "reformy" je třeba provádět pomaleji a citlivěji, aby se chudáci stačili adaptovat. Změnil se tedy samotný kapitalismus?

Anatomie sociálního státu

Přerozdělování

FOTOGALERIE ZDE