Porovnáváme-li podmínky k životu dle ekonomických ukazatelů, neboli množství hmotných statků, které dokážeme za jednotku času spotřebovat a poté proměnit v mnohdy i velmi nebezpečný odpad, kterým zamořujeme své okolí, pak máme být opravdu na co pyšní. V této disciplíně jsme nesporně světoví přeborníci a nikdo jiný se nám asi ještě dlouho jen tak nevyrovná.

Během minulého století byla navíc v téměř všech zemích západní civilizace odstraněna chudoba v podobě, jak ji znaly předchozí generace a ve většině zemí mimo "náš" kulturní okruh znají dodnes. To znamená, že dnes prakticky netrpí hladem či životem bez přístřeší nikdo, kdo projeví alespoň minimální snahu, třebas i pouhou žádostí o sociální zabezpečení ze strany státu.

Další důležitou oblastí života, na kterou můžeme být z dlouhodobého hlediska právem hrdí, je nepochybně "naše" křesťanské náboženství, jehož způsob vztahování se k Bohu je dle mého názoru ze všech hlavních světových náboženství ten nejlepší. V tomto směru se sice mohou názory mnoha lidí značně rozcházet, ale že by Evropané někdy v minulosti či dnes masivně konvertovali k jinému náboženství, jsem jaksi nezaznamenal.

Z uvedených faktů by se možná vcelku logicky dal učinit závěr, že minimálně z materiálního hlediska už vlastně žijeme téměř v ráji, vždyť co jiného nám ke spokojenému životu ještě chybí, dávné sny našich předků byly téměř beze zbytku naplněny, takže zbývá už jen všeho dosyta užít a budeme šťastni. Poněkud bystřejší pozorovatel všedního života však dříve či později nutně zjistí, že ona všeobecně sdílená představa téměř dokonalých podmínek k životu, které nám navíc pokračující ekonomický rozvoj stále ještě zlepšuje, má své skryté, ale o to závažnější trhliny.

Vždyť už jen celkový pohled na přibližně tisíciletou historii "naší" civilizace neskýtá zrovna ten nejlepší obraz, který by snad dosvědčoval, jak spokojeně si lidé v oblasti formované křesťanstvím žili. Poněkud zjednodušeně, ale vcelku výstižně řečeno, jeden válečný konflikt střídal jiný a první polovina dvacátého století byla v tomto směru nesporným vrcholem. Několik desítek milionů mrtvých Evropanů ve dvou nesmyslných válečných konfliktech jdoucích těsně po sobě jakoby celou dosavadní bouřlivou historii "naší" civilizace symbolicky podtrhovalo.

Od té doby je sice v tomto směru až nebývalý klid a tak by nejeden povrchní pozorovatel mohl nabýt dojmu, že snad už budeme žít pouze v klidu a míru. Osobně se domnívám, že v míru - tedy stavu bez mezinárodních válečných konfliktů - snad ano, ovšem v klidu v běžném občanském životě jen stěží. A to především proto, že ty hlavní důvody pro trvalý neklid mezi obyčejnými lidmi s koncem druhé světové války zcela určitě nezanikly, pouze se jejich vnější projevy přesunuly poněkud jiným směrem. A to asi tak, že dnes už spolu neválčíme jako národy, dnes spolu válčíme jako jednotlivci. Každý proti každému.

Tento stav se navenek projevuje kupříkladu i v takové "drobnosti", jako v trvale rostoucí, ale o to rafinovaněji skrývané agresivitě v běžných mezilidských vztazích, jejímž naprosto výmluvným vyjádřením je například neustále rostoucí procento rozpadlých manželství v rozsahu, v jakém dosud nemělo a nemá nikde jinde na světě obdoby. O chování lidí k sobě navzájem, o důvěře jednoho člověka k druhému je asi zbytečné něco dodávat, každý jistě má své vlastní hluboké zkušenosti - ať už ze zaměstnání, nebo z běžného občanského života. Nejsem zrovna velký cestovatel, takže z vlastní zkušenosti to nemohu přesně posoudit, ale podle informací od mých známých, kteří naopak navštívili mnohé exotické země, je chování tamních obyčejných lidí ve světle toho, na co jsme zvyklí u nás, zcela neporovnatelné. Neporovnatelné pochopitelně v náš neprospěch.

Asi nejvýrazněji jsem tento názor zaznamenal od jednoho studenta, který před pár lety strávil několik týdnů na íránském venkově. Tvrdil, že ještě dlouho po návratu domů nevěděl zcela jistě, zda se mu to vše jen nezdálo, protože tamní způsob zcela ohleduplného chování prostých lidí k sobě navzájem mu připadal minimálně jako z jiného světa, jako něco neskutečného a u nás asi jen stěží myslitelného. Navíc zde neodhalil nic, co by svědčilo o pouze předstírané slušnosti, ti lidé se k sobě takto chovali opravdu zcela přirozeně. A to vše při nesrovnatelně větší hmotné nouzi, která právě u nás bývá uváděna jako hlavní důvod špatného chování lidí.

Jak si tyto skutečnosti vysvětlit, jak zdůvodnit nesrovnatelně horší a agresivnější chování většiny lidí v "naší" civilizaci? Už slyším názory některých moudrých mravokárců, že právě tím je to způsobeno, že se máme příliš dobře, protože co se nyní děje, to za starých časů nebývalo. Souhlasím s tímto názorem jen velmi omezeně, a snad pouze v tom směru, že opravdový zdroj mnohého negativního je spíše v naší mimořádné zálibě v luxusu, která je ale navíc jedním ze základních pilířů naší civilizace a už jen proto se jí asi hned tak nezbavíme. Slovu LUXUS zde ovšem přisuzuji poněkud jiný význam, než je obvyklé a v následujících řádcích hned vysvětlím, jaký.

Slyšel jsem totiž i vyprávění jiného člověka, než tohoto zmiňovaného studenta, o jeho zážitcích ze služební cesty po kterési jiné islámské zemi, tuším z oblasti bývalých sovětských svazových republik. Tento člověk tam kdysi po delší dobu pracoval jako zástupce jisté dodavatelské firmy pro dohled nad výstavbou cementárny, takže mohl vcelku dostatečně poznat místní životní zvyklosti. Ze začátku ho prý nejvíce překvapil přístup zdejších lidí k pracovní době, neboť dělníci po odchodu na svačinu se vraceli k práci klidně i za šest hodin a přesto se všichni tvářili, že se nic mimořádného nestalo.

Nejzajímavější zážitek ho však čekal někde úplně jinde. Při pozorování života běžných lidí si všiml jedné ženy, která žila sama v malém domku jen se svými dětmi a pouze občas, i když pravidelně, ji navštěvoval jistý muž, který vždy přijížděl na kole. Poté, co vypomohl s některými domácími pracemi a zaopatřil tuto ženu se vším všudy (jistě chápete, jak to myslím), nasednul na kolo a odjel jinam, přesněji k jiné osamoceně žijící ženě. A tak se jeho návštěvy pravidelně opakovaly.

Po určité době se tento náš pozorovatel odhodlal k osobní návštěvě této ženy s cílem se něco více dozvědět. A jak se sám přiznal, předem se domníval, že se jedná o nějakou anomálii, snad že asi nebude úplně normální. Ptal se jí tedy, co to má znamenat, proč s tím mužem nežije trvale, ale místo toho se o něj vlastně dělí s jinou ženou. Její odpověď však pro něj byla velmi překvapující a přibližně zněla takto: "No to já bych velice ráda, ale problém je v tom, že takový LUXUS si prostě nemůžu dovolit. Když ho budu mít pro sebe jen já, nebude ho mít ta druhá a když ho bude mít ta druhá, nebudu ho mít já".

Docela jednoduchá matematika, na kterou jistě není třeba univerzita, dodávám já. Po této odpovědi se návštěvník už na nic nevyptával a velmi rychle se rozloučil a odešel. Nepochybně si totiž vzpomněl na svoji domovinu, ve které si naopak i vysoce inteligentní absolventky univerzit takový LUXUS běžně dovolují, pochopitelně se všemi důsledky z toho plynoucími. Že by to bylo tím, že ani na našich prestižních univerzitách se tak mimořádně náročná matematika počítání alespoň do dvou, jakou naopak snadno zvládají většinou zcela negramotné ženy v islámském světě, vůbec nevyučuje?

Shrnul bych to celé asi tak: Jestli výše zmiňovaná úvaha, kterou vyslovila velmi málo emancipovaná islámská žena, není náhodou tím největším tabu naší civilizace, tak potom už nevím, co jiného. Osobně jsem žádné podobné úvahy v "našich" končinách dodnes neslyšel, přestože důsledky tohoto postoje jsou dnes už vidět doslova na každém kroku. A to nemluvím o blízké budoucnosti. Myslím, že se máme na co těšit.

Jen tak na okraj: Ten, kdo někdy pěstoval králíky, ví jistě moc dobře, jak to dopadne, pokud umístí do společné klece jednoho samce a dvě samice. Podruhé takovou věc určitě neudělá. Nechci tímto samozřejmě snižovat lidi na úroveň králíků, ale je nesporným faktem, že základní biologické potřeby máme se zvířaty v podstatě totožné, tudíž je snad oprávněné očekávat, že jejich případné nenaplnění bude mít i podobný vliv na chování konkrétního jedince.

Že se navíc tento "náš" zvyk monogamie za každou cenu dá z určitého úhlu pohledu také vyložit i jako systematické terorizování obyvatelstva (a minimálně čtenářkz ví jistě moc dobře, o čem mluvím), je už jen pomyslná třešnička na tom "našem" slavném západním dortu.

Nejsem si pochopitelně zcela jist, zda je možné právě tuto "naši" zvyklost považovat za úplné a vyčerpávající zdůvodnění toho, proč se lidé v "naší" civilizaci vždy chovali a chovají zrovna tak, jak všichni dobře známe, ale nedovedu si představit, že by právě tyto okolnosti neměly na "naši" každodenní realitu nějaký citelný vliv.

Závěrem tedy už jen zbývá položit jednu velmi důležitou otázku: Naučíme se někdy v budoucnu počítat alespoň do dvou, případně vymyslíme nějaké jiné řešení, nebo si budeme raději i nadále dopřávat LUXUS počítání do jedné, ať to stojí co to stojí?

Ať si prosím každý poctivě odpoví sám.